Reuters: Roste počet migrantů z Libanonu. Raději se utopí v moři, než aby se vrátili domů

Patří k nimi i Muhammad Ghandúr, který si nikdy nemyslel, že by se na takovou cestu vydal. Kypřané ho ale nepřijali a přinutili k návratu, napsala agentura Reuters.

Ghandúr má sedm dětí a v době prohlubující se ekonomické krize je není schopen uživit. "V Libanonu nás zabíjí chudoba. Já a děti buď zemřeme na ulici, nebo se z nás stanou kriminálníci," tvrdí Ghandúr, který je zpět v libanonském Tripolisu a s početnou rodinou se tísní v matčině bytě. Kolik přesně Libanonců se na Kypr vydalo, se neví. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) zaregistroval mezi červencem a polovinou září 21 lodí. Loni to bylo za celý rok 17. Kyperské úřady tento nárůst v době koronaviru znepokojil.

Ghandúrův člun, na němž byla celá jeho rodina i další příbuzní, dorazil na pláž u Larnaky po 28hodinové plavbě. Několik dní žili v táboře, byli otestování na covid-19, nedostali možnost požádat o azyl a byli vráceni do Libanonu. "S tím jsem nepočítal, měli nás raději nechat utopit se, to je lepší než se vrátit," řekl Ghandúr. Kyperské úřady přiznávají, že v září vrátily zpět 230 Libanonců a Syřanů, kteří dorazili v pěti lodích. Ghandúr se na cestu připravil, v srpnu se sbalil, prodal nábytek a přinutil starší syny zpeněžit staré železo, aby mohl koupit člun.

"Nemůžete lidi posílat hromadně pryč, aniž přezkoumáte jejich žádosti," řekl Bill Frelick z úřadu pro uprchlíky organizace Human Rights Watch. Libanon sice neválčí a ekonomické strádání není důvod žádat o azyl, tamní vleklá krize ale může pro některé Libanonce znamenat takové ohrožení, že mohou uprchlický status získat, tvrdí Frelick.

"Human Rights Watch accused Cypriot marine police officers of beating some migrants & making threats. @hrw said coast guard vessels attempted to swamp migrant boats by circling them at high speed & abandoned at least 1 boat at sea without food or fuel."https://t.co/cH16yDcTtW pic.twitter.com/HcvwZeRr2G

Libanonci Kypřanům vysvětlovali, že mají obavy z násilí a nestability a nechtějí se vrátit. Někteří popsali tvrdý postup Kypřanů. Na lodi, na níž byl Šamsaddín Kirdí bylo 52 lidí, Kypřané ji několikrát poškodili a odvlekli k břehu. Ghandúr nepřátelské přijetí na Kypru nečekal. Už dříve, v době vrcholící uprchlické krize v letech 2015 a 2016, se snažil najít práci v Německu a setkal se tam s laskavostí. "Tentokrát s námi ale jednali jako se psy," řekl. Přesto je stejně jako Kirdí odhodlán zkusit to znovu.

Ne všichni ale takové dobrodružství přežijí. Zeť a synovec Mizhara Abdalhamída Muhammada byli na lodi ponechané osudu s dalšími 50 muži, ženami a dětmi několik dní. Nakonec jí sice u libanonských břehů pomohli záchranáři OSN, ale naživu bylo už jenom 36 lidí, Muhammadovi příbuzní mezi nimi nebyli.

Zoufalé příběhy o svých pokusech dostat se do Evropy popisují i Tunisané, o nichž napsala agentura AFP. "Buď zemřeme všichni, nebo se setkáme v Evropě," tvrdí rodina Hujdžaových z pobřežního Sfaxu. Jejich příbuzní na cestě zahynuli a oni sami byli dvakrát neúspěšní. Přesto se chystají na cestu znovu. V některých částech Tuniska míra nezaměstnanosti dosahuje 30 procent a zatímco v minulosti se rodiny snažily mladším členům emigraci vymluvit, dnes se na ni vydávají celé. Doufají, že nebudou vyhoštěni tak snadno jako jednotlivci.

"Kdybych měla člun, pokusila bych se s celou rodinou znovu," tvrdí Mabrúka, matka několika dětí, mezi nimiž je 22letý ochrnutý syn. Mabrúka žije s dětmi, sestrou a jejími dětmi v chudém domě ve Sfaxu. Na elektřinu jsou napojeni načerno, k jídlu na den pro všech devět je pár rajčat, paprik a tři vajíčka. Někdy nic jiného než šneci. Manžel Raúf vydělával sběrem plastových lahví denně 20 dínárů (190 korun). Když dala rodina dohromady mnohaleté úspory, vydala se v červenci na Středozemní moře a pak ještě jednou v srpnu. Chtěli se dostat do Itálie, kde doufali, že jim známí pomohou. V obou případech je vrátila zpět tuniská pobřežní hlídka a Raúf je nyní ve vězení kvůli ohrožení nezletilé osoby. Ve skupině byla jeho 12letá dcera, která bydlí sice jen deset kilometrů od moře, ale až do útěku ho nikdy neviděla a měla strach.

Nejstarší syn je odkázaný na lůžko od nehody, při níž před pěti lety ochrnul. Rodina má doklady, které ji opravňují požadovat péči ve státní nemocnici, ale potřebnou službu poskytují jenom soukromé ústavy. Tunisané začali ve velkém prchat po revoluci v roce 2011, kdy jich dorazilo do Itálie 20.000. Pak se příliv zpomalil, od roku 2017 uprchlíků znovu přibývá. Za prvních osm měsíců letošního roku se do Itálie dostalo 8000 Tunisanů. Nevládní organizace tvrdí, že na cestu se teď vydávají celé rodiny, ne jen mladí lidé, jak tomu bývalo dřív. Na moři se ocitá stále víc dětí - letos úřady zachytily při plavbě 250 nezletilých.

"Kdybych byla na jejich místě, udělala bych to taky," říká o Mabrúčině rodině její sestra Marjam, i když v roce 2018 při pokusu dostat se do Evropy zemřel její manžel a syn. "Ať jsou tam podmínky jakékoli, život Itálii musí být lepší než v Tunisku," dodává.