Spor Ruska a USA? Ten pravý konflikt může mít Rusko s někým úplně jiným

V době probíhající studené války měl být Sovětský svaz a komunistická Čína nejbližšími spojenci. Obě strany vyznávali stejnou ideologii , která byla v rozporu s vládnoucí ideologií USA. Právě jejich názorová blízkost z nich paradoxně dělala v určitých ohledech ještě nesmiřitelnější konkurenty, než jakou pro obě země představovaly USA.

Sověti, kteří jako jejich američtí protivníci věděli, že přímý konflikt by mohl vést k nukleární destrukci, zvolili taktiku nepřímých konfrontací, majících za cíl omezit vliv USA a zamezit národům přijmout za svoji kapitalistickou doktrínu. Čína nebyla s takovým přístupem spokojena. Zdál se jí příliš měkký a své „soudruhy“ nazvala „revizionistickými zrádci".

Rozkol vedl k mocenskému zápasu o vliv na různé komunistické buňky po celém světě. Začaly též válečné operace malého rozsahu týkající se především pohraničních území, např. boje o ostrov Damanskij na Ussuri a u jezera Žalanaškol v Kazachstánu. V duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ začala Čína v některých oblastech se přidávat na stranu USA v jejich boji proti SSSR – např. též podporovala rebely bojují proti sovětské okupace v Afghánistánu. Na druhou stranu, SSSR se dokázala v některých bodech spojit s USA proti Číně, např. co se týče čínského nukleárního programu.

Po rozpadu SSSR se zdálo, že spory mezi Ruskem a Čínou budou ještě vyhrocenější, vzhledem k tomu, že Rusko se vzdalo komunismu a začalo se více přibližovat Západu, zatímco Čína přijala kapitalismus jen co se týče ekonomické, nikoliv ideové stránky věci. To se nicméně nestalo a vztahy obou zemí se začaly v porovnání se sovětskou dobou zlepšovat.

Hlavní sblížení nastalo po ruskému záboru Krymu v roce 2014, kdy se stalo terčem ostrých sankcí. Tvrdě zasažené Rusko se začalo pohlížet po novém ekonomickém partnerovi a Čína, symbolizující hospodářský zázrak, se stala přirozeně prvním možným kandidátem. Pro Rusko se jedná o velmi důležitého spojence jak z pozic geopolitických, protože Čína dokáže stát jako silný protipól proti USA, tak zvláště ekonomického, protože Čína je obrovským odběratelem pro ruské hospodářství centrálních komodit jako je ropa a plyn.

Zdroje konfliktu

Společné zájmy Ruska a Číny se však mohou stát zárodkem budoucího konfliktu. Obě země chtějí být hegemony v oblasti Střední Asie. Rusko zde uplatňuje především svou „hard power“, spočívající v zakládání a spravování vojenských základen, obchodu se zbraněmi a společnými protiteroristickými operacemi. Čína naopak se soustředí na svoji obvyklou „soft power“ taktiku spočívající v ekonomické diplomacii a masivních investicích.

Právě takřka neomezený kapitál čínského obra znervózňuje ruské představitele, podotýká server Market Mogul. Ačkoliv se Rusko orientuje ekonomicky spíše na bohatší Evropu, střední Asie stále představuje pro něj důležitý trh. Čínské investice typu plynovodu z Turkemistánu snižují energetickou dominaci Ruska v regionu a komplikují Ruskem iniciovaný projekt Eurasijského ekonomického svazu, majícího za cíl vytvořit jakousi středoasijskou verzi EU – společenství úzce integrovaných národů (Bělorusko, Rusko, Kazachstán, Arménie a Kyrgyzstán), mezi nimiž by existoval volný pohyb osob, kapitálu a zboží.

Zatímco Rusko se snaží o vytvoření jednoho jím ovládaného uzavřeného trhu, Čína usiluje o propojení států střední Asie s jejím mamutím projektem tzv. Nové hedvábné stezky, známé jako „Jeden pás, jedna cesta“ (One Belt, One Road – OBOR), který by vedla k propojení různých trhů. Jedná se o zcela odlišné ekonomické představy.

Ty reflektují i celkově odlišné postoje obou zemí k dominantnímu světového řádu. Zatímco Rusko v poslední době aktivně vystupuje jako hlavní opoziční hlas, Čína se nepokouší o jeho zničení jako spíše jako o jeho přizpůsobení jejím zájmům – a i to by mohlo vést k potencionálnímu konfliktu, pokud by Čína vyhodnotila Rusko jako příliš velkého rebela a „škůdce“ narušujícího její představu světového řádu, zatímco Rusko by mohlo vnímat Čínu jako někoho, kdo až příliš zasahuje do jeho sféry zájmu a kdo není ochoten mu vykázat respekt, který si zaslouží.

Spor o dominanci v střední Asii může mít tak větší geopolitické důsledky než by se mohlo očekávat. Zatím nicméně situace vypadá stabilně. Rusko dokáže čelit postupujícímu čínskému vlivu v regionu díky kulturní a jazykové blízkosti, kterou země v tomto regionu k němu mají a prostřednictvím edukačních soustav si je dále k sobě připoutává.

Nicméně ekonomicky za Čínou značně zaostává (bilaterální obchod regionu s Čínou činil 30 miliard dolarů, zatímco s Ruskem jen 18,6 miliard dolarů) a středoasijské republiky se mohou rozhodnout se pragmaticky přimknout spíše k Číně než Rusku, načež by Rusko mohl reagovat podobným způsobem jako na Ukrajině – a je otázka, zda by v takovém případě Čína zůstala jen u sankcí či sáhla k jiným prostředkům.