Dánsko jako inspirace, jak řešit migraci. Model má přísný, ale účinný

Velká Británie výrazně zpřísňuje svou azylovou politiku a otevřeně se inspiruje dánským modelem, který si v evropské debatě vydobyl pověst „vzorového“. Londýn přijímá prvky politiky, kterou v Kodani prosadila sociálnědemokratická vláda a která dlouhodobě kombinovala tvrdé kroky vůči žadatelům o azyl s rétorikou o nutnosti udržet sociální soudržnost. Tento paradox, tedy když přísná migrační linie vychází z politického středu, a ne z krajní pravice, je důvodem, proč se k dánskému příkladu upínají i další evropské státy.

Dánsko po roce 2015 zavádělo řadu opatření, jejichž cílem bylo odradit potenciální žadatele od vstupu do země. Od prodloužení cest k trvalému pobytu přes ubytování žadatelů v nekomfortních podmínkách až po symbolická gesta typu zákona umožňujícího zabavení cenností. 

Bývalý premiér a dnešní šéf dánské diplomacie Lars Løkke Rasmussen nicméně upozornil, že politika nesmí sklouznout do jednostrannosti. „Měli by si uvědomit, že potřebujeme tento vyvážený přístup. Není to černobílé. Je to barevný svět, který má mnoho odstínů,“ prohlásil podle amerického listu New York Times.

Londýn přebírá logiku, která Dánsku přinesla výrazný pokles azylových žádostí – z 21 000 v roce 2015 na něco přes dva tisíce v loňském roce. Základní myšlenka, kterou britská vláda nyní cituje, je snížení přílivu tak, aby bylo možné jednotlivé případy pečlivě vyhodnocovat a současně podpořit integraci těch, kteří azyl skutečně získají. Dánské ministerstvo vnitra argumentuje, že jde o způsob, jak zachovat veřejnou podporu v zemi s vysokým daňovým zatížením a štědrým sociálním systémem.

Přitom ale platí, že i nejpřísnější opatření nezastaví ty, kteří nemají reálnou možnost návratu do vlasti. Příkladem je Ayfer Tepe, která v dánském středisku Avnstrup žije od roku 2019 bez povolení pracovat a s nutností hlásit se dvakrát denně. Její komentář: „Kam bych šla?“ přesně vystihuje omezený účinek politik zaměřených na odrazování migrantů. Podle expertky na lidská práva Michaly Clante Bendixen vytváří tento typ politiky „konstantní atmosféru strachu a nejistoty“ a ve skutečnosti nezabrání příchodu těch, kteří utíkají před nebezpečím.

Migrace se tak kvůli restrikcím přesouvá do horších podmínek, nikoli mizí. Profesor migračního práva Thomas Gammeltoft-Hansen upozornil, že se Dánsko „opravdu profilovalo jako země, která není příliš vstřícná.“ To je varování, které by si evropské státy mohly vzít k srdci – tvrdý přístup může snižovat ochotu k přijímání nejen uprchlíků, ale i legálních migrantů, které Evropa demograficky potřebuje.

Dánský model ale přinesl některé politické výhody – premiérka Mette Frederiksenová dokázala udržet moc i v době, kdy ve zbytku Evropy rostly krajně pravicové strany. Nicméně poslední komunální volby vyslaly varovný signál. Sociální demokraté ztratili kontrolu nad Kodaní po více než století a část voličů uvedla, že důvodem je právě vládní rétorika o migraci. „Znělo mi to rasisticky,“ zdůvodnil Frederik Just, jeden z místních voličů.

Evropské státy, které uvažují o přísnějších pravidlech, by tedy měly vnímat, že tento přístup má i právní a sociální rizika. Dánská „ghettová legislativa“ byla například kritizována jako diskriminační ze strany poradce Soudního dvora EU. Dokonce i Rasmussen připouští, že některá opatření byla nešťastná, když o konfiskačním zákonu řekl, že „vyslal problematický signál.“

Model nicméně není postaven jen na restrikci. Dánsko stále aktivně přijímá legální migranty a otevřeně říká, že je potřebuje. „Pokud nedokážeme vyřešit toto dilema, být otevření a zároveň uzavření, ztratíme podporu našich lidí,“ poznamenal Rasumssen. Právě tato schopnost kombinovat selektivní otevřenost a pevné hranice je klíčový prvek, který mohou využít i ostatní evropské státy vystavené silným migračním tlakům.

Přísnější dánský přístup chápou i někteří migranti. Například íránský žadatel Shaho Piroty, ubytovaný rovněž v centru Avnstrup, vnímá striktní podmínky pragmaticky. „Musí chránit svou společnost a kulturu. To chápu,“ vysvětlil. Jeho výrok připomíná, že i mezi žadateli o azyl existuje pochopení pro nutnost regulace – a právě to může evropským vládám pomoci hledat vyvážený model, který je funkční, legitimní a dlouhodobě udržitelný.