Krize v Evropské unii: Dá se eurozóna ještě zachránit?

Státy Evropské unie si doposud užívají ekonomický růst i politickou stabilitu. V době, kdy eurozóna nemá žádné větší problémy, by však členové měli přemýšlet hlavně o tom, jak napravit chyby z minulosti a jak zabránit tomu, aby se v budoucnu už neopakovaly. Místo toho si však všichni oddechli, že je krize zažehnána a teď není co řešit.

Skutečnost je však jiná. Další krize s jistotou přijde. Jenže státy, které používají euro, se nedokážou shodnou na tom, co bylo špatně a co je potřeba opravit. Některé státy dokonce ani nevnímají jakoukoliv potřebu předcházet problémům, když se teď mají relativně dobře. Tohle je však nebezpečná představa. Eurozóna potřebuje mnohem víc, než jen výměnu několika střešních tašek.

Místo toho, aby začali jednat, až když začíná protékat, by měli evropští politici přemýšlet z dlouhodobého hlediska a měli by hledat řešení toho, aby oprava byla dlouhodobá. Guvernér Evropské centrální banky  Mario Draghi v roce 2012 přísahal, že krize eura je zažehnána a že udělá vše proto, aby zachoval stávající stav.

Jenže Evropská banka není všemožná, nemůže kontrolovat vše, stejně tak veřejné mínění v Německu, největší evropské ekonomiky, nebude věčně podporovat záchrannu ostatních států. Stačí jedna světová ekonomická krize a vztahy v eurozóně se rozpadnou jak domeček z karet.

Francouzský prezident Emmanuel Macron sice volá z Paříže o větší integraci států používající euro, skeptikové ale poukazují na to, že sám s žádným konkrétním řešením ještě nepřišel. Nikdo neví, co Francie má skutečně v plánu, zatímco Německo se uzavírá před problémy Evropské unie, dokud nevyřeší vlastní koaliční vládu.

Macron zatím jen navrhnul vytvoření pozice pro unijního ministra financí, aby se sjednotili výdaje v eurozóně, Berlín ovšem naopak chce, aby si státy mohly i nadále zachovat pevnější dohled nad svými rozpočty. Nakonec je to opět o tom, zda se vytvoří víc možností pro Brusel, aby mohl centrálně kontrolovat členské státy, ale to se zase hrubě nelíbí středoevropským a východoevropským zemím, kteří chtějí mít plnou kontrolu nad svými rozpočty.

Kritici se obávají, že sjednocení měnové unie povede k tomu, že se nadobro uzavřou jakékoliv možnosti pro vytvoření dialogu ohledně reformy eura, která je rozhodně zapotřebí, aby euro mohlo podle ekonomů přežít a nadále fungovat. Nakonec však, jak je zvykem, i o budoucnosti eura nerozhodne kompromis mezi členskými státy, nýbrž dohoda mezi Francií a Německem, dvě největší ekonomiky s eurem.

Podle ekonomů se nabízí jedno vhodné řešení, vyžadovalo by to ovšem hlavně spolupráci Německa a země by také musela přinést nějakou oběť ve prospěch ostatních. Jednalo by se o způsob, během kterého by Berlín sdílel rating AAA se slabšími partnery z eurozóny - bez velkých fiskálních transferů - aby jim pomohl snižovat dluh z původního stavu bez hrozby insolvence. Výsledek by byl v zájmu Německa, ale nestane se to v řádech týdnů nebo měsíců. Jednalo by se o běh na dlouhou trať s plánováním do budoucnosti, a to EU zatím neumí.