PŮVODNÍ ZPRÁVA | Čína šíří svůj vliv pod rouškou harmonie, ve skutečnosti však jde o něco jiného

Peking má za sebou několik turbulentních století. Zprvu se potýkal s kolonialismem ze strany evropských zemí, v první polovině minulého století pak přišla agresivní japonská expanze, následovaná občanskou válkou a nástupem komunistického režimu. V moderním světě se Čína prosazuje odlišným způsobem než třeba Rusko, které lpí hlavně na síle a vojenských řešeních.

EuroZprávy.cz se s otázkami na to, proč Čínská lidová republika (ČLR) šíří vliv tak trochu jiným způsobem, obrátily na sinologa a vedoucího Katedry sinologie Filozofické fakulty UK Zádrapu. Ten pomohl dát do kontextu historický vývoj Číny se současnými událostmi.

Jako první odpověděl na to, jestli v současné čínské rozpínavosti hraje roli trauma z minulého století, zejména v kontextu japonské expanze v období druhé světové války. „Motiv traumatu bych nechal stranou, je to součást oficiálního čínského narativu, který není záhodno podporovat. Každá země je ostatně něčím traumatizovaná,“ nastínil Zádrapa pro EuroZprávy.cz.

Peking se snaží o šíření vlivu z jiného důvodu. „ČLR usiluje o šíření vlivu jednoduše proto, že se jedná o šovinistický, imperialistický režim, jehož cílem je nahradit USA coby světového hegemona; pochopitelně v ohledu sebestřednosti, šovinismu a imperialismu navazuje KSČ na věkovité čínské tradice. Je to podobné jako se ptát, proč Kreml tolik usiluje o šíření ruského vlivu,“ shrnul.

Další otázkou je, jestli lze čínskou historii (a případná traumata) porovnávat s historií západní. „Myslím si, že takhle o tom nejde mluvit, tady žádné zobecnění asi neobstojí,“ podotkl Zádrapa.

„Jednotlivými úseky a tématy dějin západních i čínských se po staletá zabývají tisíce osob z tisíců různých úhlů a charakterizovat celkově něčí dějiny jde dost těžko, aniž by se člověk vystříhal neudržitelných floskulí, natožpak pak dějiny porovnávat,“ pokračoval vedoucí Katedry sinologie.

Čínská historie oproti té západní není podstatně delší ani krutější. „Byť je otázka, co chápeme jako začátek západních (i čínských) dějin. Měření krutosti dějin není příliš vědecké, nicméně různé oblasti a státy a kultury se v tomto ohledu asi zas tak hrozně neliší, zatímco jednotlivá období můžou být velmi různá,“ vysvětlil.

Zádrapa rovněž odmítl tvrzení, že by byla čínská ideologie šíření vlivu založená na určité „harmonii“. „Čínská zahraniční politika není založená na žádné harmonii a už vůbec není nějaká obzvlášť mírová – leda jako SSSR a ‚světový mír‘ nebo Ruská federace a chcimírové,“ připomněl.

Podle něj jde o „kouřovou clonu propagandy agresivního revizionistického režimu, která se ale čím dál častěji rozptýlí“. Výhrůžky se stávají běžnou součástí její zahraniční politiky.

„Komunistické straně Číny coby v zásadě mafiánské organizaci je to úplně jedno, jediné, co ji zajímá, je vlastní prospěch a utužení vlastní moci, a podle toho se chová,“ přiblížil s tím, že „války, které oslabují Západ, jí vyhovují a nic proti nim nemá, naopak je pomáhá udržovat, popřípadě se staví do role mírotvorce s cílem jednak posílit své mezinárodní postavení, jednak kdyžtak dohodnout takový mír, který bude pro Západ a jeho spojence nevýhodný,“ uzavřel.