Káva, čokoláda, pomeranče. Balík ze západního Německo byl jako svátek

Každý takový balíček, který prošel přísnou kontrolou východoněmecké tajné policie Stasi až k adresátům, byl pro občany Německé demokratické republiky (NDR) svátkem a potvrzením toho, že mají ještě alespoň nějaké spojení se západní částí Německa.

"Byl to vzrušující pocit, když přišel balík ze Západu. Často si celá rodina společně sedla ke stolu v obývacím pokoji, velmi pomalu ho rozbalovala a žasla nad tím, co je vevnitř," líčí historička Nina Lerchová atmosféru okamžiku, kdy místnost zaplavila směs vůně kávy, čaje, mýdla a třeba také pomerančů. Obsah zásilek si podle ní východní Němci často nechávali pro zvláštní příležitosti a schovávali si třeba i pestře barevný balící papír, který u nich nebyl k dostání.

"Byla to taková srdeční záležitost. Lidé na Západě chtěli pro své příbuzné udělat něco pěkného," poznamenává s tím, že balíky přes hranici obou Němecek začaly směřovat už v 50. letech, kdy v nich vzhledem k nedostatkům ve východoněmeckém zásobování byly často základní potraviny - třeba mouka nebo krupice. "V 60. letech se zásobování v NDR postupně zlepšilo a všechny základní potřeby bylo možné uspokojit, takže o to už pak nešlo. Šlo ale o to dostávat luxusní zboží, skutečnou zrnkovou kávu, kakao, zvláště voňavé mýdlo, čokoládu, prací prostředky," vysvětluje historička z takzvaného Paláce slz, jednoho z muzeí v německé metropoli, které připomíná rozdělení města berlínskou zdí.

Východní Němci s dobrými kontakty si od 60. let nezřídka od svých příbuzných ve spolkové republice žádali i konkrétní zboží. "Pošli mi ty a ty džíny, nebo tu a tu halenku," vzkazovali podle Lerchové příbuzným, pro něž se při frekvenci několika balíků ročně - nejčastěji na narozeniny, na Velikonoce a na Vánoce - mohly zásilky docela prodražit.

Balíčky ze spolkové republiky ale někdy dostávali i občané NDR, kteří v západním Německu žádné příbuzné nebo známé neměli. "Pro tyto lidi balíky často organizovaly církve, charitativní organizace nebo školy," říká historička. V Paláci slz se třeba dochoval dopis z roku 1963, v němž devětapadesátiletá nemocná válečná vdova z východoberlínské čtvrti Friedrichshain evangelickou církev prosí, jestli by také jednou nemohla dostat balíček ze Západu.

Cestu balíků, jejichž zasílání podporovala i spolková vláda, komplikovaly přísné kontroly východoněmecké Stasi. "Zpočátku je skutečně otevírali, později našli rafinovanější metody, jak je prověřovat - například s pomocí malých sond, které se v rozích balíku strčily dovnitř," vysvětluje Lerchová. Když objevili zvukové nahrávky, západoněmecké noviny nebo další zakázané věci, okamžitě je zabavili. Totéž se stávalo, pokud množství zasílaného zboží překročilo povolenou hranici. Třeba u kávy a kakaa to bylo 250 gramů, u čokolády 300 gramů, u žvýkaček 50 gramů.

Často si ale Stasi vůbec s oficiálními pravidly nelámala hlavu. Poslední východoněmecký ministr pošty Hans-Jürgen Niehof koncem loňského roku vzpomínal, že agenti každoročně vykrádali statisíce balíků. "Člověk se mohl považovat za šťastného, když tam ještě něco zbylo," podotýká s nadsázkou Lerchová, podle níž lidé svým příbuzným často posílali v přiloženém dopise i seznam zboží, a adresáti tak mohli porovnat, co schází.

Přes všechny kontroly a krádeže bylo množství západoněmeckého zboží takové, že v případě některých produktů s nimi komunistické vedení NDR počítalo ve svých hospodářských plánech. "Vycházeli z toho, že zásobení občanů kávou z tolika a tolika procent pokryjí balíky ze Západu," konstatuje historička. Například v roce 1988 množství zaslané kávy (11.200 tun) pokrylo plán z 18 procent, množství kakaa (22.300 tun) dokonce ze 164 procent. Přes 13 milionů punčoch stačilo k pokrytí plánu ze zhruba 30 procent, 2,84 milionu párů bot pak z 11 procent.

Balíky ale v době rozdělení Německa nesměřovaly jen ze Západu na Východ, ale také opačným směrem. "Řada východních Němců, kterým přišel balík ze Západu, se chtěla odvděčit," říká Lerchová, podle níž ve zhruba devíti milionech takových zásilek ročně byly nejčastěji tradiční vánoční sladkosti nebo řemeslné výrobky jako třeba dřevěné vánoční pyramidy.

Vysoká četnost výměny takových balíků vydržela až do roku 1989. Rychle klesla po 9. listopadu 1989, kdy padla berlínská zeď a příbuzní z obou německých států se mohli po desítkách let znovu bez problémů navštěvovat.