ROZHOVOR: Současná inflace není důsledkem dekarbonizační agendy EU, říká Tomáš Jungwirth

Lze Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu považovat za první širší pokus pojmenovat problém, včetně jeho vazby na lidskou činnost, a otevřít cesty k hledání jeho řešení na širším mezinárodním fóru?

Myslím si, že za první širší pokus pojmenovat tyto věci a nějakým způsobem je vědecky popsat ji považovat nelze, protože vědecká základna, pochopení skleníkového efektu a vlivu antropogenních emisí skleníkových plynů, je otázka konce devatenáctého, začátku dvacátého století. V poválečné době pak tento konsensus rostl. Rámcovou úmluvu můžeme chápat jako určité stvrzení toho, že se skutečně jedná o globální problém, a že jsou akceptována jeho vědecká východiska.

Zároveň je potřeba dodat, že osmdesátá léta se považují za určitou ztracenou dekádu, kdy bylo nastupující klimatickou krizi žádoucí, potřebné a možné řešit. Koneckonců je to doba, kdy se úspěšně řeší otázka ozonové díry, vznikly Vídeňská úmluva a Montrealský protokol. Ale je zároveň pravda, že vlivní hráči – zejména ropné korporace – v této době bránili těmto východiskům, včetně vědeckého základu, dostat se na světlo světa. Takže politická vůle se budovala dosti pomalu. Rok 1992 je sice v jistém směru zlomový, ale zároveň přišel relativně pozdě.

Spíše bych to vnímal jako potvrzení, že jde o problém, který chceme řešit společně, ale věda má v této oblasti předtím poměrně dlouhou historii.

Měl jsem na mysli spíše pojmenování a uznání problému z politického, nikoliv vědeckého hlediska…

Ano, z politického hlediska je to tak, jak říkáte. Zároveň tomu hodně přála doba. Šlo o dobu po konci studené války, dobu, kdy všechny civilizační problémy vypadaly řešitelně. Šlo o dobu, kdy existovala potenciálně největší spolupráce mezi jednotlivými světovými mocnostmi a šlo o dobu, kdy koneckonců i George Bush starší používal frázi, že použije efekt Bílého domu, aby potlačil skleníkový efekt. Vše tedy přálo tomu, aby podobná dohoda byla uzavřena. Chtěl jsem pouze říci, že pravděpodobně by bylo možné a myslitelné, aby se tak stalo dřív, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Při návrhu úmluvy se klíčový spor vedl o to, zda v textu deklarovat cíle a závazky signatářů, nebo jen formulovat obecné principy boje s klimatickou změnou. Nakonec zvítězil druhý přístup. Lze tedy hlavní přínos úmluvy spatřovat v tom, že otevřela pomyslnou cestu k budoucím smlouvám, především Kjótskému protokolu a Pařížské dohodě?

Ano, ale každý z těchto dokumentů má jinou logiku. Rámcová úmluva začala zásadou společné diferenciované odpovědnosti. Říká, že globální společenství, všechny státy jsou v tom společně, ale zároveň naše historické odpovědnosti a naše současné možnosti jsou různé. V danou chvíli ještě neexistovala cesta, jak specifikovat konkrétní povinnosti a odpovědnosti. To se změnilo s Kjótským protokolem, který byl dojednán v roce 1997. Státy se začaly rozdělovat na ty, které jsou vyspělé a mají konkrétní povinnosti snižovat emise, a ty, které vyspělé nejsou, které jsou na pomyslném konci jejích negativních dopadů změny klimatu, ale zároveň mají určité právo na další rozvoj, a na které se tyto povinnosti nevztahují.

Posun to byl poměrně značný, ale kjótský režim se ukázal být problematicky vymahatelný a ukázalo se, že na něj nelze navázat. To je případ selhání úsilí o vyjednání Kodaňské dohody v roce 2009. Teprve Pařížská dohoda našla určitý průnik mezi těmito přístupy, který znamená, že povinnosti kladené na státy jsou spíše procesního charakteru. Je to spíše o transparentnosti, pravidelné aktualizaci závazků a spolupráci. Nemají charakter konkrétních klimatických cílů, ty si stanovují jednotlivé státy samy. Samozřejmě jsou motivovány k tomu, aby ty cíle byly čím dál více ambiciózní, ale neexistuje silný vymáhací mechanismus, aby se tak dělo.

Úmluva předpokládala, že signatářské země provedou inventarizaci své produkce emisí skleníkových plynů, navrhnou vlastní programy směřující k jejich omezení, budou v tomto směru podporovat technologický rozvoj, vědecký výzkum a osvětu o klimatické změně a při řešení problému budou vzájemně komunikovat a spolupracovat. V které z těchto oblastí bylo v uplynulých třiceti letech dosaženo největších úspěchů a kde naopak přísliby zůstaly za očekáváním?  

V první řadě je důležité říct, že východisko z klimatické krize nelze žádat pouze po státech a očekávat, že to budou pouze státní subjekty, které k tomu přispějí. Myslím si, že když se podíváme reálně na vývoj posledních třiceti let, vidíme obrovský technologický posun, který ale souvisí se snižováním nákladů a uváděním inovací na trh. To znamená, že se do toho výrazně propisují tržní principy a určití aktéři, kteří k tomu přistupují v uvozovkách byznysově, a tím razí cestu. Snižování nákladů a zvyšování efektivity technologií obnovitelných zdrojů, akumulace a podobně nepochybně stojí vpředu snahy o dosahování klimatických cílů.

Neřekl bych to nutně o těch dalších aspektech. Mezinárodní spolupráce je trochu vachrlatá. Státy, které dneska pociťují dopady klimatické změny, jsou chudé a nemají na to se s nimi vypořádat, žádají určitou odpovědnost od těch, které emise vypouštěly dlouho a mají historicky velkou odpovědnost. Těm se ale moc nechce platit, takže to je předmětem současných debat na mezinárodním poli. Pak je zde otázka, do jaké míry jednotlivé státy skutečně berou vážně závazky snižovat domácí emise. Ano, je pravda, že za posledních dvacet let došlo k výraznému rozvoji tržních nástrojů, to si myslím, že je – dejme tomu – slibné. Ať už jde o uhlíkové nebo jiné ekologické daně nebo systémy obchodování s emisními povolenkami, jedná se o nástroje, které nepochybně odpovídají realitě tohoto světa a nezbytnosti dát uhlíku negativní cenovku, zdanit emise. To je podle mě zřejmé a Evropa jde v tomto do značné míry příkladem.

Na druhou stranu, dlouho a často to nikoho nebolelo. Ale v posledních letech a měsících, kdy to bolet začíná, tak to také začíná být předmětem politického sporu, protože se to samozřejmě promítá do ceny základních komodit a dopadá to na jednotlivé spotřebitele. Podle mě ta věc, která v Rámcové úmluvě nebyla zcela předvídána a která je klíčová pro to, aby tyto politiky mohly být úspěšné, je sociální rozměr. To znamená, pokud se klimatická agenda stává něčím, co rozevírá sociální nůžky, ať už příjmové nebo z hlediska nákladů, tak půjde o elitářskou agendu, která bude velmi problematicky vymahatelná na globálním poli. To platí v rámci států, společností i mezi jednotlivými společnostmi.  

V Česku se snaha o zmírnění klimatické změny prostřednictvím dekarbonizace ekonomiky stala loni vůbec poprvé výraznějším tématem parlamentních voleb. Část politického spektra dekarbonizaci ekonomiky prezentovala jako „ekonomickou sebevraždu“, kterou České republice diktuje Evropská unie. Do jaké míry šlo o tuzemské specifikum? Lze podobné tendence pozorovat i v politickém boji v okolních zemích?

Asi bychom měli vytknout před závorku, že sebevraždou je především pokračovat v zajetých kolejích. To je potřeba říkat a myslím si, že i výzkumníci mají odpovědnost to říkat. Musíme hledat cesty, jak stávající způsob fungování zásadně změnit.

Jak už jsem naznačil, a koneckonců i vy, z tématu klimatické krize a jejích východisek se stává téma politické. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že to tak být nemá, že jde o téma technologické, v podstatě technokraticky řešitelné. Myslím, že tomu tak není. To téma je výsostně politické, protože souvisí s redistribucí moci a peněz. Ano, dokud klimatické politiky v uvozovkách nikoho nebolely, znamenalo to, že pravděpodobně nejsou zas tak moc efektivní. Když bolet začínají, znamená to, že mohou mít nějaký dopad. Ale zároveň to začíná být politický spor. Pokud se ptáte na komparaci, skutečností je, že v západních zemích je tranzice mnohem více vnímána jako ekonomická příležitost, jako příležitost pro inovace. Myslím si, že třeba čeští konzervativci by si mohli vzít mnoho příkladů z konzervativců ve Velké Británii, kteří environmentální agendu postavili do jádra svého uvažování a místo aby ji chápali jako apriori ohrožení, tak ji vnímají jako apriori příležitost, byť samozřejmě rizika tam jsou a vždy budou.

Potom je otázka, jak to je principiálně, ve velkém obrazu, tedy do jaké míry jsou ekonomický růst a snižování emisí kompatibilní. Samozřejmě narážíme na základní limity toho, že nelze za každou cenu roztáčet kola ekonomiky čím dál rychleji a zároveň očekávat, že se u toho budou snižovat emise. A nejde nakonec jenom o emise, ale také o tlak na přírodní zdroje a materiálový průtok. Digitalizace a zvyšování efektivity můžou přispívat k určité dematerializaci ekonomiky. Vnímám, že Česká republika má obrovský potenciál a rezervy v inovacích, takže by mohla v čisté ekonomice tvořit výraznou přidanou hodnotu, kterou momentálně nemá. Ale pakliže ultimátní politická priorita je růst za každou cenu, tak to jde v důsledku přímo proti smyslu environmentální politiky. 

Česká republika patří v přepočtu na hlavu k čelním producentům uhlíkových emisí v Evropě a výrazně v tomto směru převyšuje i okolní postkomunistické státy. Jedná se o dědictví minulosti, odraz struktury tuzemského hospodářství nebo spíše doklad malé ochoty politické reprezentace otázku dekarbonizace výrazněji otevřít?

Všechny tyto tři aspekty jsou určitě přítomny v tom, jak vypadá současná emisní bilance České republiky, v tuto chvíli ještě posílená o výrazné pozitivní emise z kůrovcové kalamity a schnoucích lesů. Nepochybně to je otázka historická, otázka strukturální i otázka politické nevůle. Historicky patří Česká republika dokonce mezi pět až deset států na světě s nejvyššími emisemi přepočtenými na hlavu. Samozřejmě v této chvíli to už je méně, dejme tomu, že jsme mezi největšími znečišťovateli v Evropě. Ale toto historické dědictví je podle mě také potřeba brát v potaz, protože uhlí tvořilo přes sto let páteř našeho pokroku a rozvoje.

Pokud se podíváme, jak jsme na tom v tuto chvíli, některé sektory jdou spíše nahoru, dekarbonizace ekonomiky je velmi pozvolná, průmysl emisně stagnuje. Naopak sektory jako doprava výrazně rostou. Doprava je velký problém, minimálně napříč Evropou, ale i jinde, protože zejména individuální automobilová doprava je něco, co se v uvozovkách špatně reguluje přes další zdaňování pohonných hmot, je zde syndrom Žlutých vest. Přitom je to ale významná složka, koneckonců i letecká doprava, o které je také problém mluvit.

Bilance Česka není úplně lichotivá a zároveň je otázka, jaká je vůle velkého průmyslu, který nese velké emisní břímě, se skutečně transformovat, hledat čistá řešení, čisté technologie a zvyšovat efektivitu. Účinnost je téma, které v České republice na politické úrovni neexistuje. A přitom by to mělo být téma klíčové, zejména tváří v tvář současné energetické krizi a potenciálnímu nedostatku zdrojů. 

Jedním z hlavních témat veřejné debaty v České republice je v posledních měsících na místní poměry mimořádně vysoká inflace, která je spojována také s razantním nárůstem ceny energií v loňském roce. Nakolik je tento vzestup důsledkem snah o dekarbonizaci energetiky, jak občas ve veřejné diskuzi zaznívá, a nakolik následkem dalších faktorů, například ekonomických výkyvů způsobených pandemií koronaviru a eskalace mezinárodního napětí?

Publikovali jsme k tomu v AMO fact sheet, takže jej doporučuji pozornosti čtenářů, pokud je zajímá, co stojí za současnými cenami energií. Pokud se podíváme na evropský kontext, tak emisní povolenka tvoří 10-20 % nárůstu ceny energií. To znamená, že měla vliv, ale marginální vůči jiným faktorům. A ty byly, jak jste je zmínil – silné ekonomické oživení po pandemii, a samozřejmě nedostatek zdrojů, zejména zemního plynu jako zdroje určujícího ceny elektřiny na trhu, který, jak už dnes víme, byl spojen s cílenou politikou Ruska. Takže stručný závěr zní ne, inflace není důsledkem dekarbonizační agendy Evropské unie. Ano, do cen energií se nějakým způsobem emisní povolenka promítla, strukturální příčiny je třeba hledat jinde. Ve skutečnosti jsou to opět ceny a dodávky, respektive nedodávky fosilních paliv.

Dekarbonizace ekonomiky - a především energetiky - je zmiňována také v souvislosti s ruským vojenským útokem na Ukrajinu. Myslíte si, že slova mnohých evropských i tuzemských politiků o nutnosti omezit závislost na fosilních palivech, a především těch dodávaných z Ruska, jsou spíše aktuální rétorickou floskulí, která po odeznění konfliktu vyšumí do ztracena, nebo bude konflikt na Ukrajině skutečně výrazným impulzem pro dekarbonizaci evropské ekonomiky?

Asi až čas ukáže. Ale výrazný impulz to nepochybně být může. A otázkou je, jaké má vlastně Evropa alternativy. Myslím si, že je to také výrazný impulz pro větší integraci evropských energetických trhů. I v České republice, která si tradičně hodně zakládala na stanovisku, že si chce věci dělat po svém a svůj energetický mix si určovat sama, se najednou mluví o společných nákupech plynu, společných nákupech dalších zdrojů, které by měly fungovat na evropské úrovni.

Máme zde silné výroky, že Zelená dohoda je mrtvá, protože vše je najednou jinak. Ano, vše je jinak, ale alfa a omega je, že se snažíme zbavit závislosti na klíčovém dodavateli fosilních zdrojů a buď budeme odkázáni na jiné dodavatele, kterými jsou ne vždy o tolik příjemnější režimy, ať už z hlediska spolehlivosti nebo demokratické kredibility, a nebo budeme skutečně budovat ve velkém více čistých zdrojů vlastních. A zároveň je třeba se konečně zaměřit na otázku spotřeby. Koneckonců jen v České republice i v důsledku rostoucích cen meziroční spotřeba plynu klesla o nějakých 18 %.

Ano, teď se budeme bavit o soběstačnosti a energetické nezávislosti trochu jinak. Doufám, že to budeme více propojovat s otázkou ekonomické agendy, protože jde o trojúhelník. Plnění klimatických cílů, energetická a ekonomická nezávislost na Rusku a zároveň energetická bezpečnost a zajištění dodávek budou tvořit určitý trojúhelník priorit. Myslím si, že to je poměrně jedinečnou příležitostí, pakliže se do toho skutečně politicky opřeme a dopřejeme tomu potřebné financování, což tady bude velká otázka.  Celá energetika má významnou setrvačnost, takže je výzvou najít způsob, jak nějaké věci rozjet v krátkém čase. Problém samozřejmě je, že jsme hrozně zaspali. Třeba předchozí vlády pro rozvoj obnovitelných zdrojů neudělaly skoro nic. Česká republika dokonce má snižující se tendenci výkonu z obnovitelných zdrojů energií v posledních letech, což je pravděpodobně světový unikát, který je třeba zásadně revidovat, protože tím ohrožujeme svoji budoucnost jako suverénní, nezávislé země.