Zapojí se Čína do válek na Blízkém východě? Idlib může být rozhodujícím prvkem

Se svým mamutím projektem Jednoho pásu, jedné stezky (One Belt, One Road – OBOR) představuje Čína pro blízkovýchodní země značnou příležitost – a též značné nebezpečí. Čína hodlá věnovat ohromné peněžní prostředky na vybudování pro ní klíčové infrastruktury a též na údajné rozvinutí ekonomického potenciálu a rozvoje daných zemí. Tyto sliby znějí velmi líbivě, skrývají však jisté úskalí.

Řada zemí, které se projektu tzv. Nové hedvábné stezky účastní či se účastnila, poukazuje na jisté obtíže, které sebou čínské investice nesou. Drahé projekty namísto rozvoje hrozí spíše přinést značné zadlužení, které v případě některých zemí už s tak křehkou ekonomikou může být fatální. Čína může převzít dluhové závazky, ale to se často – jako tomu bylo v případě srí-lanského přístavu – neobejde bez požadavku protivýměny, z které samozřejmě těží především Čína. Podle řady zemí OBOR je jen zástěrka pro zcela cynickou ekonomickou i mocenskou čínskou kolonizaci – toto obvinění se stále častěji ozývá v Pákistánu, největší „laboratoři“ čínských investic.

Nicméně, jak upozorňuje magazín Foreign Policy, většina Blízkého východu se otázkou možné kolonizace příliš netrápí a vnímá Čínu jako příslovečného zlatem se třesoucího „oslíka.“ Čína ve svých oficiálních prohlášení slibuje „win-win“ situace pro obě strany – pro Blízký východ i pro ni – a Blízký východ na toto prohlášení o „vítězství pro každého“ slyší. Ropné mocnosti Írán a Saúdská Arábie těží z nenasytné čínské potřebě po „černém zlatě“, kterou má Nová hedvábná stezka pouze zesílit, nikoliv utlumit.

Kromě ekonomické politiky Čína se zatím nejeví příliš angažovat v jiných oblastech, jako je otázka bezpečnosti Blízkého východu a řešení politických problémů. Přijala sice v roce 2017 delegaci Palestinců a Izraelců v roce 2017, jednalo se ale o událost nízké politické priority, na které Čína v podstatě jen zopakovala svůj dlouhodobější názor ohledně palestinské otázky a sice, že stojí za mírový vytvořením dvojího státu.

Čína se krom občasného patrolování ve vodách Blízkého východu zdráhá jakkoliv vojensky angažovat v regionu. Tuto úlohu zatím ponechává USA, případně též Rusku. Její neutrální postoj si vysloužil jistý respekt v některých státech. Podle Foreign Policy jeden z vysokých představitelů států z Perského zálivu si pochvaloval čínskou neutralitu ve srovnání s příliš polarizujícím jednání USA. Nicméně, v pozadí se držící Čína je též důvodem, proč ji většina blízkovýchodních států nebere příliš vážně jako opravdového hráče a potencionálního partnera v divoké místní „hře o trůny.“  

Obrat k agresivnější politice

Podle analytické stránky Eurasia Review by však Čína mohla svoji dosavadní politiku změnit. Ta se totiž ukázala být v některých případech nepříliš účinná. Po pádu libyjského vůdce Muammara Kaddáfího Čína zažila nepříjemné překvapení, když nedokázala navázat pragmatické vztahy s rebely, jaké měla s Kaddáfím. Naopak, vazby na autoritářského vůdce se staly překážkou. Její občané se stali potenciálními cíli a Čína byla nucena z Libye evakuovat okolo 35 000 lidí, jedna z největších jejích zahraničních záchranných operací. Podobně se musela chovat i později v případě Sýrie, Iráku a Jemenu.

Pro Čínu začíná být Blízký východ a v něm zuřící bouře islamistických tendencí stále důležitějším předmětem zájmu. Samotná Čína má velké problémy s etnickou a náboženskou minoritou Ujgurů v provincii Sin-ťiang. Někteří z nich odešli bojovat pod vlajkou IS do Sýrie a Iráku. Čína se bojí, že přeživší bojovníci se po ukončení syrské krize vrátí zpět do Číny a budou zde působit teroristické útoky. Dokonce kvůli tomu uvažovala se zúčastnit bitvy o Idlíb, poslední hlavní centrum rebelů proti Bašárovi al-Asadovi v Sýrii, na které se syrský prezident chystal spolu s Ruskem. O možné vojenské spolupráci se měl čínský ambasador vyjádřit pro vládní syrské noviny Al-Watan.

International Policy Digest poukazuje na to, že situace v Sýrii je potencionálně výbušná pro Čínu. Většina muslimského světa včetně Blízkého východu mlčí o „koncentračních táborech“, do kterých mají být umisťováni Ujgurové. Idlíb by ale jejich otázku mohl vynést na světlo a Čína by se mohla stát terčem řady teroristických útoků ze strany nejenom ujgurských muslimských fanatiků, kteří by se pokoušeli svrhnout sekulární, nenáboženský komunistický režim. Čína se tak nachází v situaci Hlavy 22 – větší vojenské zapojení by mohlo zamezit návratu radikálů zpět do Číny, ale současně by mohlo podpořit radikály kdekoliv jinde.