Erich Mielke: Mistr hrůzy u poválečné tajné policie Stasi

Erich Mielke se narodil v roce 1907 do dělnické rodiny. Otec byl chudým tesařem a jeho matka krejčová zemřela čtyři roky po narození Ericha. Jeho osoba je zářným příkladem, že prostředí formuje osobnost a charakter daného jedince – jeho rodiče patřili k zakladatelům Komunistické strany Německa. Erich vstoupil do téže strany v roce 1925.

Zapáleným komunistou byl Erich po celý svůj život, v letech 1928-1931 působil jako reportér komunistických novin Rudá Vlajka, byl členem i ozbrojené složky strany T-Apparat. V řadách těchto složek spolu s kolegou Erichem Wichertem zastřelili policisty Paula Anlaufa a Franze Lenka. Incident se odehrál 9. srpna roku 1931. Anlauf byl jedním z policejních velitelů, kterého němečtí komunisté přímo nesnášeli – jeho jednotky totiž velmi často rozháněly nepovolené demonstrace komunistů.

Nejprve spáchal vraždu, poté šel bojovat do Španělska

V reakci na tuto událost Erich Mielke nejprve uprchl do Sovětského svazu, kde se krátce před druhou světovou válkou vyučil na Leninově škole. Za uprchlého Mielkeho byli v Německu potrestáni tři jiní komunisté – všichni byli popraveni. Následně se jako Fritz Leissner účastnil španělské občanské války, kde se ve vojenské hierarchii vyšplhal až na politického důstojníka, byl zodpovědný za průběh stalinských čistek v mezinárodních brigádách.

Po španělské epizodě se pod dalším krycím jménem, tentokrát jako Richard Hebel, uchýlil do Belgie a poté do Francie. Ve válečných letech 1940 až 1943 se Mielke podílel na ilegálním vedení komunistické strany ve Francii, později byl zatčen a po propuštění se zdržoval na území pozdější francouzské a americké zóny v Německu. Po válce se navrátil do Berlína a stal se z něho velitel policejní inspekce. Navíc byl zaúkolovaný ze Sovětského svazu, aby vybudoval bezpečnostní síly, které by prosadily dominanci komunistů v sovětské okupační zóně.

V roce 1947 dva němečtí policisté poznali v Milkem vraha z let třicátých a informovali o jeho přítomnosti v Německu velitele kriminální policie v Západním Berlíně. Tamější prokurátor skutečně nařídil případ otevřít, na základě starých záznamů o vraždě se podařilo nashromáždit důkazy o vině Ericha Mielkeho, mělo proběhnout jeho zatčení. Do vyšetřování se však zapojili sovětští zástupci, kterým se zákulisními hrátkami podařilo všechny dokumenty, vztahující se k vraždám policistů, zabavit. Následně je předali přímo Mielkemu, který si je uložil do svého trezoru.

Štít a meč strany disponoval nepřeberným množstvím informací

Kariéra kovaného komunisty se rozvíjela i dál. Stal se vedoucím oddělení pro policii a justici při Ústředním výboru Komunistické strany Německa. V roce 1950 se pak stal jedním ze státních tajemníků ministerstva státní bezpečnost a velitelem ministerstva – „Stasi“ – se stal o sedm let později. Šéfem Stasi byl až do pádu komunismu ve Východním Německu v roce 1989. Od roku 1980 získal hodnost armádního generála.

Oficiálně byl tak Mielke mužem č. 2 v mocenské hierarchii Východního Německa. Jedničkou byl Erich Honecker, generální tajemník východoněmeckých komunistů. Mielke, jakožto šéf tajné služby a rozvědky, nicméně disponoval nepřeberným množstvím informací – jak o svých protivnících, tak spojencích. Mielka lze bez ostychu nazvat jedním z největších „špiclů“ Východního Německa. Mottem organizace Stasi se stalo spojení „Štít a meč strany“.

Východoněmecká Stasi měla přes 170 tisíc informátorů

Ze jeho vedení čítala Stasi kolem 85 tisíc zaměstnanců a 170 tisíc informátorů. Říká se, že v každém veřejném úřadě byl za Mielkeho vedení alespoň jeden informátor Stasi. Štvavým kampaním a zastrašování ze strany Stasi podlehly desetitisíce občanů, které skončily ve věznicích. Z vedení rozvědky odstoupil Mielke s ostatními členy vlády NDR dne 7. listopadu 1989. Ministerstvo státní bezpečnosti bylo nahrazeno Úřadem pro národní bezpečnost. Přesvědčený komunista byla ze strany vyloučen v prosinci roku 1989.

Za vraždu policistů ze třicátých let byl na základě spisů z jeho osobního trezoru odsouzen až v roce 1993. Měl si odpykat šest let v žaláři. Nakonec však byl už v roce 1995 podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů. Zemřel v berlínském pečovatelském domě v roce 2000 ve vysokém věku – bylo mu 92 let. Za svého života Mielke holdoval sportu, alkohol a cigarety mu naopak nic neříkaly. Jeho vášnivou zálibou byl lov a honitba, na které ho často doprovázeli sovětští kolegové.