ROZHOVOR | Dvacet let od 11. září. Za údery na USA stojí špatná komunikace služeb, teroristé zmátli zpravodajce vizáží i vzdělaností, říká generál Šedivý

Pamatuje si každou vteřinu tragického dekadentního odpoledne 11. září 2001. Bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky Jiří Šedivý si vybavuje naprosté detaily z dvacet let starého dne, který navždy změnil planetu. Právě letěl na druhou část zasedání Vojenského výboru Severoatlantické aliance (NATO) náčelníků generálních štábů, když se v Budapešti dozvěděl, že první letadlo narazilo do severní věže Světového obchodního centra (WTO) v New Yorku. Po druhém nárazu se Dvojčata zřítila. „Hned jsme tušili, že stalo něco mimořádného, protože už při prvním hodnocení celé situace bylo zvláštní, že by letadlo budovu trefilo náhodou. Když jsem viděl hořící budovy, byl jsem šokovaný.“ Současný armádní generál ve výslužbě se tehdy okamžitě vrátil do Prahy a záhy předstoupil před tehdejšího prezidenta Václava Havla, vrchního velitele ozbrojených sil. „Nechal se okamžitě informovat, jaké jsou schopnosti naší armády, a co může v dané chvíli udělat. Předkládal jsem i hlavě státu rizikové scénáře, jaké nás mohou čekat. Upozorňoval jsem na možný atak chemickými či biologickými zbraněmi, včetně špinavé bomby. Dobře si vybavuji, že pan Václav Havel byl otevřený a na vzniklou situaci se díval velmi realisticky,“ vzpomíná voják, který v roce 1995 vykonával v Bosně a Hercegovině funkci velitele kontingentu Armády České republiky v misi IFOR pod velením NATO.

Nynější vedoucí Katedry bezpečnostních studií na soukromé vysoké škole Cevro Institut ohledně 11. září odmítá jen kritizovat složky Spojených států amerických. Exnáčelník štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě z roku 1990 se v první části rozhovoru pro EuroZprávy.cz pokouší vžít do tehdejší doby. Podle něj na takový druh či styl útoku nebyl nikdo připravený a teroristé využili i momentu překvapení, který souvisel s charakteristikou teroristů, již měli doposud pověst primitivních bojovníků. „Najednou se tady objevil teroristický útok, který byl velmi pečlivě připravován i kvalitně utajován. K jeho realizaci bylo zapotřebí mít velmi odborně vzdělané lidi, aby byli schopni letadla ovládat. Vše nasvědčovalo tomu, že celý svět má co do činění s úplně jinými teroristy, než jaké jsme doposud znali. Překvapivě se nejednalo o typicky špinavé, vousaté bojovníky zahalené do hadrů a šátků, ale na naši kulturu zaútočili vzdělaní a inteligentní lidé, kteří však naši civilizaci nenávidí stejně jako ti vousatí radikálové. Moment překvapení z hlediska vizáže i vzdělanosti splnil svůj účel. Zpravodajci byli zmatení, s takovou charakteristikou teroristů nepočítali,“ konstatuje Jiří Šedivý, jenž v kariéře velel i pozemnímu vojsku.

KRITICKÝ SCÉNÁŘ POČÍTAL I S POUŽITÍM ŠPINAVÉ BOMBY

Pane armádní generále Šedivý, dnes si připomínáme dvacet let od teroristického útoku Al-Káidy na USA. 11. září 2001 devatenáct příslušníků militantní islamistické organizace uneslo celkem čtyři letouny, kromě nárazu do severní a jižní věže na Manhattanu v New Yorku, narazil třetí stroj do západního křídla Pentagonu, sídla ministerstva obrany USA poblíž hlavního města USA, Washingtonu, D.C. Čtvrtý letoun se zřítil po souboji mezi teroristy a pasažéry prostředku u města Shanksville v Pensylvánii. Vzpomenete si, kde vás zpráva o děsivé apokalypse tehdy jako bývalého náčelníka Generálního štábu Armády ČR zastihla a co jste si nejprve pomyslel, když jste viděl, jak ve 14:46 hodin středoevropského času let American Airlines 11 proráží první mrakodrap?

Dodnes si úplně přesně pamatuji na okamžik, kdy jsem se o ničivé tragédii dozvěděl. Právě 11. září 2001 totiž probíhalo zasedání Vojenského výboru Severoatlantické aliance (NATO) náčelníků generálních štábů a všichni jsme v té době letěli z italské Neapole do Budapešti, kde pokračovala druhá část zasedání, a v době, kdy jsem byl ve vzduchu, došlo k úderům na USA. Jakmile jsme přistáli na letišti v maďarské metropoli, tak tehdejší předseda vojenského výboru Guido Venturoni, který byl s námi na palubě, dostal hlášení o nárazu letadla do severní věže Dvojčat v New Yorku s dodatkem, že zmíněná budova hoří. Vojenští přidělenci nám pak stejnou informaci všem potvrdili. Všechny vítací ceremoniály s čestnou rotou se tak zrušily. Hned jsme tušili, že stalo něco mimořádného, protože už při prvním hodnocení celé situace bylo zvláštní, že by letadlo budovu trefilo náhodou. A než jsme odešli do letištní místnosti, kde jsme se všichni měli sejít, došlo k druhému úderu do jižní věže Světového obchodního centra a tento atak už jsme sledovali z televizních obrazovek. Na budapeštském letišti dokonce proběhlo první neformální zasedání Vojenského výboru Severoatlantické aliance (NATO), neboť už tehdy bylo zřejmé, že se jedná o teroristický čin. Proto se rozjela debata o tom, co se bude dít, jak vše bude vypadat a kterak se k celé akci bude přistupovat. Už v Budapešti jsme dospěli k názoru, že by se měla vyhlásit platnost článku 5 Severoatlantické smlouvy. (Laicky řečeno jeden za všechny, všichni za jednoho – pozn. red.)

Jednalo se sice o politické rozhodnutí, ovšem jako náčelníci generálních štábů jsme všichni jednotně vnímali nejen obrovské množství lidských obětí, ale zároveň jsme sdíleli i společné odhodlání čelit po boku Spojených států terorismu jako takovému. Zasedání bylo pochopitelně pak z větší části přerušené, a tak jsme odjeli autobusy do hotelů, kde jsme měli podle původního plánu strávit druhou část jednání vojenského výboru. Brzy bylo ale zřejmé, že se většina náčelníků generálních štábů bude vracet do svých mateřských států, a tak všichni povolávali do Budapešti letadla. Vzhledem k blízkosti maďarského hlavního města pro mě stroj přiletěl z Prahy velmi brzy a mohl jsem odletět řešit problém, který měl následně vývoj takový, jaký jej všichni známe. Zažívali jsme velmi hektické a dramatické chvíle. A myslím si, že spousta debat, které se dnes odehrávají na adresu rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Bushe, zda měl či nikoli vstoupit do Afghánistánu, probíhala v jistých zkratkách černobílého vidění světa, a to podobně jako nyní s odchodem z Afghánistánu. V té době jsem se ve vojenské hierarchii pohyboval dost vysoko a v čase, kdy jsme obdrželi zprávu o invazi do Afghánistánu, tak spousta věcí de facto probíhala jinak, než se prezentuje nyní.

Když bylo jasné, že se jedná o teroristické útoky, jak tehdy reagovala Armáda České republiky, jíž jste velel?

Musím zmínit, že nejdříve ve všech státech probíhala kompletně celá diskuze v politické rovině a teprve poté se do ní vstoupila i vojenská úroveň. Jako armádní představitelé jsme pochopitelně reagovali na vojenskou realitu, kdy se připravovala řada opatření, která by měla zabránit, aby se něco podobného stalo v mateřských státech zemí NATO. Proto jsme tuzemským politikům například předkládali možnosti o tom, jaké jsou schopnosti české armády ohledně vytvoření podmínek pro obranu země. Vedli jsme diskuze zejména o protivzdušné obraně v oblasti stíhacího letectva a zároveň už tehdy byla aktuální otázka zbraní hromadného ničení, neboť teroristé, kteří se podíleli na tak hrůzném činu, byli schopni všeho. Museli jsme se tedy připravit na všechny scénáře, protože situace byla pro všechny nová, byť jsme pochopitelně už nějaké zkušenosti měli. Jeden ze scénářů počítal s tím, že by mohlo dojít k útoku, jak chemickými, tak biologickými zbraněmi. V potaz jsme brali i atak takzvanou špinavou bombou. (Jedná se o označení pro zbraň způsobující radioaktivní zamoření rozmetáním radioaktivních látek klasickou výbušninou - pozn. red.) A na takové varianty jsme naši armádu po útocích na USA připravovali. Zároveň jsme rychle dostali informaci, že se jedná o útoky organizace Al-Káidy, a tak jsme hned věděli, že má své tábory hlavně na území Afghánistánu. Na zmíněný fakt se dnes už zapomíná, a proto se dost lidí podivuje nad tím, proč se tak rychle šlo bojovat do Afghánistánu. Jenže odborníkům bylo jasné, že teroristické síti zde vládne Usáma bin Ládin, který se svými spolupracovníky stál za výbuchy v podzemních garážích u věží Světového obchodních centra v New Yorku z 26. února 1993. Proto Američané i zpravodajské služby evropských států měli tuto teroristickou skupinu dobře zmapovanou a vedly se debaty o tom, jak postupovat dál, abychom zabránili podobnému ataku. Souběžně se tedy po 11. září rozjela vojenská linie s politickou, která poté vyústila k deklaraci a aktivizaci článku 5.

Měl jste možnost hovořit s někdejším generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem, který v té době byl ve funkci?

Nemluvil jsem s ním, neboť nebyl pro mě partnerem. Tím se stal americký generál armády Spojených států Wesley Clark, s nímž jsem komunikoval a byl ve spojení.

Předpokládám, že jste byl od samého počátku v kontaktu s vrchním velitelem ozbrojených sil prezidentem Václavem Havlem. Můžete přiblížit, jak probíhala komunikace mezi vámi?

Pamatuji se, že se nechal okamžitě informovat, jaké jsou schopnosti naší armády, a co může v dané chvíli udělat. Zajímal se, jak kritickou situaci hodnotíme a kterak ji vnímáme. Nebyl jsem ale jediným, kdo s ním hovořil, v kontaktu byl například s celou zpravodajskou komunitou. Osobně jsem spíše dokládal, jak je armáda připravena, a to ohledně opatření, která jsou potřebná pro to, abychom se vyvarovali podobnému útoku z 11. září.

Co vás odpoledne 11. září 2001 jako náčelníka generálního štábu Armády ČR Jiřího Šedivého nejvíce zarazilo?

Když jsem krátce po příletu na letiště v Budapešti, kde jsme se o celé tragédii dozvěděli, viděl hořící budovy, byl jsem hodně šokovaný. Televizní záběry byly opravdu strašné. Proto jsme našemu americkému protějšku okamžitě vyjádřili kondolenci.

ANI TÁLIBÁN NETUŠIL, JAKOU AKCI AL-KÁIDA CHYSTÁ

Máte jako vojenský stratég nějaké vysvětlení, že USA byly 11. září 2001 napadeny, a to dokonce poprvé od 7. prosince roku 1941, kdy Japonci zaútočili na námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech?

Pokaždé, když se na nějakou situaci díváte zpětně, tak vždy nacházíte v původním jednání spoustu chyb a selhání. V mysli vám vytanou jiná řešení, která jste měli přijmout. Sami Američané si vyhodnotili, že informace o teroristických buňkách byly k dispozici, stejně jako jejich aktivity, ale nezabývali se jimi. Přesto za nejzásadnější pochybení označili fakt, že zpravodajské služby pracovaly, jak mají bohužel ve zvyku, individuálně a nepředávaly si mezi sebou vlastní informace, které považovaly za citlivé a mohly přitom s nimi dále pracovat. Zjistili, že kdyby vyhodnotili celou škálu zpravodajských informací, tak by k chystanému ataku dopracovali a překazili by jej. Jejich závěr zněl tak, že je zapotřebí, aby se protivníci sledovali jinými způsoby a mnohem více využívali různé technologie monitorování. Je nutné říci, že řada prostředků, která nám dnes přijde automatická, před dvaceti lety nebyly běžně dostupné a normální. Rovněž si odnesli poučení, že jednotlivé struktury musejí mezi sebou lépe komunikovat. Situace je už dnes ohledně technologií zcela odlišná, o čemž svědčí, že na konci srpna americké, britské, australské tajné služby varovaly před sebevražedným útočníkem, který se chtěl odpálit na kábulském letišti a za necelé dva dny k plánovanému útoku došlo. Je tedy evidentní, že současné služby musejí dostávat velmi přesné informace, což dokládá, že za další dva dny provedly úder na dalšího plánovače ataku. Informace ale kromě technologií získávají i lidskými osobními kanály, a tak mezi tisícovkou osob odhalí přesně člověka, který se chystá zaútočit.

Kdo jim tedy konkrétní, detailní informace předává?

Určitě spoléhají na své agenty, které mezi Tálibánci rozhodně mají.

Vraťme se do minulosti. Už jste to nastínil, ale zeptám se na rovinu. Nezaspaly z vašeho pohledu tajné služby, že neměly před 11. září žádné signály o chystaném ataku, anebo jim nevěnovaly pozornost? Vždyť v roce 1995 islámští radikálové v čele s Ramzí Júsefou a Chálidem Šajchou Muhammedem, organizátorem útoků z 11. září 2001, plánovali Operaci Bojinka, která měla za cíl vyhodit do povětří dvanáct dopravních letounů směřujících do Asie a Spojených států. Přijít o život mělo ještě více lidí než před dvaceti lety, a to přibližně čtyři tisíce pasažérů. Plán této operace byl náhodně objeven v počítači při policejní prohlídce bytu na Filipínách. Dalším varovným signálem mělo být už zmiňované datum 26. února 1993, kdy u věží v podzemních garážích explodovala bomba, která zabila šest lidí a více než tisíc jich zranila. Za výbuchem v garážích stál už zmiňovaný Ramzí Júsuf. Nemyslíte, že určitých varovných aspektů tady bylo dost?

Na operaci Bojinka je nejvíce patrné, že se nesdílely zjištěné informace, a došlo tak ke špatnému vyhodnocení situace vzhledem k budoucnosti. Vždyť o šest let později tito teroristé v čele s Usámou bin Ládinem svůj plán přece jen dokonali a zrealizovali jej podobným způsobem, jak původně zamýšleli. Bohužel došlo i k určitému podcenění, protože se nepodařilo propojit důležité zprávy, které měli všichni sledovat a vyhodnotit je. V operaci Bojinka ale nechybovaly jen americké zpravodajské služby, neboť celá akce nesměřovala výhradě proti USA, ale namířena byla i proti Asii. Proto Američané rýsovanou hrozbu pravděpodobně nebrali jako čistý vědomý útok proti nim. Vzpomínané selhání bylo ovšem směrem k 11. září rozhodující a klíčové, jak ukázaly pozdější analýzy.

Vůdce Al-Káidy Usáma bin Ládin plán o nárazu letadel na vytipované cíle v roce 1996 schválil. Jak se teroristům podařilo celou akci utajit? Tipoval bych, že se někdo prořekne, protože se jednalo o opravdu ďábelský útok.

Celý svět tehdy překvapilo, že se nejednalo o klasické teroristy, jak je známe z řad Tálibánu či Islámského státu. Útočníci z 11. září byli velice vzdělaní lidé, žili v západní kultuře a chovali se naprosto civilizovaně. A tak nikomu nebylo podezřelé, když se muslimové přihlásili do kurzů s tím, že se chtějí naučit pilotovat letadla. Navíc před dvaceti lety byl boom civilního letectví, a tak nebyl důvod, aby někdo zpozorněl, a to jim nahrávalo, aby celý plán utajili. A byli velice disciplinovaní, proto se neprořekli, ačkoli se jednalo o sebevrahy, kteří věděli, že své okolí už nikdy neuvidí.

Jakou roli v celé přípravě sehrál Tálibán a věděl vůbec o chystaných útocích?

Myslím si, že nikoli, byť jste položil hypotetickou otázku. Alespoň jsem se nikdy nedostal k informacím o tom, že by Tálibán věděl o tom, co se plánuje. V té době už také Al-Káida měla své buňky na území Afghánistánu, kde nápad o útoku pravděpodobně vznikl a podpořil jej i Usáma bin Ládin. Skutečně se tedy nedomnívám, že by se jednalo o záležitost Tálibánu. Aktivita byla navýsost na straně Al-Káidy a kvůli tomu se tak informace o ataku nedostala dále, protože o plánu věděla velmi úzká skupina lidí.

BIN LÁDIN: AMERIČANÉ V SAÚDSKÉ ARÁBII ZNESVĚTILI ZEMI

Co bylo podle vás spouštěčem, že se radikálové rozhodli k tak nelidským atakům na Američany?

Američané byli a jsou vždy z pohledu radikálů představiteli nepřátelské křesťanské společnosti. Vždy poutali pozornost svým vyšším životním standardem a určitým stylem, který vyznávají. Ovšem tím pravým spouštěčem byl okamžik, kdy Saúdská Arábie (teroristé z 11. září byli vesměs občany Saúdské Arábie – pozn. red.) povolila na svém území rozmístění amerických vojsk v době, kdy se plánovala operace (Pouštní bouře) proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi v první válce v Perském zálivu z let 1990 a 1991. Armáda USA tehdy se spojenci vytlačila vojska Iráku z Kuvajtu. A Usáma bin Ládin celou akci považoval za znesvěcení posvátné země Saúdské Arábie. Proto vyhlásil teroristickou válku proti USA a zároveň zahájil i nepřátelství vůči vlastnímu rodu, z něhož pocházel.

USA byly a jsou kritizovány, že útok nečekaly, anebo že z jejich strany došlo k určitému podcenění, které jste už zmínil. Opravdu žádná zpravodajská služba nemohla odhalit signály, které by vedly k rozkrytí akce?

Pokud někdo nějaké signály zachytil, tak nebyly tak zřetelné, aby někdo mohl provést tak razantní opatření, které by tragédii zabránilo. Určitě teroristé, kteří provedli 11. září, nebyli speciálně monitorovaní, i když o jejich pohybu se vědělo, ale nikdo nepředpokládal, co mají v úmyslu udělat.

Popravdě řečeno napadlo by ale vůbec někoho, že parta radikálů unese letadla a navede je do Dvojčat a Pentagonu? Takový plán by se jevil jako naprosté sci-fi. Jen doplním, že nápad, aby se letadla stala bombou, se zrodila v hlavě málo známého pákistánského pilota Ahmada Hakíma Murada, kterého pak zlákal boj za islám. Murad se Muhammedovi tehdy navíc svěřil, že jako pilot sní o tom, že s letadlem narazí do budovy centrály americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) v Langley ve Virginii.

Myslím si, že pokud by se zpravodajci k takové informaci dostali, tak by udělali velmi razantní opatření. Ale taková zpráva se opravdu nikde neobjevila, anebo vůbec nepronikla k službám, aby ji překazily. Všechny ale také překvapilo, jakým způsobem teroristé úder provedli. Domnívám se, že v roce 2001 se stalo prvně, aby někdo letadlo použil jako zbraň, a pokud vím tak v takovém rozsahu nikdo podobný hrůzný atak nezopakoval. V březnu roku 2015 sice německý sebevražedný kopilot Andreas Lubitz úmyslně nasměřoval letadlo společnosti Germawings do horského masivu v Provensalských Alpách a při tragédii zahynulo 144 cestujících i šest členů posádky, ale jednalo se o trochu jiný případ, než jaký motivoval atentátníky z 11. září.

Na druhou stranu služby měly znejistit, když Francouz marockého původu Zacarias Moussaouim, který měl být původně čtvrtým pilotem, se přihlásil do leteckého kurzu a instruktorům řekl, že chce trénovat pouze ovládání stroje za letu a nezajímá ho start ani přistání. Vyučující upozornili policii, že asi mají potenciálního únosce. Moussaoui byl zatčen, ale orgány neodhalily, jaká katastrofa se chystá, stejně tak bez povšimnutí zůstala takzvaná Hamburská buňka, v níž Muhammad Atta, vůdce únosců, působil jako šéf. V březnu 2000 začal Atta e-mailem obesílat letecké školy v USA, ve kterém je žádal o letecký výcvik na profesionální piloty pro sebe a skupinu dalších arabských studentů. Těchto e-mailů odeslal přes 50. V květnu 2000 si zažádal o americké vízum, které jako dlouhodobě bydlící v Německu a vysokoškolsky vzdělaný bez problémů hned druhý den dostal. 2. června odjel autobusem do Prahy, odkud druhý den odletěl do USA.

Ano, samozřejmě, že kdyby se vše propojilo a zpravodajské služby spolu komunikovaly, informace si předávaly a prováděly určitou analýzu, tak by narazily na určité díly, které by později vytvořily celou mozaiku. Rozhodně se stala chyba, kdy se nebraly v úvahu všechny informace, které z počátku spolu nesouvisely. Nekladl se důraz ani na dílčí či neúplné zprávy. A tím vlastně došlo k tomu, že nikdo takový útok nečekal. Ovšem opět musím zopakovat, že tehdy opravdu nepřišlo nikomu podivné, že skupina lidí má zájem o letecký výcvik, aby se naučili pilotovat stroje. Tenkrát byl takový zájem hodně rozšířený.

PO ÚTOCÍCH JSOU PŘED RADIKÁLY LÉPE ZAJIŠTĚNY PŘÍSTAVY

Chybělo málo a k tragickému datu 11. září 2001 nemuselo vůbec dojít. V samotný den útoků únosci riskovali, když Atta a další terorista Abdalazíz Umarí letěli brzy ráno z Portlandu do Bostonu, kde teprve přestupovali na let do Los Angeles. Stihli ho jen těsně, a Attův kufr dokonce pracovníci letiště nestačili do druhého letadla přeložit. Let American Airlines 11 později unesli a Atta jej navedl do severní věže. Pokud by spoj zmeškali, myslíte si, že by akci provedli později?

Troufnu si tvrdit, že by k úderům stejně někdy později určitě došlo. Teroristé byli odhodlaní. Pokud by jim něco nevyšlo 11. září, svůj plán by zřejmě jen odložili na jiné datum.

Podařilo se zjistit, zda byli teroristé z ostatních letadel spolu ve spojení?

Nikdy jsem nenarazil na žádný důkaz, že by spolu komunikovali. Ale zcela určitě k nějakým vzájemným informacím mezi nimi docházelo. A vycházím z toho, že přímé dorozumívání nemuseli provádět samotní teroristé, ale celkovou komunikaci řídil někdo třetí za nimi. Například museli disponovat informací, že všichni nastoupili do různých letadel, že nikdo žádný spoj nezmeškal. Naše společnost a nejedná se jen o českou, má takovou tendenci, jak ukazuje vrbětický případ, že za terorismem vidíme jen vykonavatele. Ale za nimi stojí obrovské množství lidí, bez nichž by atak nemohli provést. A když jsem se dotkl Vrbětic, tak exploze v tamních skladech nemohli spáchat jen dva lidé. (Hovoří se, že muniční sklady vyhodili v říjnu roku 2014 do povětří agenti GRU Alexandr Miškin a Anatolij Čepiga – pozn. red.) Proto i teroristé z 11. září museli mít širokou podporu. Spíše bych tipoval, že byli organizováni nepřímou komunikací, ale že by se vzájemně koordinovali a telefonovali si, tak takovou informaci jsem neslyšel.

Jak byste jako voják hodnotil reakci Spojených států amerických, když bylo jasné, že se staly centrem teroristického útoku?

USA z hlediska vojenského začaly velmi intenzivně hledat zdroj útoku. Bezpečnostní složky opravdu rychle našly původce teroristického činu. Ale je tady jeden aspekt, na který už zapomínáme. Musíme se vžít do situace, kdy víte, že teroristé udělali něco, co bylo velmi sofistikované, tedy promyšlené. Na takový druh či styl útoku nebyl nikdo připravený. Nejednalo se totiž o žádný zákeřný, hrubý útok trhavinou, i když 11. září bylo z lidského hlediska kruté a nelítostné. Najednou se tady objevil teroristický útok, který byl velmi pečlivě připravován i kvalitně utajován. K jeho realizaci bylo zapotřebí mít velmi odborně vzdělané lidi, aby byli schopni letadla ovládat. Vše nasvědčovalo tomu, že celý svět má co do činění s úplně jinými teroristy, než jaké jsme doposud znali. Překvapivě se nejednalo o typicky špinavé, vousaté bojovníky zahalené do hadrů a šátků, ale na naši kulturu zaútočili vzdělaní a inteligentní lidé, kteří však naši civilizaci nenávidí stejně jako ti vousatí radikálové. Moment překvapení z hlediska vizáže i vzdělanosti splnil svůj účel. Zpravodajci byli zmatení, s takovou charakteristikou teroristů nepočítali. Situace se tak musela rychle vyhodnotit a zjistit, jací lidé z jakého zdroje za hrůznou akcí stáli. Tedy, že se nejednalo o žádné primitivní bojovníky, kteří by přiběhli s rancem na zádech, v němž by měli mít deset kilo trhaviny. Bylo tedy nutné rychle odhalit aspekt překvapení a zbavit se stereotypů ohledně charakteristiky teroristů. Najednou se muselo po útocích z 11. září začít pracovat s verzí, že atentátníci mohou zneužít moderních technologií a dalších zařízení. Muselo se začít počítat s tím, že radikálové mohou zaútočit i na vodovodní sítě. Aktuální byla i ochrana a zajištění přístavů, aby nedošlo k situaci, kdy připluje obchodní loď, která bude mít na palubě špinavou bombu, jež způsobí obrovskou tragédii. Do hry se dostal i Anthrax, který se mimochodem našel v Iráku. Proto bylo nutné se začít dívat na problematiku terorismu už úplně jinýma očima. Samozřejmě USA byly v tomto směru v čele. Jednak byly jako první touto novou formou teroru napadeny a pak ohledně technologie byly mnohem dále než ostatní.

OPERACE V AFGHÁNISTÁNU ZLIKVIDOVALA DALŠÍ BUŇKY

Kterak se vlastně po útocích na USA změnila taktika NATO a její doktrína?

Už jsem zmínil, že Severoatlantická aliance (NATO) po 11. září svůj pohled na terorismus zcela přehodnotila, neboť protivníci, kteří útočili nebyli žádní prostí nevzdělanci. Začalo se počítat i s kybernetickými útoky, ale odborníky nejvíce zaměstnávala otázka, jak vojensky zabránit letadlu, které bude uneseno a může být radikály znovu navedeno na civilní budovy a cíle. Armáda České republiky hned po útocích na USA připravovala scénáře, v nichž se zaměřovala, aby potencionální teroristé nemohli uneseným letadlem zaútočit na Hradčany či pražské Václavské náměstí, kde se koncentruje velké množství lidí. Vymýšlely se strategie, jak na tyto okolnosti reagovat. A právě z toho vznikl koncept Renegade, který stále představuje velké kontroverzní rozhodnutí. Jedná se ohledně o výlučné, suverénní rozhodnutí konkrétního státu, za konceptem nestojí žádný standard NATO. Na vojenských velitelích dané země tedy záleží, zda nechají unesené letadlo dokončit hrůzný čin a doufat, i když to zní cynicky, že na palubě letadla zahyne 150 cestujících a útočník nezasáhne potencionální cílové místo, anebo se do objektu teroristé trefí a zahyne kompletně celé letadlo a následkem nárazu přijde o život dva tisíce lidí, kteří se v místě shromáždili na nějaké akci. Tady stojíme před klíčovou otázkou: kdo rozhodne o životě 150 lidí na palubě, že za strojem vystartuje stíhač, který letoun s teroristy, až jej dostihne, sestřelí, aby nezemřeli další lidé na zemi. To jsou opravdu závažné věci a generálové jednotlivých zemí jsou tak vystaveni obrovskému tlaku, jak během chvíle vyřešit nesmírně náročnou situaci, jak ji vyhodnotit.

Tehdejší americký prezident George Walker Bush v projevu prohlásil: „Smrtící útoky proti naší zemi byly víc než jen akt terorismu. Byl to válečný akt... Náš boj chvilku potrvá, ale není pochyb o tom, že vyhrajeme. Je to monumentální bitva dobra se zlem. Dobro nakonec zvítězí.“ Lze s tímto vyjádřením v kontextu s realitou, která se nyní odehrává v Afghánistánu, souhlasit?

Osobně si myslím, že lze s jeho výrokem i nyní souznít, a vycházím z toho, že nejen USA vyhlásily terorismu válku, ale vůči němu se postavil celý civilizovaný svět. Jsem dost alergický na tvrzení, že za vším stojí Američané a my jsme nic neudělali a všemu jen přihlíželi. Češi záhy po útocích navrhovali, že po boku USA půjdou do Afghánistánu a dnes se o našem rozhodnutí příliš nemluví. Spousta politiků od tehdejšího kroku odletět do Afghánistánu dává ruce pryč. Ale je dobré si připomenout, jak tehdejší období po úderech bylo zvláštní, jaké padaly názory a rozhodnutí. A jedním z takových rozhodnutí bylo, že se musí zlikvidovat buňky Al-Káidy na území Afghánistánu, kam se uchýlila, protože Tálibán pro tuto teroristickou síť vytvořil podmínky a akceptoval ji. Proto se do Afghánistánu muselo jít, aby se buňky Al-Káidy zlikvidovaly, protože nikdo nevěděl, co se stane za dalších čtrnáct dní a jaké další nebezpečí světu hrozí. A jestli dnes tuzemští vysocí politici, kteří kritizují všechno, co se udělalo ve druhé polovině roku 2001 po úderech na USA, pak si neuvědomují, že před dvaceti lety to byli právě oni, jež říkali, že do Afghánistánu musíme vtrhnout, abychom tam teroristy zlikvidovali. Rozhodovali jsme se v podmínkách, aniž bychom věděli, jaké následky naše kroky budou mít. Bylo tady reálné nebezpečí, že v dalších státech mohou být spící buňky Al-Káidy, které mohou provést podobnou tragickou hrůzu, jaká se odehrála v USA 11. září. Nikdo nemohl tenkrát vědět, zda radikálové nepoužijí otravné či biologické látky. Ano, šlo se do Afghánistánu proto, aby se zlikvidovaly základny teroristů, o nichž jsme věděli, že na jeho území jsou a že z nich se uskutečnil útok na Dvojčata. Ovšem nemohli jsme predikovat, zda ty samé buňky a titíž představitelé Al-Káidy neplánují jiné údery třeba v Londýně, anebo v Praze.

Ve druhé části rozhovoru s bývalým náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky Jiřím Šedivým, který vyjde v neděli 12. září, se dočtete, zda světu podle armádního generála ve výslužbě hrozí nové 11. září, jestli má na dvacetiletou invazi v Afghánistánu stejný názor jako generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, co si myslí o morálce afghánské armády, zda se současný americký prezident Joe Biden při stahování vojsk dopustil nějaké chyby, na co Američané v mírové smlouvě s Tálibánem zapomněli, jak se v kontextu s odchodem ze země dívá na položené životy spojenců i čtrnácti českých vojáků, splnilo se podle něj přání bývalého prezidenta Václava Havla, aby se válčilo výhradně proti terorismu a nikoli národům a státům, v čem se současná hlava státu plete, když porovnává Tálibán a Islámský stát, proč Češi nevzdávají hold svým krajanům, kteří zahynuli 11. září 2001 v troskách Světového obchodního centra v New Yorku a jestli by za úplatu prodal záběry z teroristického činu jako to udělal Čech Pavel Hlava, který jako jediný člověk na světě natočil oba nárazy letadel do věží Dvojčat.