Tikající bomba. Na Blízkém východě hrozí vypuknutí násilnějšího Arabského jara

Egyptská poslankyně Dina Abdel Azizová minulý týden vzbudila pozornost svým návrhem, aby egyptským studentům, kteří přijdou hlasovat k prezidentským volbám, byly přidány „extra kredity“. Podle serveru The Media Line tato kuriózní poznámka svědčí o hlubokém problému, kterým čelí celý Blízký východ – nezájmu mladých o volby.

Podle Arab Youth Survey 2017 je více než 28 procent obyvatel Středního východu ve věku 15 až 29 let, což je téměř 110 milionů lidí. Celkově je asi 60% arabského světa mladších 25 let, což z něj činí jeden z nejmladších regionů na světě s průměrným věkem 22 let. Pro srovnání, průměrný věk ve světě je 28 let.

V porovnání s mladými lidmi jinde ve světě však mladí na Blízkém východě se vyznačují vysokým stupněm nezájmu o politiku. Pouze 0,3% všech poslanců na Blízkém východě je mladších 30 let, což svědčí jak o neochotě mládeže chodit na vládní pozice, tak zároveň o nedostatku důvěry v mládež ze strany voličů i politických stran.

Dr. Mohammed Al-Arabiat, prezident jordánské organizace Generations For Peace, která se pokouší o propojení mladých s komunitami, je na mladé na Blízkém východě pohlíženo jako na problém, který potřebuje řešení. Podle Al-Arabiata je potřeba „změna paradigmatu“ podle kterého se přestane na mladé dívat jako na čísla a namísto se začnou považovat za lidi schopné změnit blízkovýchodní společnosti ekonomicky i sociálně.

Kari Dienerová, programová ředitelka z humanitární organizace Mercy Corps, si myslí, že existuje nesoulad mezi ochotou mladých být aktivních v politice a příležitostmi, které mají. Mladí podle ní věří, že nemají potřebné dovednosti ani nutnou důvěru k politické participaci. Tato domněnka na jednu stranu reflektuje jejich vlastní nedůvěru a malou sebeúctu, na druhou stranu vychází ze širšího náhledu, který zastává společnost a kterého si jsou mladí vědomi.

Podle studie nazvané „Stav blízkovýchodní mládeže“, kterou uskutečnila Georgetown University v Kataru, ti členové arabské mládeže, kteří si udržují informovanost o politických událostech, jsou téměř třikrát častěji zapojeni do veřejného života než ti, kteří nemají zájem o dění ve vládě nebo o něm nejsou informováni.

Na nezájmu mladých velkou má velký podíl jejich rodina. Ali Haddad, zástupce Jordánského inovačního fóra pro mládež, tvrdí, že mládež je součástí systému, ve kterém není podporána myšlenka politické participace a kde si lidé myslí, že účast ve stranách nepovede k žádné změně. Rodiče těchto mladých nevyrostli v demokratickém systému a s ním spojených procesů a změn se bojí – a odrazují od něj i mladé, tvrdí Haddad.

Tikající bomba

Ti však mohou vzít osud do vlastních rukou a znovu zopakovat Arabské jaro a to možná i s větší razancí. Sever Financial Times upozorňuje na „časovanou bombu“, kterou tvoří ohromující nezaměstnanost blízkovýchodní mládeže. 30% mladých ve věku 15-24 let jsou nezaměstnaní. Zvláště pro muže, kteří mají implicitně danou povinnost být živiteli rodiny, to představuje velký problém. Až 5%% mladých mužů ve věku 25-29 je bez manželek, protože nedokáže ekonomicky se postarat o své partnerky a i případné děti.

Ekonomické problémy v těchto zemích jsou dány mnoha faktory. Zvláště je to slabý privátní sektor a naopak až přílišně silný veřejný sektor. Autoritářské režimy aplikovaly socialistické principy, které jim měly zajistit přízeň mas, nicméně tím neúměrně zadlužily své země. Stáhnutí státu nevedlo k většímu zapojení a zlepšení privátního sektoru. „Zahraniční investice se nezhmotnily a domácí investice se dostaly do velmi bezpečných oblastí, kde se nevytvářejí dobré práce, například v oblasti nemovitostí,“ poukazuje Ragui Assaad, egyptský profesor plánování a veřejných záležitostí z Minnesotské university.

Analytický server Stratfor upozorňuje na další lokální faktory. Maroko, Alžírsku či Tunisku chybějí vysoce hodnotné přírodní zdroje, s jejichž pomocí by mohlo dojít k stimulaci ekonomiky, navíc mají jen omezený přístup na evropské trhy. Egypt přírodní zdroje má, z jeho HDP si ale výrazně ukrajuje silná armáda. V Egyptě dochází též k odlivu mozků od privátních společností směrem k veřejnému sektoru, kde však hlavním kritériem je loajalita. S odlivem mozků se též potýká Írán, kde inteligence odchází do zahraničí. Co se týče bohatých států v Perském zálivu, ty nedokáží přinutit mladé jít do privátních služeb a stále musí spoléhat na přeplácený a v dlouhodobém horizontu neudržitelný státní sektor.