Tokijský proces byl divadlem v režii USA, císař Hirohito trestu unikl

Němečtí nacisté nebyli jediní, kdo musel po druhé světové válce čelit soudním procesů. Japonská snaha dobýt a ovládat jihovýchodní Asii a Pacifik neprošla bez povšimnutí. Začala už v roce 1931 invazí do Číny, o šest let později už Japonci obsadili město Nanking, kde mučili a znásilňovali čínské civilisty.

Podobné hrůzné zločiny předváděla japonská armáda i v dalších částech Číny a třeba i na Filipínách. Na závěrečné konferenci druhé světové války v Postupimi se vůdci Spojenců shodli, že Japonci jsou za své činy zodpovědní a musí být podle toho i potrestáni.

Jednou provždy musí být eliminována autorita a vliv těch, kteří podvedli a falešně vedli japonský lid do války. Jsme přesvědčeni, že mír, bezpečnost a spravedlnost nebude možná, dokud svět nezbavíme nezodpovědného vojenství. Nechceme Japonce zotročit nebo zničit jako národ. Tvrdá spravedlnost však stihne válečné zločince a to včetně těch, kteří stáli za krutostmi páchanými našich uvězněných vojácích.

Poté, co Spojené státy shodily na Japonsko dvě atomové bomby v srpnu 1945, japonský císař Hirohito podepsal bezpodmínečný mír. Americký generál Douglas MacArthur dostal na starost okupaci Japonska, která trvala od roku 1945 až do dubna 1952. Nechal vzniknout tribunál, který měl Tokijský proces na starosti a byl řízen podle vzoru Norimberského procesu, který se konal dříve.

V Tokiu bylo souzeno celkem 28 japonských vojenských i civilních vůdců. Jejich obvinění čítaly válečné zločiny, zločiny proti míru, plánování agresivní války a také zločiny proti lidskosti. Mnoho těch, kteří mohli být souzeni se však procesu vyhnulo. Proces popsal historik John Dower:

Absence některých skupin v procesech byla šokující. Nikdo z vedení Kempeitai (obávaná vojenská policie) nebyl obviněn. Žádný vůdce ultranacionalistických společností, žádný podnikatel, který z války profitoval. Američané, kteří proces kontrolovali, se rozhodli nechat být určité skupiny lidí, které se provinily. Navíc vůbec nebrali vážně důkazy o tom, že Japonsko použilo v Číně chemické zbraně.

Nejvýraznější byla nepřítomnost císaře Hirohita mezi obžalovanými. Císař byl nejvyšším představitelem Japonska po celou dobu před válkou i v průběhu války. Rozhodnutí si ho nevšímat učinil právě generál MacArthur. Stála za tím víra, že ponechání nedotknutelnosti císaře pomůže japonskému lidu akceptovat porážku a okupaci. Později to mělo vést také k přeměně Japonska v demokratický stát. Tím se nakonec také stalo.

Kritika

Stejně jako v případě Norimberku, i zde se objevily protesty, že celé protesty jsou pouze "spravedlnost vítěze" - tedy neférově diktované podmínky toho, kdo vyhrál. K tomu se přidalo také obvinění z rasismu.

Pouze 3 z 11 předsedajících soudců byli asijského původu. Radhabinod Pal z Indie poznamenal, že japonští vůdci byli odsouzeni především za útoky na Indonésii (kolonie Nizozemska), Indočínu (kolonie Francie) a Malajsii (kolonie Velké Británie). To způsobilo určité pochybnosti o spravedlivosti a nezaujatosti soudů.