Ve Francii panuje blbá nálada. Výbuch hněvu se dal předpokládat

Politici nechápou. Ale vysvětlení je jednoduché. Ve Francii panuje blbá nálada. Problémy se tam hromadily příliš dlouho a politici jen přihlíželi. A příznačné je, že peklo v Paříži a napětí v zemi způsobuji spíše venkované, než bohatí obyvatelé hlavního města. Na venkovské oblasti, skutečné jádro a srdce galského kohouta, doléhá tvrdá realita.

Často se například u nás mluví, o tom v kolika se ve Francii chodí do důchodu. Podobně jako u nás jsou ve Francii povolání, která chodí do penze kvůli stresu z něj dříve. Nejlépe jsou na tom vojáci, kteří do výslužby mohou po potřebném odsloužení let odejít již v 45 letech, následováni strojvůdci, hasiči, policisty, námořníky na tankerech a těžaři, kteří mohou opustit svoji profesi v 54 letech.

Snaha vlády je tyto výjimky zrušit a odchod do důchodu sjednotit napřed na 62 a následně na 65 letech. Vláda argumentuje tím, že lidé by těžká povolání opouštěli dříve a mohli by začít jinou kariéru. Tento argument však například hasiče rozhodně neuspokojuje. Spíše naopak. Kdo asi například padesátiletého vysloužilého hasiče se zdravotními problémy zaměstná?        

Velké roztrpčení kolem výše důchodů vládne především na venkově. Zde mnozí tvrdě celý život pracovali, ale protože jejich příjmy byly minimální, nyní dostávají i minimální důchody kolem 350 eur měsíčně, což je ve Francii na hranici přežití. Tyto důchody pobírají především vdovy po farmářích. Ty většinu sítem sociálního státu propadnou a od státu – krom malého důchodu – nedostávají nic.

O to více společnost pobuřují dávky pro lidi, kteří nikdy nepracovali nebo pro imigranty. Uprchlíci, ačkoliv pro Francii neodpracovali ani hodinu, dostanou po přihlášení na úřadech vedle ubytování 204 eur. Pokud se jedná o rodinu pak ještě 102 eur na rodinného příslušníka. K tomu se často přidávají další sociální dávky. Je samozřejmé, že mnohé takové financování a sociální systém zlobí do takové míry, že se proti němu vydají do ulic protestovat.

Dlouho neřešená je bezpečnostní situace ve Francii, se kterou úzce souvisí i problémy s menšinami a náboženským radikalismem především islamismem. Semeništěm všech těchto jevů jsou především předměstí velkých měst. Není to rozhodně věc nová. Katastrofální situace zde pomalu bobtná za přihlížení politiků od 60. let.   

V 70. až 80. letech nebyla situace na předměstích tak akutní a politici necítili potřebu se jí zabývat. Stačilo pravidelně vyplácet sociální dávky a byl zde relativní klid. Od 90. let, kdy dospěla druhá nebo již dokonce třetí generace obyvatel bez perspektivy, se začala situace radikalizovat. Mladíci, kteří díky prostředí, kde vyrůstali, neuměli ani pořádně francouzsky, a tedy jsou bez větší možnosti nějakého společenského vzestupu nebo odchodu z předměstí, začali houfně vytvářet gangy. Přestřelky jsou dnes na denním pořádku.

Do toho se na předměstích často začali objevovat radikální duchovní, kteří dosud velmi vlažně věřící francouzské muslimy začali radikalizovat. Vlna terorismu a následné stanné právo straší Francii dodnes. Situace na předměstích je čím dál tím více výbušnější a policie ji zvládá jen s vypětím sil. Pokud by však vypukly na předměstích masivní bouře, jak varovalo několik bývalých armádních důstojníků, neměla by ani armáda dostatek sil k jejich pacifikaci.   

Problémy ovšem narůstají i ve státních institucích, které mají zákon a systém bránit. Policisté a hasiči čím dál častěji dávají při veřejných vystoupeních před politiky najevo svoji nespokojenost otočením se zády k nim. Oba sbory jsou chronicky podfinancované. Jak hasičům, policii nebo i četníkům schází noví rekruti a současní příslušníci odslouží mnoho hodin přesčasů a jsou přepracováni. Také si stěžují na aroganci a malou podporu nejen od svých nadřízených, ale i politiků.

Pokud již nastane nějaký problém, jsou to právě řadoví policisté, kteří se stávají obětními beránky. V roce 2005, když dva drobní zloději alžírského původu prchající před policii uhořeli v trafostanici, do které se schovali a v bouřích po celé Francii shořelo na 10 000 aut, se mnozí politici dokonce omlouvali za policejní brutalitu a policisté, kteří je pronásledovali, byli vyšetřováni.

Podobné chování následovalo i v únoru loňského roku, kdy drobný černošský kriminálník obvil policisty, že jej znásilnili pendrekem. Toho v nemocnici dokonce navštívil i prezident Hollande. Už méně se ovšem ví, že všechny obvinění byla nakonec stažena.

Rychlá reakce ba dokonce návštěva vysokého politika však nenásledovala po incidentu, při němž dav v přistěhovalecké čtvrti napadl hlídkující policejní vůz a zapálil jej. Policistům pak hořící vozidlo bránili „protestující“, jak dav označila některá média a politici, opustit a zachránila je jen střelba přivolaných kolegů. Při incidentu byli zraněni čtyři policisté. Jeden byl podle vyjádření lékařů na hranici života a smrti. Informace byla zveřejněna až po delší době.  Demonstrace policistů v Paříži skončily jen snůškou nesplněných slibů ze strany politiků.

Ostatně na toto chování si francouzští politici až příliš zvykli. Prezident Macron však v oboru slibotechna překonal všechny. Chudým slíbil ulehčit situaci a zvýšit důchody, pracujícím neomezovat benefity a vytvořit nová pracovní místa a bohatým snížit daně. Své sliby splnil pouze u bohatých a pro ostatní se stal jejich prezidentem.

Navíc k této pověsti přispívá i jeho chování. Macron rád létá letadlem francouzských prezidentů na soukromé cesty. 15 000 eur měsíčně stojí daňové poplatníky jeho kadeřník a vizážista. Do Elysejského paláce pořídila paní Macronová nový servis za pouhých 50 000 eur a u prezidentské rezidence na Riviéře, která má soukromou pláž byl vybudován bazén. Když Macron ve společnosti nejbohatších Francouzů oslavil narozeniny na luxusním zámku Chambord, postěžoval si médiím, že neměl ani dort!

Míra trpělivosti Francouzů je evidentně u konce. Hnutí žlutých vest jich podporuje plných 85 % zatímco Macronova popularita se propadla pod 25 %. Politici se od společnosti až příliš odtrhli a nejsou schopni řešit problémy země. Ty se nakupily do neuvěřitelných rozměrů a je otázka, zda je vůbec někdo schopen je vyřešit bez reformy současného francouzského politického systému, jehož aroganci a zabedněnost dnes zosobňuje prezident Macron. Pokud se establishment, který se pomalu začíná drolit, nepokusí občany pochopit a vyjít jim vstříc, mohou být žluté vesty jen slabým čajem proti tomu, co přijde v budoucnu.