Brexit: Z dramatu se stala fraška. Kdysi obdivovaná britská politická scéna je v totálním chaosu

Vztah Británie a evropských organizací byl vždy - vulgárně řečeno - „pojď sem, jdi dál“. Když začalo vyjednávání Římských dohod a vzniku předchůdce Evropské unie, Evropského hospodářského společenství (EHS), poslala Churchillova vláda na jednání pouze náměstka ministra zahraničí, který navíc v polovině jednání odjel. Větší políček ani „otcům Evropy“ Albion uštědřit nemohl. Na oplátku především Francie blokovala vstup Británie, která na začátku 60. let změnila na EHS názor, až do roku 1973.

Británie byla vždy v EU outsider. Především za premiérky Margaret Tchatcherové dávala jasně všem eurofederalistům najevo, že nikdy nebude součástí takového projektu. V EU vždy prosazovala liberalismus a vždy se jí zajídala bruselská byrokracie. Ale na druhou stranu vždy užívala výhod, které Evropa nabízela. Britové milují cesty na kontinent bez pasů, na jihu Francie si kupovali nemovitosti a londýnská City se stala finančním srdcem EU.

Nechuť Británie k EU před brexitem vzrůstala. Británie těžce nesla nejen zesilující se snahu o federalizaci Evropy, ale také zásahy do britského práva a přiliv často nepřizpůsobivého obyvatelstva z východní Evropy. To vše vedlo k posilování protievropských sentimentů, které vedly nakonec k referendu o vystoupení Británie z EU v roce 2016. Situaci tehdy příznivci EU naprosto podcenili. Nevedli žádnou proevropskou kampaň. Pouze strašili tím, co se stane, když nedej bože Británie z EU vystoupí. Jejich noční můra se stala realitou a brexitáři v čele s Nigelem Faragem slavili.

Vyjednání odchodu už ovšem nebylo na nich ale na nešťastné premiérce Mayové. Británie se po více než 200 letech, kdy byla v roce 1815 ve válce poražena Američany, ocitla na straně tahající za kratší konec provazu. A co Brusel? Lapidárně to vyjádřil minulý týden místopředseda Evropské komise Jen Timmermans. Brexit má mít na Evropany „pedagogický efekt“. Tedy v poněkud vulgárním překladu: Junkerova komise to prostě Britům chce dát sežrat.

Naopak britský přistup je pochopitelně zcela opačný. Vyříznout si z EU to nejlepší, jako volný pohyb zboží a kapitálu. Mít možnost při vlastním neomezeném pohybu po EU zavést kontroly na země s jejichž obyvatel mají Britové problémy jako je Rumunsko nebo Polsko. Platby do společného rozpočtu, přijímání evropských norem a úpravy zákonů podle nich samozřejmě zrušit. Není proto divu, že s takovým přístupem Británie brzy narazila.

Proti Britům se svorně postavila nejen komise, ale v jedné řadě i Berlín, Paříž a nové země Evropy, které Londýn tak často a rád okřikoval a měl k nim poněkud arogantní a blahosklonný postoj. Vzkaz je jasný. Ne my vás, ale vy nás opouštíte. A pravidla rozvodu a přístupu na náš majetek budeme určovat my. Jeden z prvních, kdo pochopil hrozící britskou politickou apokalypsu, byl tehdejší ministr zahraničí Boris Johnson. Ten se stal velkým kritikem Mayové a je jednoznačné, že by ji v čele vlády rád vystřídal. Johnsona z vlády pak následovalo za rok dalších 15 ministrů. Na Velkou Británii něco nevídaného.

A to ještě nebyly známy podmínky dohody, kterou Mayová s EU stvrdila minulý týden. V první řadě Británie do unijního rozpočtu přispěje 45 miliard liber a obyvatelé EU legálně žijící na jejím území v ní budou moci zůstat. Británie za to získá takzvané přechodné období do roku 2020, kdy bude muset dohodnout nový vztah s Bruselem. Zároveň zůstává v základní celní dohodě a zůstanou úplně propustné hranice v Severním Irsku. Velké Británie v této době bude muset přijímat legislativu EU, aniž by ji ovšem mohl Londýn ovlivňovat.

Evropa jednoduše řečeno vypustila na Anglii Krakena. Sliby o tom, že brexit nebude stát ani libru, spadly definitivně pod stůl. Stejně tvrdý brexit, tedy odchod bez dohody, je jen z říše snů a pohádek. Libra by se v takovém případě propadla a britské firmy by byly naprosto odtrženy od evropských ale i světových trhů. V rámci EU je Velká Británie signatářem 759 mezinárodních dohod. Z nich má předjednáno čtrnáct. Pokud by došlo k brexitu bez dohody, automaticky by z nich vypadla.

Britská politická scéna je v naprostém šoku. I přesto, že se tušilo, že podmínky budou tvrdé, toto skutečně nikdo nečekal. Vlna hněvu padla především na premiérku Mayovou. Ta kličkuje, jak jen může. Nyní podmiňuje podpis smlouvy o brexitu se smlouvou o budoucích vztazích s EU, o které se bude jednat tento týden. V její Konzervativní straně sílí hlasy po její hlavě. Labouristé slibují změny v celém jednání a sílí i hlasy prahnoucí po novém referendu. Klíčovým dnem sice bude úterý, kdy se o dohodě bude jednat v parlamentu, ale jedno je již jasné. Z dramatu se stala fraška a kdysi obdivovaná britská politická scéna se dostala do totálního chaosu.

Nad vztahy Evropy a Velké Británie tak stále visí velký otazník. Londýn sice opouští EU, ale zůstává stále důležitým členem NATO s jaderným arsenálem. Zpřetrhat všechny vztahy a zadupat Brity do země by se tedy nemuselo vyplatit ani Bruselu. Obě strany by si měly uvědomit, že i přes společné spory stále zůstávají sousedy a mnohé zájmy mají společné. Zatím to však na nějaký happy end nevypadá. K zlepšení možná dojde po květnu 2019, kdy se v Bruselu vymění komise. K předčasným volbám může také dojít ve Velké Británii. Možná, že změna politiků povede ven z patové situace. Pokud ne, britská bárka vpluje do velmi nejistých a nebezpečných vod.