Pád berlínské zdi: Východní Němci byli v šoku, chtěli hned cestovat

"Můžu přesně popsat, v jakém domě a jakém pokoji jsem tehdy byl," říká učitel v důchodu z východosaského Zhořelce Jan Keller. "Na ten den si totiž vzpomínám úplně přesně. Domů jsem se ze školy vrátil o něco později než obvykle. Před televizí jsem unavený usnul, ale zrovna, když začala ta tisková konference s (Günterem) Schabowskim, jsem byl najednou bdělý. Takže jsem ji viděl živě," vzpomíná na klíčové vystoupení, během něhož člen komunistického politbyra poněkud kostrbatě a ukvapeně oznámil, že lidé z Německé demokratické republiky (NDR) budou moci cestovat na Západ.

"V první okamžik to člověk vůbec nemohl pochopit. Po té tiskové konferenci mi hned volala sestra: 'Slyšel jsi to? Hranice je otevřená, hranice je otevřená!'," vypráví Keller, který žil celý svůj předešlý život v přesvědčení, že rozdělení Německa přetrvá další dlouhá léta.

Podobně se vedlo i dnes devětasedmdesátiletému drážďanskému důchodci Siegfriedu Pretzschovi. "Večer jsem v televizi viděl tiskovou konferenci s panem Schabowskim a v první okamžik jsem tomu vůbec nerozuměl. Až pak, když se novináři doptávali, co tím myslel, bylo jasné, co se děje. Byl jsem samozřejmě šokovaný, protože jsem něco takového vůbec nečekal," líčí.

"Bylo to neuvěřitelné, člověk si to vůbec nedokázal představit," popisuje své tehdejší pocity zase Hannelore Langeová ze severoněmeckého Stralsundu, která do té doby v NDR strávila 40 z 51 let svého života. Do spolkové republiky (SRN) se sice poprvé krátce podívala už na jaře 1989, stejně se ale hned v sobotu, tedy dva dny po čtvrteční tiskové konferenci Schabowskiho, spolu s manželem Klausem vydala na návštěvu západního Berlína.

Na vyhlášené nákupní třídě Kurfürstendamm ji šokovala především ve srovnání s východním Německem neuvěřitelně široká nabídka veškerého zboží. "V jedněch lahůdkách jsem se úplně rozplakala. Bylo tam takové množství sýrů, že jsem to neunesla a musela ven, abych to rozdýchala," říká žena, která v nedostatkovém východním Německu dlouhá léta pracovala jako kuchařka.

Podobně se cítila tehdy právě propuštěná politická vězeňkyně Anne Hahnová, když v západoněmeckém Freiburgu nedlouho po 9. listopadu 1989 navštívila knihkupectví. "Když jsem viděla všechny ty knihy, celého Kafku, Hesseho, Solženicyna, tak jsem si musela sednout a vyplakat se. Musela jsem to prostě nějak zpracovat," vypráví dnes třiapadesátiletá žena o autorech, jejichž díla byla v NDR pro normálního smrtelníka prakticky nedostupná.

Silné pocity zažíval i drážďanský důchodce Pretzsch, když se už den po pádu berlínské zdi dostal do západní části německé metropole. "Byl to pro mě nový svět. Vyšel jsem z metra a viděl ty ulice a domy a bylo to úplně jiné než v NDR," líčí. "Bylo to do té chvíle zcela nepředstavitelné. Počítali jsme s tím, že se to nikdy nestane a nemohli jsme věřit tomu, co se děje. Tolik lidí, takový nával," říká a vzpomíná i na vřelost, s jakou masy návštěvníků z Východu vítali západní Němci, z nichž mnozí na ulicích rozdávali zdarma pití nebo noviny. Vedle prohlídky jemu do té doby neznámé části Berlína zamířil Pretzsch hned ten den také do banky, kde si vyzvedl 100 západoněmeckých marek, na které měl každý východní Němec při návštěvě SRN nárok. Hned v sobotu se pak do západního Berlína vrátil i se ženou a dcerou, aby "peníze na uvítanou" (Begrüssungsgeld) dostaly i ony.

Na nadšení, s jakým si je tehdy občané NDR vybírali, vzpomíná i Patrice Poutrus, který to měl z východního Berlína do západní části metropole jen kousek. "Na západoněmecké nádraží ZOO jsem se dostal v sobotu 11. listopadu. Stál jsem tam a myslel si, že se všichni zbláznili. Byla tam řada bankovních poboček a před všemi se vytvářely obrovské fronty lidí, kteří si šli vyzvednout peníze na uvítanou," říká. "Další fronty se pak stály před stánky s currywursty a restaurací McDonald’s, kde lidé utráceli peníze, které právě dostali. Tamní supermarket Ullrich byl zcela vykoupen, byl úplně prázdný," kroutí dnes osmapadesátiletý historik hlavou nad nadšením, s jakým se východní Němci vrhli na západní zboží.

Silně mu utkvěla i vzpomínka na to, že na hranicích mezi oběma částmi Berlína v ten den nikdo vůbec nechtěl vidět jeho doklady. "Bylo to zcela bizarní, stáli tam úplně znudění pohraničníci, kteří nic nekontrolovali a jen tak mávli, že můžu jít dál," poznamenává.

Rezignace pohraničníků dobře symbolizovala krach státu, který se za necelý rok stal minulostí. Severoněmecká důchodkyně Langeová dnes lituje jen toho, že se tak nestalo už dříve. "Když myslím na všechny ty lidi, kteří už se toho nedočkali, kteří umřeli o pár let dřív, než přišla svoboda, tak je mi z toho smutno," dodává.