ROZHOVOR: Pět let od bitvy o metropoli Islámského státu. V regionu není mnoho lidí, kterým by se po „chalífátu“ stýskalo, říká analytik Ježek

Pozemní ofenzivu u Rakky zahájenou 6. června 2017 vedly Syrské demokratické síly (SDF). Jaký mělo toto uskupení v této době charakter a proč z něj západní mocnosti nakonec učinily svého hlavního lokálního partnera ve válce proti Islámskému státu? Byl to cílený výběr, nebo se spíše projevila absence alternativ?

Spolupráce Spojenými státy vedené koalice a převážně kurdských SDF začala koncem léta 2014. Tehdy, částečně i díky tlaku veřejného mínění, pomáhalo zejména americké letectvo odrazit útok ISIS na město Kobani u hranic s Tureckem, který hraničil s pokusem o vyvraždění tamního obyvatelstva. Tato původně ryze obranná podpora se postupně přetransformovala ofenzivní válku proti Islámskému státu respektive jeho zázemí v Sýrii.

Jiné pokusy o nalezení „boots on ground“ mimo sice SDF existovaly, ale nebyly rozhodně tak úspěšné. Soustředily se na umírněnější složky mezi (syrskými, pozn. redaktora) protivládními povstalci, ale po celou dobu se objevovaly pochybnosti o jejich kredibilitě i motivaci. Na severu Sýrie bylo například zdokumentováno, jak místní údajně spojenecké milice nadávají zahraničním vojáků  do „křižáků“. Na jihu kolem hraničního přechodu Al-Tanf do Iráku, který je dodnes pod kontrolou amerických speciálních jednotek, jsou rozmístěni i ozbrojenci milice Revolučního komanda (Maghaweir al-Thowra) původem ze Syrské svobodné armády. Jde však o desítky mužů ve zbrani, navíc s problematickou pověstí. Traduje se historka, že jejich velitel si na Američanech vymohl po pohrůžkou dezerce svých mužů živého lva, se kterým pak chodil po základně na řetězu.

Určitě je ale na místě zmínit, že krom podpory vedené z Pentagonu existoval i program CIA pod názvem Timber Sycamore. Ten poskytoval výzbroj, prostředky a zpravodajské informace řadě povstaleckých skupin bojujících proti režimu v Damašku. Byl ukončen v roce 2017. Spekulovalo se o možné dohodě prezidenta Trumpa s Putinem. Ale byla i řada indicií, že minimálně některé z podporovaných skupin tvořily pouze na papíře existující pobočky syrských džihádistů.

Lze s odstupem pěti let jasně říci, zda Islámský stát porazily primárně místní síly, nebo by jeho zničení – alespoň ve formě kvazistátní struktury – nebylo myslitelné bez vydatné západní podpory, ať už letecké, logistické či zpravodajské?

Zničení Islámského státu ve smyslu kvazistátní struktury kontrolující území by bez západní zpravodajské i přímé vojenské podpory bylo nemyslitelné. Ale stejně tak by bylo nemyslitelné bez mnoha tisíců mužů a žen z Sýrie, Iráku i zahraničních dobrovolníků bojujících v roli pěchoty. Krom zmíněných SDF jde o milice kurdské autonomie ze severu Iráku a irácké armády i policie.

A dnes není příliš populární připomínat, že k porážce Islámského státu přispěla i Syrská armáda, provládní milice a je podporující ruské letectvo v rámci velké ofenzivy od Damašku na Palmyru a Dajr az-Zaur až na pravý břeh řeky Eufrat. A zejména v Iráku ne nevýznamnou roli v pozemní válce sehrály i převážně šíitské milice podporované Íránem.

Dobývání měst s sebou zpravidla nese velké strádání civilního obyvatelstva, což ostatně nyní vidíme opět na Ukrajině. Rakka měla před vypuknutím syrské občanské války na čtvrt milionu obyvatel. Vymykalo se její dobývání v něčem destrukci a utrpení civilistů, které provázely předchozí boje o velká města v oblasti, která rovněž kontroloval Islámský stát?

Doposud nikdo nevymyslel způsob jak dobýt město, které braní jeho obránci, bez toho, aby to nebylo doprovázeno destrukcí a utrpením civilistů. Liší se jen to, zda samotné tažení považujeme za spravedlivé nebo ne. Zatímco v případě ruského tažení Ukrajině vidím válečný zločin útočné války, v případě války proti Islámskému státu vidím válku, která měla jasně sebeobranný charakter. (Ruský, pozn. redaktora) prezident Putin a jeho generálové a propagandisté totéž ovsem tvrdí i o své agresi proti Ukrajině.

Masivní destrukce a utrpení provázelo všechny městské bitvy proti Islámskému státu v Rakka, Mosulu, Al-Káim, Dajr az-Zaur, Tikrítu i Ramádí. Jakékoli srovnávání se pohybuje na tenkém ledě. Rakka se možná liší tím, že posledních asi 200 bojovníků (ISIS, pozn. redaktora) ukončilo odpor výměnou za volný odchod pro ně a 3 tisíce jejich rodinných příslušníků. Poslední městské bloky pod kontrolou ISIS v Mosulu v Iráku byly v podstatě srovnány se zemí s každým, kdo se uvnitř nacházel. Od určitého bodu byl každý, kdo neunikl nebo se nevzdal, považován za příslušníka Islámského státu.

Jak je s odstupem pěti let vnímána válka proti samozvanému chalífátu vnímána v blízkovýchodním regionu? Počítám, že reflexe konfliktu tamní společností je v mnohém odlišná od západní optiky.

Pro hodně lidí na Západě skončila válka v roce 2018. V Sýrii a Iráku ale žijí miliony lidí, do jejichž každodenního života následky zasahují dodnes. Neznám tvrdá statistická data, ale troufnu si říct, že většinovou podporu mohl mít Islámský stát jen po omezenou dubu a jen na částech území, které kontroloval. Nebude mnoho lidí, kterým by se po něm stýskalo.

Po válce proti ISIS ale zůstaly vlivem bomb zdevastovaná města, ale i komunity, které proti němu stály, jako byl důležitý beduínský kmen al-Sheitat z východní Sýrie. Genocidní nájezd ISIS z léta 2014 rozvrátil etnicko-náboženskou komunitu Jezídů žijících ve městě Sidžár na severozápadě Iráku. Za konjunktury ISIS došlo i k událostem, které prohloubily propas mezi komunitami v Iráku, kdy se část místních civilistů přidala k běsnění ISIS právě v Sindžáru nebo při hromadných popravách šíitů u Tikrítu.

V táboře Al-Hawl v Sýrii žijí dodnes v podstatě v obrovském vězení desítky tisíc členů ISIS, jejich rodin a nebojového personálu. Je to časovaná bomba a slepá skvrna, kterou hlídají SDF se západní pomoci. V táboře jsou i stovky osob se západními pasy, ke kterým se ale jejich rodiny nehlásí. Dochází v něm k vraždám, radikalizaci a slouží jako zásobárna lidí, kteří nemají co ztratit.

Islámský stát se nezjevil jako pomyslný blesk z čistého nebe. Mám pocit, že panuje obecná shoda na tom, že k jeho vzniku vedl široký soubor faktorů, které umocnil vývoj v oblasti po svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna. Nakolik je podhoubí, které umožnilo zmíněné organizaci vyrůst a rychle ovládnout velmi rozsáhlé území, nadále aktivní?

Počátky ISIS jsou mlhavé a dají se vystopovat do konce osmdesátých let, kdy se džihádisté vracející se z války v Afghánistánu pokoušeli vytvořit miniaturní chalífát v odlehlých údolích severovýchodního Iráku. Samotný vzestup organizace byl souhrou řady faktorů, od mocenského vakua po svržení Saddáma, kdy džihádisté představovali vedle šíitských milic, kurdských bojovníků a bývalých členů armády jednu ze stran disponující vojenským a organizačním know-how.

Zásadní pro vzestup ISIS bylo i opomíjení sunnitských oblastí za vlády iráckého prezidenta (Núrího, pozn. redkatora) Málikího. Také se málo připomíná, že do roku 2014 byl ISIS integrální součásti syrské koalice bojovníků proti režimu Bašára Asada podporované Západem, Tureckem, Saúdskou Arábií a dalšími zeměmi. Získaný vliv a možnost volně působit, rekrutovat bojovníky a vyzbrojit se v Sýrii mu v létě 2014 umožnil přelít se zpět do Iráku. ISIS ovládnul třímilionový Mosul, dozbrojil se tam do podoby regulérní pozemní armády a během roku dosáhl svého pomyslného vrcholu.

Podstatná část členů ISIS zemřela. Další tisíce byly zajaty. Lidé a celé komunity nebo kmeny, které se k nim přidali z oportunismu, dnes mají jiné partnery. Naopak řada entit, které se na porážce ISIS podílely, z toho vítězství dosud ne neprávem čerpá moc i legitimitu.

Po během koronavirové pandemie a po následném ruském útoku na Ukrajinu téma džihádistických teroristických organizací výrazně ustoupilo z pozornosti západních médií. Co zbylo pět let po bitvě o Rakku z Islámského státu?

Dnes ISIS přežívá v podobě nájezdníků v odlehlých oblastech Sýrie a Iráku nebo v podobě zakonspirovaných buněk ve městech. Jeho členové jsou schopni provádět přepady, útoky nebo cílené vraždy, ale není už možné mluvit o územní kontrole. Odnože hlásící se k Islámskému státu dnes působí na řadě míst mimo Irák a Sýrii. Silné jsou na trojmezí Mali, Burkina Faso a Nigeru a v oblasti kolem Čadského jezera. Některé jsou významné jen na relativně malém území, jako je sever Mosambiku nebo hranice mezi Demokratickou republikou Kongo a Ugandou. Aktivní jsou podzemní buňky v Afghánistánu. Jinde jsou spíš na ústupu. Každopádně je nutno tyto pobočky posuzovat odděleně v lokálním kontextu.

Porážkou chalífátu v Iráku a Sýrii globální značka IS utrpěla a není tak atraktivní jako v minulosti.  A nefungují na rozdíl od minulosti už ani jako síť schopná logisticky zajistit teroristické útoky na Západě, maximálně složit jako inspirační a know-how zdroj pro internetovou radikalizaci. I tento trend je myslím v poslední době na ústupu, jakkoli nelze mluvit o jeho absolutním zmizení.