Jak reagoval svět na srpen 1968? Západ Čechy šokoval

Většina západních politiků tak sice okupaci slovně odsoudila, ale nikomu se do nějakých opravdových diplomatických opatření nechtělo. Ukázkovým příkladem může být postoj prezidenta USA Lyndona Johnsona.

Ten vydal prohlášení odsuzující srpnovou okupaci jako porušení Charty OSN a vyzval ke stažení sovětských vojsk z Československa. USA pak odřekly plánovanou Johnsonovu cestu do SSSR a odvolaly chystané rozhovory o omezení strategických jaderných zbraní (SALT). Johnson přitom později označil vpád vojsk za „pouhou nehodu na cestě k uvolňování napětí“ mezi oběma bloky.

Tehdejší západoněmeckého ministra zahraničí a pozdějšího spolkového kancléře Willyho Brandta znamenal 21. srpen 1968 omezení sbližování s komunistickými zeměmi. Čtyři dny po invazi v rozhovoru prohlásil, že vláda Spolkové republika Německa se nebude vměšovat do záležitostí jiných zemí. Velmi podobně reagoval na sovětskou invazi francouzský prezident Charles de Gaulle, který zbrzdil navazování bližších styků s východoevropskými státy a zrušil sjednanou návštěvu Prahy.

Velmi farizejsky si počínalo Rakousko. Kancléř Klaus invazi nechtěl vůbec komentovat s odkazem na rakouskou neutralitu, kterou chce země striktně dodržovat. Ministr zahraničí Kurt Waldheim se vyjádřil v září 1968 o „nečekané sovětské intervenci do Československa“. Rakouská armáda přitom měla pohotovost od května. Aby ale Rakousko neprovokovalo Sovětský svaz prezentovalo Rakousko manévry jako vojenská cvičení v pohraničí s Československem.

Waldheim kritizoval rakouská média, že o invazi informovala jednostranně, čímž se snažil mírnit hněv SSSR. Požádal novináře, aby popisovali události s ohledem na rakouskou neutralitu. Brzy po invazi navíc rakouskému velvyslanci v Praze a pozdějšímu prezidentovi Rudolfu Kirchschlägerovi nařídil, aby z ambasády vykázal všechny československé občany a odmítal jejich žádosti o víza. Kirchschläger ale tyto instrukce neuposlechl a vydal poté Čechoslovákům tisícovky víz.

Paradoxně nejvíc kritiky asi sklidila sovětská invaze od svých západních soudruhů. V českém komunismu „s lidskou tváří“ viděli ideovou shodu a jeho potlačení bylo definitivním impulsem k příklonu k reformnímu eurokomunismu a zřeknutí se, či alespoň rozvolnění vazeb západních komunistických stran na Sovětský svaz.

Všechny západoevropské komunistické strany (kromě Lucemburska a Portugalska) jednoznačně odmítly vojenskou intervenci do Československa. Vůdčími hlasy odporu proti Sovětskému postupu se stali představitelé stran zemí s tradičně silnou komunistickou stranou jako byla Francie a Itálie, ale proti byli i španělští komunisté, přestože v té době byli dokonce nelegální stranou.

Severoameričtí a jihoameričtí komunisté naopak invazi podpořili, nejhlasitěji asi kubánský diktátor Fidel Castro. Nepřekvapí ani, že invazi podpořily i další komunistické diktatury v Severní Koreji a Vietnamu.

Mnohem zajímavější byl vývoj v samotném východoevropském komunistické bloku. Proti přítomnosti sovětských tanků v ČSSR se totiž vyslovily i politici socialistických států. Jak Ceaucescovo Rumunsko, tak Titova Jugoslávie ovšem měly v rámci sovětského bloku specifické postavení. Od západu oba diktátoři sklidili potlesk a ocenění v podobě uvolnění ekonomických sankcí a Ceaucesauovo Rumunsko si tak na dlouhá léta pojistilo obraz bojovníka proti SSSR, přestože jeho režim patřil k nejtvrdším diktaturám.

I ve státech, které se na intervenci podílely, se ale našly ojedinělé hlasy odsuzující okupaci. "Sedm statečných", tak byla nazvána skupinka žen a mužů, kteří se odhodlali k protestu přímo v centru "agresorské" země, na Rudém náměstí. "Ztratili jsme své nejlepší přátele", "Ať žije svobodné a nezávislé Československo", stálo na transparentech, které svým nositelům vynesly několikaleté tresty vězení. Málo známý je případ polského Palacha - Ryszarda Siwiece. Ten se na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa a polskému podílu na ní upálil 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí. Jeho smrt o čtyři dny později v důsledku popálenin byla oficiálními místy ututlána, uznání se dočkal až posmrtně, když mu pozdější český prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garriguea Masaryka prvního stupně.