Americká vojska zůstanou v Sýrii navždy? Důstojník U.S. Army promluvil

Iracionální obavy

Navzdory tvrzení washingtonského establishmentu pokračující americká vojenská přítomnost v Sýrii, Iráku a Afghánistánu nepřispívá k bezpečnosti USA a naopak poškozuje schopnost země bránit se proti dalším potenciálním hrozbám, kritizuje Davis. Dodává, že v pojetí obhájců pokračujícího amerického vojenského angažmá na Blízkém východě by ovšem stažení vojsk bylo výzvou k útoku na Spojené státy.

Republikán Mac Thornberry například nedávno prohlásil, že stažení vojsk ze Sýrie a Afghánistánu je apelem k oživení Islámského státu a dalších teroristických organizací, zatímco senátor Lindsey Graham varoval, že takový krok by otevřel cestu k novému 11. září, poukazuje bývalý podplukovník. Konstatuje, že i letmý pohled na historii amerického angažmá na Blízkém východě odhalí iracionalitu takových obav.

Spojené státy poprvé vyslaly bojové jednotky na Blízký východ v červenci 1958 v době, kdy v Iráku vládla proamerická hášimovská dynastie a Írán ovládal Washingtonem dosazený Šáh Pahlaví, zatímco Egypt a Sýrie patřily k hlavním americkým nepřátelům, připomíná Davis. Doplňuje, že irácký král Fajsal II., korunní princ i premiér byli zavražděni při násilném puči, a tak americký prezident Eisenhower vyslal do Libanonu zhruba 1.500 vojáků v rámci demonstrace síly, jelikož se obával dominového efektu a pád další spřátelených režimů v regionu a jeho přechodu pod sovětský orbit.

Již v říjnu však Eisenhower dospěl k názoru, že nebezpečí pominulo a americké vojáky stáhnul, uvádí Davis. Podotýká, že následně do Libanonu vyslal osm stovek příslušníků námořní pěchoty prezident Ronald Reagan v srpnu 1982, přičemž šlo o součást mezinárodních mírových sborů, které měly pomoci ukončit tamní občanskou válku.

Vojenský úkol této mise nebyl zřejmý a postupně se proměňoval, ale v říjnu 1983 zaútočili na kasárna amerických námořníků teroristé z Hizballáhu a 241 jich zabili, konstatuje Davis. Dodává, že Reagana sice útok pobouřil, ale nedomníval se, že je v americkém zájmu snažit se potrestat pachatele, a tím nevyhnutelně zasáhnout USA do libanonské občanské války, a proto v únoru 1984 nařídil stažení vojsk.

"Mnozí Reagana kritizovali za jeho odmítnutí jít po Hizballáhu, ale vývoj potvrdil, že jeho kroky byly správné - žádní další američtí vojáci nepřišli o život a Spojené státy nezabředly v občanské válce," deklaruje Davis. Zdůrazňuje, že s výjimkou dvou uvedených případů se až do roku 1990 na Blízkém východě nenacházely žádné americké bojové jednotky, z čehož vyvozuje tři důležitý závěry ve vztahu k regionu: Blízký východ se zmítal v chaosu před příchodem amerických vojáků, jejich přítomnost na tom nic nezměnila a tamní chaos trvá i za stálé přítomnosti amerických vojsk v Iráku a Afghánistánu.

Až odejdeme, nic se nezmění

Poučka je tedy podle vysloužilého podplukovníka zřejmá. "Blízký východ je násilné a chaotické místo, a to bez ohledu na přítomnost amerických vojáků, a podstata regionu se nezmění, až odejdeme," konstatuje Davis. Tvrdí, že bezpečnost Spojených států mezitím zajišťuje pouze odstrašující efekt jejich konvenčních i jaderných sil, zatímco pokračující nasazení desítek tisíc vojáků a pomocného personálu v rámci okupace zahraničních území bez jasných cílů není pouze zbytečné, ale zároveň oslabuje možnost obrany amerického území před potenciálními existenčními hrozbami, které se mohou objevit.

"Bojoval jsem ve velkých bitvách tank proti tanku, tradičních protipovstaleckých operacích i v rámci zahraničních vojenských výcvikových misí," pokračuje Davis. Dodává, že má zkušenost také se službou na Korejském poloostrově v 90. letech, s ochranou hranice mezi Východem a Západem v Německu během studené války a velením obrněnému mechanizovanému praporu. Na základě toho soudí, že v důsledku dlouhodobého zanedbávání výcviku zaměřeného na velké bojové operace po 11. září 2001 se nepochybně zhoršila připravenost americké armády vést velké konvenční války.

Bylo by tragické, pokud by americká armáda musela nečekaně bojovat ve velkém regionálním střetu a utrpěla značné ztráty, protože po roce 2001 přecenila své možnosti a přespříliš se angažuje v malých bojových operacích po světě, které přímo nesouvisejí s bezpečností USA, varuje Davis. Zdůrazňuje, že bezpečnost Spojených států nezajišťují neustálé zahraniční bojové mise, ale masivní armáda schopná reagovat na jakoukoliv hrozbu, přičemž stávající zahraniční vojenské angažmá snižuje americkou schopnost vést potenciálně existenční boj.

Z tohoto důvodu nabádá Davis ke stažení amerických jednotek ze Sýrie, Iráku i Afghánistánu, protože, jak tvrdí, oddalování tohoto kroku pouze zbytečně oslabuje skutečnou bezpečnost Spojených států.