Romský holocaust straší Čechy i 70 let po skončení války

Nezpochybnitelným faktem zůstává, že příslušníci romského etnika představovali jednou z nacisty nejvíce pronásledovaných a následně vyhlazovaných skupin. Přestože počty během druhé světové války zavražděných Romů se zdaleka nevyrovnají výši obětí židovského holocaustu, v některých regionech mělo nacistické běsnění na romskou populaci stejně drtivý dopad. Absolutní čísla navíc nemohou zlehčit osobní tragédie a utrpení jednotlivců. Čeští Romové patřili mezi jedny z nejvíc zasažených skupin. Z jejich původní populace druhou světovou válku nepřežilo  ani 10%.

Až do listopadu 1989 přitom romský holocaust představoval v Československu téma, kterým se zabývali především historici. Veřejnost o něm měla velmi slabé znalosti. Šlo nepochybně i o důsledek toho, že na rozdíl od 90. let a 21. století, kdy tyto tragické události pevně zpustily kořeny ve středoškolských osnovách, komunistický režim nepovažoval za nutné s vyhlazováním Romů seznamovat mladou generaci. Předlistopadové učebnice dějepisu hovořily především o vyvražďování židů. Namísto připomínání utrpení se komunistický režim s romským holocaustem vypořádal velmi svébytným způsobem: Na místě dvou cikánských táborů, Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu, nechal postavit velkovýkrmnu vepřů, resp. rekreační objekt.    

V 90. letech minulého století se v českém mediálním prostoru rozpoutalo několik zuřivých, emotivních diskuzí na dané téma. Bohužel jen málo z nich bylo vedeno skutečně věcně. Někteří aktivisté a publicisté jako například Paul Polansky či Markus Pape, snad vedeni snahou seznámit společnost s utrpením Romů během druhé světové války, prezentovali na stránkách českých deníků i svých knih zkreslená a zveličená tvrzení. S ohledem na silně negativní postoj k romské menšině, který většina české populace zastává, šlo bez jakýchkoliv pochyb o medvědí službu. Tématu se z pochopitelných důvodů chopili rovněž někteří politici. Příkladem, že otázka je stále živá, budiž loňské výroky Tomia Okamury o charakteru tábora v Letech u Písku, za něž se na jeho hlavu po zásluze sneslo trestní oznámení.

Celý spor má dvě základní roviny. V první jde o to, nakolik se český národ podílel na nacistickém vyhlazování romského etnika. Ve druhé, praktičtější a o to aktuálnější se nachází otázka, zda a jakým způsobem se vypořádat se znevážením pietních míst na místech bývalých cikánských táborů na současném českém území, jehož symbolem se stala existence vepřína v Letech.  

Historie není černobílá

V debatě o romském holocaustu bude vždy základní skutečností, že masové vyhlazování příslušníků tohoto etnika podnítilo a organizovalo nacistické Německo. Připomeňme, že pojmy "Cikán" a "cikánský míšenec" v zavádělo listopadu 1935 do německého právního řádu prováděcí nařízení k zákonu o říšských občanech. Dodatek říšského ministerstva vnitra z ledna 1936 pak označoval Cikány společně se Židy za jediné běžně se vyskytující cizorodé rasy v Evropě, čímž byly obě skupiny prakticky postaveny na stejnou úroveň. Od té doby docházelo k evidenci Romů a Sintů žijících v Říši. Postupně pro ně byly zřizovány sběrné tábory.

Důležitý zlom představoval rok 1938. Na základě červnového výnosu Reinharda Heydricha, který vyzýval k nasazení všech práceschopných sil, začaly deportace romských mužů do koncentračních táborů. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler pak vydal výnos o "potírání cikánského zlořádu". Vzniklo Ústředí pro potírání cikánstva, které spadalo pod kriminální policii. Mělo identifikovat a následně evidovat všechny "cikány a cikánské míšence" v Říši. Ti byli poprvé označeni za tzv. asociály.  Pod toto označení nespadali pouze etničtí Romové, ale všichni lidé, které šlo dle vzhledu či způsobu života za "cikány, cikánské míšence nebo osoby žijící po cikánsku" považovat.

Po rozbití Československa a následném vzniku Protektorátu Čechy a Morava dlouhou dobu na českém teritoriu k čistě rasové diskriminaci Romů nedocházelo. Za Cikána úřady považovaly každého, komu byla na základě zákona z roku 1927 vystavena cikánská legitimace. Nejednalo se výlučně o etnické Romy, ale o veškeré osoby žijící kočovným způsobem. K vůbec prvnímu ze série čistě protiromských výnosů na českém území došlo v květnu 1939. Protektorátní vláda nařídila úřadům, aby Romům věnovaly zvýšenou pozornost. Především měly zamezit shlukování kočovníků do skupin, které přesahovaly rámec rodu. Koncem listopadu protektorátní ministerstvo vnitra kočovný způsob života definitivně zakázalo. Kočovníci dostali dva měsíce na to, aby se trvale usadili. Represivní aparát pak měl ty, kteří zákaz odmítli respektovat, internovat do kárných pracovních táborů.

Kárné pracovní tábory zřídila ještě vláda tzv. druhé republiky v březnu 1939. Měly v nich skončit "práce se štítící osoby" starší 18 let, které nemohly prokázat, že mají zajištěnou řádnou obživu. K praktickému otevření dvou táborů, Lety u Písku pro Čechy a Hodonín u Kunštátu pro Moravu, však došlo až v srpnu 1940. Zde skončila i část dříve kočujících Romů. Jejich podíl mezi vězněnými osobami byl zpočátku relativné nízký. Kolísal mezi 5 - 25 %.

Změna přišla v červnu 1942, v době, kdy židovský holocaust byl již v plném proudu. Velitel neuniformované protektorátní policie, SS Standartenführer Horst Böhme, vydal nařízení o "potírání cikánského zlořádu". V podstatě šlo o kopii říšského nařízení z roku 1938. Na jeho základě provedla česká policie a četnictvo soupisy "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánsku", přičemž postupovala velmi rychle. Ačkoliv seznam byl dokončen na jaře následujícího roku, již počátkem srpna 1942 měli Romové zakázáno opouštět místa svého pobytu. Do kategorie "Cikán a cikánský míšenec" spadalo 5 830 osob. Menší část této skupiny, která nedokázala prokázat trvalý pracovní poměr a bydliště, ihned putovala do tzv. cikánských táborů, které vznikly modifikací zařízení v Letech a Hodoníně. Zbytek Romů musel odevzdat občanské průkazy a obdržel místo nich cikánské legitimace. Úřady je poučily, že pokud nebudou pracovat, opustí místo trvalého bydliště nebo jejich rodiny nebudou vést spořádaný život, budou ihned internováni do cikánských táborů. V tuto chvíli se již jednalo o perzekuci na čistě rasovém základu.

Tečku za protiromskými nařízeními učinilo říšské ministerstvo vnitra v prosinci 1942. Všichni "cikánští míšenci, Cikáni-Romové a neněmečtí příslušníci cikánských skupin balkánského původu neněmecké krve" nacházející se na území Říše či Říší okupovaném měli být deportováni do táborového komplexu v Osvětimi. V lednu následujícího roku Říše úředně prohlásila Romy za nepřátele, což ospravedlňovalo konfiskaci jejich majetku. Hromadné transporty z celé nacisty okupované Evropy pak masově probíhaly od února 1943, převážně do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. V pekle tamních plynových komor zahynula i většina českých Romů dříve vězněných v cikánských táborech Lety a Hodonín.

Ačkoliv české, resp. protektorátní úřady nebyly iniciátorem genocidy Romů, skutečností zůstává, že personál obou cikánských táborů na našem území tvořili výhradně Češi. Bývalí vězni popisují chování strážných jako plné agresivity, surovosti a vyžadování absolutní poslušnosti. Bití a šikana byly na denním pořádku. Podle výpovědí pamětníků však v Letech působili i dozorci, kteří se chovali slušně. V táborech se rozhodně neodehrávalo systematické vyhlazování známé z táborů smrti na území dnešního Polska. Vytvořené podmínky - těžká práce za konfiskovanou mzdu, neutěšená hygiena, přeplněnost a nedostatek pitné vody a potravin (i v důsledku rozkrádání táborovým personálem) - však vedly rozsáhlým epidemiím tyfu či zápalu plic a vysoké úmrtnosti, především dětí do 14 let věku.

V táborech Lety a Hodonín rozhodně neskončila většina českých Romů, jak se někdy mylně uvádí. Na českém území byly internovány zhruba dva tisíce z nich, tedy necelá třetina. Zbytek zůstal na svobodě až do přímé deportace do  cikánské sekce vyhlazovacího komplexu v Auschwitz-Birkenau.   

V předvečer vzniku Protektorátu se na českých územích nacházelo přibližně 6 500 Romů. Drtivá většina z nich byla v průběhu let 1940-1945 internována v některém z táborů nucené koncentrace. Na svobodě jih zůstalo pouze 300, tj. necelých 5%. Dle táborových evidencí nalezlo přímo v cikánských táborech smrt 3 178 lidí. V cikánském táboře Lety 326, v cikánském táboře Hodonín 207 a v cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau 2 645. Neznámý počet protektorátních Romů pak zahynul v dalších táborech, především v Auschwitz I a III, Buchenwald, Ravensbrück či Bergen-Belzen. Po válce se do Československa vrátilo pouze 583 příslušníků původní české romské populace.

Terminologie utrpení nezmenšuje

Z výše uvedeného vyplývá, že tábory Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu nelze v žádné případě zařadit do kategorie vyhlazovacích lágrů, jak svého času tvrdil například již zmiňovaný Paul Polansky píšící, že "Češi během druhé světové války vyhlazovali Cikány za blahovolného přihlížení Němců".

Z pohledu historika nelze obě zařízení zařadit ani pod termín koncentrační tábor ve smyslu zařízení stejné kategorie jako Dachau či Mauthausen. Životní podmínky v cikánských táborech na protektorátním území a tamní režim byly nepochybně strašné, avšak můžeme najít mnoho poměrně zásadních rozdílů. To nicméně nikomu nedává žádné právo jakkoliv snižovat či zlehčovat lidské utrpení a události, které se zde v průběhu druhé světové války odehrály.

Problémem je, že laická veřejnost takové nuance mnohdy nedokáže pochopit. Této skutečnosti je masivně zneužíváno na obou stranách - protiromsky orientovaní jedinci vidí v tvrzení, že Lety nebyly tím "skutečným" koncentračním táborem, vhodný, byť zcela lichý argument k odmítání kritiky ze strany romských a lidskoprávních organizací, že stát nedokáže (či nemá zájem) najít peníze na likvidaci vepřína, který znevažuje místo utrpení romského etnika. Aktivisté naopak v odlišné definici tábora spatřují snahu skutečných i domnělých rasistů popřít romský holocaust.

Cela situace je ve skutečnosti pouze odrazem velmi problematického soužití Romů (nejde přitom o původní české Romy, kteří byli téměř vyhlazeni) s majoritní populací v České republice. Odstranění vepřína z místa, kde trpěli a umírali lidé, tento problém pochopitelně nevyřeší. Jako symbolické gesto hodné vyspělé společnosti 21. století by však mohlo alespoň částečně ořezat třecí plochy.

Mediální a veřejný spor o charakter cikánských táborů na protektorátním územím není v žádném případě "bojem o smysl českých dějin", jak kdysi napsal Marcus Pape. Zůstává však skutečností, že obecná lhostejnost a neochota řešit problém znevážení místa ohromného lidského utrpení je 70 let po skončení druhé světové války velmi nelichotivou vizitkou české společnosti. Každý národ má své hrdiny i kolaboranty. Zda si toto dokáže přiznat, zůstává odrazem jeho současné vyspělosti.

Autor Matěj Bílý je historik.