KOMENTÁŘ: Americko-čínské partnerství z rozumu nahradil po padesáti letech studený mír

Nepřítel mého nepřítele

Nixonův záměr navštívit pevninskou Čínu zcela zaskočil svět. Vztahy mezi oběma státy byly totiž dlouhodobě nepřátelské. Po vítězství komunistů pod vedením Mao Ce-tunga v čínské občanské válce na sklonku 40. let Spojené státy uznávaly jako reprezentanta čínského státu režim generála Čankajška na Tchaj-wanu, Čínská lidové republika zase podporovala lokální komunistické síly na Korejském poloostrově a v Indočíně v boji proti americkým jednotkám.

Čínští komunisté nejpozději od poloviny 50. let vystupovali vůči Spojeným státům verbálně ostřeji než Sovětský svaz. Zatímco sovětský vůdce Nikita Chruščov přišel s tezí o mírové koexistenci a soupeření dvou odlišných společenskopolitických systému, kapitalismu a socialismu, Mao a jeho blízcí spolupracovníci tvrdili, že spolu s posilováním pozic druhého uvedeného systému by měl být ten první, reprezentovaný „americkým imperialismem“, konfrontován vojenskou silou.

Peking odmítal nejen z Moskvy prosazovanou destalinizaci, ale také myšlenku sovětských politických vůdců, že případné vypuknutí otevřené války mezi studenoválečnými bloky by ohrožovalo existenci lidstva. Mao – snad v nadsázce – na uzavřených jednáních lídrů komunistických zemí prohlašoval, že nad ztrátami na životech v případném střetu není třeba zoufat, protože i při záhubě poloviny obyvatel planety přeživší po "zadupání imperialistů do země" vybudují nový, socialistický svět.

Rozevírající se ideologické nůžky mezi Moskvou a Pekingem, ale také osobní animozita jejich klíčových představitelů a neochota sovětského vedení podělit se s Čínou o vojenskou jadernou technologii vyústily během 60. let v rozkol ve světovém komunistickém hnutí a dovedly obě země na pokraj válečného konfliktu. V roce 1969 mezi nimi dokonce došlo ve sporném hraničním pásmu na řece Ussuri k ozbrojeným střetům, které si vyžádaly desítky mrtvých a zraněných vojáků.

Právě eskalace napětí mezi dvěma centry tehdejšího komunistického světa vedla Nixonovu administrativu k přehodnocení dosavadního přístupu k Pekingu. Ve Washingtonu převládl dojem, že není v americkém zájmu, aby Čína byla v případné válce se Sovětským svazem rozdrcena, což by dále posílilo pozice Mosky v situaci, kdy Spojené státy byly svázány krvavými boji v indočínské džungli.

Jednalo se o zásadní zlom v americké zahraniční politice. Spojené státy fakticky projevily zájem na záchraně komunisty ovládané země, se kterou navíc neudržovaly žádné styky a která vystupovala vůči Washingtonu a jeho spojencům dlouhodobě krajně nepřátelsky. I Peking však měl důvod k přehodnocení svého dosavadního postoje.

Strategická pozice Číny nebyla jednoduchá. Uplynulo jen pár let od vojenských střetů na čínsko-indickém pomezí, velmi špatné vztahy měli čínští komunisté se sílícím Japonskem a do toho čelili přímé sovětské vojenské hrozbě. To vše v době, kdy byla země vnitřně rozkolísána rozsáhlými represemi, které provázely neúspěšný pokus o radikální společenskoekonomickou modernizaci s eufemickým názvem "kulturní revoluce".

Zdánlivé protivníky na život a na smrt, Washington a Peking, tedy svedl dohromady společný nepřítel, Sovětský svaz, který zažíval výrazný vzestup. Není náhoda, že pokusy o americko-čínské sblížení započaly v době, kdy sovětské ozbrojené síly díky masivním investicím dohnaly jaderný náskok Spojených států a dosáhly strategické parity. Z pohledu Nixonových spolupracovníků, především poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera, Čína také stále zřetelněji držela klíč k otevření ústupových dveří z vietnamského bojiště, a tudíž i ukončení destabilizujících protiválečných protestů.

Studená válka, nebo studený mír?

Zmíněné rozložení na pomyslné geopolitické šachovnici vyústilo v Nixonovu cestu do Číny, kterou zahájil 21. února 1972. Tah se jevil jako úspěšný. Přední odborník na studenou válku, americký historik John Gaddis americko-čínské sblížení zpětně označil za „výkon hodný Metternicha“ a dalších mistrů velkých strategií.       

Krok skutečně pomohl Spojeným státům k odchodu z vietnamského bojiště a otupil jeden z nejostřejších protiamerických ostnů na mezinárodní scéně, ale také akceleroval détente, neboli uvolnění napětí mezi Washingtonem a Moskvou. Dvě největší a vzájemně znepřátelené komunistické diktatury se nově ucházely o přízeň amerických politiků, kterou by mohly využít proti svému rivalovi. Nixon tak o pouhé tři měsíce později navštívil i sovětskou metropoli a americko-sovětské vztahy dosáhly patrně nejvřelejšího bodu ve studenoválečném období.                

„Dějiny nás svedly dohromady,“ sdělil Nixon na závěr své návštěvy Maovi. Přes odlišné ideologie měl ve Washingtonu i Pekingu zvítězit realismus, normalizace vztahů měla být přelomovou změnou, která bude v budoucnu oběma zemím a potažmo celému lidstvu ku prospěchu. Jak se však tato slova jeví dnes, kdy Čína představuje pro stávající americkou administrativu prezidenta Joe Bidena hlavního strategického soupeře?

Na politické scéně ve Spojených státech zaznívají slova o nové studené válce, nikoliv však s Ruskem, ale právě s Čínou. Současná situace je některými komentátory přirovnávána ke konci 40. let minulého století, kdy eskalovaly tense mezi někdejšími spojenci z antihitlerovské koalice a formoval se bipolární svět. Přes jisté varovné signály a stále znepokojivější postup Pekingu v mezinárodním kolbišti bychom neměli ztrácet ze zřetele zásadní odlišnosti, které tuto analogii problematizují.

Čína a Spojené státy jsou dnes hospodářsky výrazně provázanější, než byly ve své době supervelmoci počínající studené války. Klasická teorie – a v zásadě i praxe – nám říká, že velcí ekonomičtí partneři spolu nebojují, jelikož sázky a případné ztráty jsou příliš vysoké. Platí to bezpochyby i pohledu Číny, která je na hospodářské spolupráci se Spojenými státy závislá podstatně víc, než se běžně uvádí.

Čínští komunisté také na rozdíl od stalinského Sovětského svazu nedisponují jasnou, uznávanou a integrální sférou vlivu a především postrádají srovnatelnou měkkou sílu. Čínský model je sice některými vyzdvihován pro ekonomické úspěchy, zároveň ale sotva představuje vysněnou, utopickou vizi oslovující miliony lidí po celém světě. Právě tento, pochopitelně zcela idealizovaný a od reality odtržený obraz Sovětského svazu byl jedním z důležitých faktorů, který umožnil jeho poválečnou mocenskou expanzi.

Aktuální vztahy mezi Spojenými státy a Čínou, jejichž historie se začala psát před půlstoletím, tak sotva představují paralelu studenoválečného americko-sovětského konfliktu. Výstižněji je popsal americký politolog a komentátor Fareed Zakaria: nejde o novou studenou válku, ale o studený mír.

Autor je historik.