Berlínská zeď? Bez masivních protestů v Lipsku by nepadla, říká historik

"Bez těchto velkých demonstrací by zeď nepadla. Dostaly NDR pod masívní tlak," říká Reiche o protestech, které odstartovaly 4. září před 30 lety. Tehdy poprvé kritici režimu, bojovníci za lidská práva a věřící, kteří se už několik let scházeli k takzvaným mírovým modlitbám v kostele sv. Mikuláše v centru Lipska, přenesli svůj protest na přilehlé náměstí, kde dali své požadavky najevo transparenty s hesly jako "Za otevřenou zemi se svobodnými lidmi" nebo "Svoboda cestování namísto masových útěků".

Proti zhruba 1200 demonstrantům rychle zasáhli tajní policisté v civilu, protest ale i díky západním novinářům, kteří ve městě byli na tradičním lipském veletrhu, vzbudil velkou pozornost. "Pak se z toho stala tradice, že se vždy v pondělí konala demonstrace," poznamenává šéf lipského Fóra současných dějin o protestech, pro něž se vžilo označení Pondělní demonstrace.

Účast na nich rychle rostla, a dále tak přispívaly k erozi, jíž podle historika východní Německo - z něhož v tu dobu tisíce lidí přes Maďarsko a západoněmeckou ambasádu v Praze směřovaly na Západ - čelilo už od první poloviny 80. let. Na přelomu září a října počet demonstrujících poprvé překročil 10.000, a to navzdory tomu, že režim opakovaně zmiňoval možnost brutálního zákroku, tedy takzvaného "pekingského řešení". Podle Reicheho se mezi opozičníky šířily třeba fámy, že jsou připravené armádní složky a také krevní konzervy. "Byli to dramatické scény, které si dnes člověk vůbec nedokáže představit," míní.

Přesto počet demonstrantů dále stoupal a 9. října dosáhl 70.000 až 100.000, což podle historika komunistický režim zlomilo. "Státní moc před tou masou lidí kapitulovala a nezasáhla," zdůrazňuje. Od té doby šel počet protestujících skandujících často hesla jako "My jsme lid" nebo "Žádné násilí" znovu rychle nahoru a režim se začal otřásat v základech. V polovině října se v Lipsku sešlo 120.000 lidí, na konci měsíce kolem 300.000 a 6. listopadu dokonce 500.000.

Protesty se mezitím rozšířily do celého východního Německa a vyvrcholily 4. listopadu ve východním Berlíně, kde se k největší demonstraci v dějinách NDR sešel až milion lidí. Podle Reicheho byla stále větší ochota občanů NDR nenechat si vše líbit a dát najevo svůj názor daná stále citelnější slabostí režimu i tím, že statisíce zejména mladých lidí už v zemi neviděli vůbec žádnou budoucnost. "Byla to nová generace, která se ptala, jak má vypadat její budoucnost a co tu má dělat, když (Erich) Honecker mluví o tom, že tu zeď bude ještě za 100 let," podotýká.

Proč při zlomovém protestu z 9. října policie nezasáhla, dodnes není zcela jasné. Reiche ale upozorňuje na to, že demonstrace byla tak rozsáhlá a byla do ní zapojena tak široká část společnosti, že by zasahující v mnoha případech stanuli proti svým známým nebo dokonce členům vlastních rodin. "Byly to přece naše děti," vysvětloval později rozhodnutí nechat demonstranty projít městem i jeden z velících důstojníků policie.

I díky odvaze demonstrantů a pozdní zdrženlivosti státních složek přesně měsíc po zlomové demonstraci z 9. října režim de facto padl. "Bez pondělních demonstrací není pád berlínské zdi vůbec představitelný, a proto není jediným důležitým datem 9. listopad v Berlíně, ale zcela rozhodující je právě 9. říjen v Lipsku," vyzdvihuje Reiche datum, které se jinak často opomíjí.