Americký Goliáš nedokáže porazit Davida, vojenská síla selhává. Důstojník vysvětlil důvod

Nepokoušej se zvítězit, ať prohraje tvůj protivník  

Dne 31. ledna 1968 na 84 tisíc severovietnamských vojáků zaútočilo na stovku měst napříč Spojenými státy podporovaným Jižním Vietnamem, včetně klíčových uzlů jako Hue, Da Nang a Saigon, nastiňuje major. Vysvětluje, že cílem bylo rozpoutat rozsáhlé povstání, k čemuž ale nedošlo a Severní Vietnam místo toho zabředl do nákladné, i když vítězné válečné strategie.

"Nákladné proto, že více než polovina jeho útočících sil byla zabita, zraněna či zajata. Vítězné proto, že masakr přinutil Američany čelit realitě války - divokému, nekonečnému konfliktu, který odporoval oficiálním stanoviskům," pokračuje Cavanaugh. Odkazuje na prohlášení generála Williama Westmorelanda, známého strategií zaměřenou na působení co největších ztrát severovietnamským jednotkám - ideálně počtu vojáků nepřítelem vysílaných do boje -, který si byl před krátce ofenzivou Ted "naprosto jistý" americkým vítězstvím, přičemž i po útoku označil akci za "drtivou vojenskou porážku nepřítele".   

Americká média však byla skeptická, New York Times 8. února napsal, že "žádná strana nedokáže zvítězit", zatímco moderátor televize CBS Walter Cronkite 27. února sdělil dvaceti milionům diváků, že USA jsou v pasti a jedinou rozumnou cestou ven představuje vyjednávání, a to nikoliv z pozice vítězů, poukazuje důstojník. Doplňuje, že podpora americké veřejnosti brzy ochladla, prezidenta Lyndona Johnsona nahradil Richard Nixon a Spojené státy se nakonec z Jižního Vietnamu stáhly, načež ten v roce 1975 podlehl Severu.

Ofenziva Ted zužitkovala japonskou koncepci plukovníka Hiromiči Yahary, která ke konci druhé světové války, kdy americká armáda již dominovala, měla na ostrově Okinawa přinést vítězství proti silnějšímu nepříteli, konstatuje Cavanaugh. Vysvětluje, že přímý útok proti silnějším Američanům nemohl fungovat, a proto Yahara bez ohledu na vlastní vojáky trestal protivníka opotřebováním a nutil ho platit hrozivou cenu, dle hesla: "Pokud chudý bojuje se stejnou taktikou jako bohatý, zajisté prohraje".         

Yahara se masivně uchýlil k boji v bunkrech a jeskyních, aby nechal krvácet americkou vůli, což mělo bolestivé důsledky, uvádí publicista. Připomíná, že bitva o Okinawu si vyžádala stovky tisíc obětí a pomohla odradit USA od invaze do Japonska a následné okupace, ale válka byla již v takové fázi, že se Japonci nakonec vzdali, což bylo naposledy, kdy nějaká země formálně kapitulovala před americkou armádou.

"Co nefungovalo Japonsku, uspělo po (ofenzivě) Ted ve Vietnamu," píše major. Deklaruje, že od té doby si slabší strana volí proti silnějšímu nepříteli strategii s podobnými rysy založenou na premise: Nepokoušej se zvítězit, ať prohraje tvůj protivník. Útoč na odhodlání, ne na sílu. Využívej chaos, ať zisky bolí. Boř pilíře moci, i když tě to stojí vše.

Zabíjet nepřátele nestačí

Davidové tak po roce 1945 vyhráli většinu válek proti Goliášům a dle studie Rand Corp z roku 2010 jen v 8 ze 30 případů povstání, k nimž došlo ve světě po roce 1978, zvítězily vládní síly, podotýká Cavanaugh. Dodává, že špatně si vedl i americký Goliáš - v roce 1993 válečník Mohamed Farah Aidid svou krvavostí obrátil veřejné mínění proti angažmá USA v Somálsku a americká vojska se stáhla, z čehož odvodil svůj plán Usáma bin Ládin, který v roce 2004 hovořil o působení lidských, ekonomických a politických ztrát Spojeným státům.

"Útoky z 11, září stály al-Káidu 500 tisíc dolarů; nakonec přinutily Ameriku utratit téměř 5 bilionů dolarů v rámci dlouhodobé odpovědi. Úvodní vítězství v Afghánistánu a Iráku se změnila v dřinu a stala se nejdelšími válkami v americké historii," zdůrazňuje důstojník. Úspěšnou válku v Perském zálivu označuje za výjimku potvrzující pravidlo, jelikož jednotky USA si díky precizní palebné síle vedly dobře v otevřené poušti proti uniformovaným jednotkám, ale nejzarputilejší nepřítel si nakonec vybral boj jinde, následoval příkladu Yahary a ofenzivy Ted a válčí ve městech jako Kábul, který je v současnosti dle slov afghánského prezidenta Ašrafa Ghaního "v obležení".

Nepřítel tak konfrontuje Ameriku v hustě zalidněných městských oblastech, jelikož si je vědom, že tyto podmínky eliminují americkou technologickou převahu, především co se letectva týče, vysvětluje Cavanaugh. Pokládá tedy otázku, jak může Goliáš proti takovému nepříteli zvítězit.

Byť si pár tvrdohlavých důstojníků nadále myslí, že k vítězství stačí jednoduše zabít dostatek nepřátel, podle publicisty existuje lepší cesta, která spočívá v chytré opotřebovávací válce - nasazení mnoha precizních vojenských prostředků k eliminaci "darebáků" na bojišti, což sice zahrnuje tradiční nálety, ale kombinované s jinými přístupy, například kooptacemi, vytvářením aliancí a dalšími formami podpory místních, které přinášejí zisky.

"Neměli bychom si nalhávat, že válka bude někdy bez krve, ale musíme si také uvědomit, že strategický úspěch se nikdy neomezoval striktně na zabíjení nepřátel. A nikdy nebude," deklaruje důstojník. Dodává, že po konci války v Perském zálivu prezident George H. W. Bush hovořil o "odkopnutí vietnamského syndromu jednou pro vždy", ale toto prohlášení bylo předčasné a daného cíle snad časem dosáhne chytřejší vojenská strategie.