Oběti znásilnění budou muset polici povolit přístup k jejich mobilu či emailům. Jinak nebude vyšetřování pokračovat

Policie tvrdí, že toto opatření jí umožní vyplnit díru v zákonech, podle kterých nemohou být stěžovatelé a svědci přinuceni k odhalení relevantního obsahu z mobilů, laptopů, tabletů či chytrých hodinek.

Podle ředitele prokuratury Max Hilla takové digitální informace budou získávány jen v těch případech, kdy je to dává logiku vzhledem k linii vyšetřování. Podle Hilla bude relevantní materiál předložen před soudem jen po splnění přísných pravidel.

Souhlas k získání digitálních informací stěžovatele bude moci být požadován v případě jakýchkoliv zločinů, týkat se bude především těch případů znásilnění a sexuálního násilí, kde stěžovatel často zná podezřelého a kde tedy mohou být v jejich komunikaci klíčové informace před nebo po údajném incidentu.

Oběti zločinů mohou uvést, proč nechtějí dát souhlas s poskytnutím přístupu k jejich datům. Policie je však varuje, že „ pokud odmítnete povolení pro policii, aby mohla provádět vyšetřování, nebo mohla v trestním stíhání zveřejnit materiál, který by umožnil žalovanému, aby měl spravedlivý proces, pak nemusí být možné další pokračování vyšetřování nebo trestního stíhání.“

Policie tímto způsobem chce reagovat na nedávné typy případy obvinění údajných pachatelů sexuálního násilí, z kterých po získání klíčových a dodatečných důkazů vyšlo najevo, že je daná osoba nespáchala. Tyto informace se objevily až v poslední možné chvíli, což bylo silně kritizováno.

Např. v případě obžalovaného 22letého studenta Liama Allana se kritický materiál objevil, když byl u soudu. Na mobilu údajné oběti se našli zprávy, ve kterých se dotyčná osoba vyznávala k lásky k němu a hovořila o tom, jak je Allan milý. V telefonu se též našly odkazy na fantazie o znásilnění. Metropolitní policie se Allanovi omluvila za sérii chyb, kterých se dopustila při vyšetřování případu.

Podle kritiků však toto opatření může prakticky zabránit, aby oběti, zvláště teenagerského věku, vůbec zločin nahlásily, z obavy, že budou muset odevzdat telefon. „ Nikdo z nás nechce dát telefon na hodinu, natož na týdny nebo měsíce,“ upozornila v rozhovoru pro BBC advokátka Kama Mellyová.

Podle Mellyové je řada faktorů, které ovlivňují to, zdali je dané opatření vůbec efektivní a může pomoci polici vyšetřit oprávněnost obvinění vznešeného obětí údajného zločinu. Telefon nemusí být dostatečně aktualizován či v něm nemusí být tolik materiálu. Je též otázka, zdali police má na to dostatek zdrojů.

Organizace na ochranu žen varují, že toto opatření by mohlo znovu uvést představu, že žena si za znásilnění může sama a přispět k už tak vysoké míře tísně, kterou oběti zločinu cítí. Podle nich už nyní oběti často skrývají před světem své zkušenosti se znásilněním a sexuálním násilím a toto opatření to ještě může posílit.

Opatření je též vnímáno jako znepokojivý krok k pošlapání práva na soukromí. Podle organizace Big Brother Wach (Velký bratr tě sleduje) by oběti neměli být nuceni „vybrat si mezi soukromím a spravedlností).

Opatření vzbudilo kritiku i uvnitř policie. Podle Vera Bairdové, policejní komisařky z Northumbrie, musí policie jednat „se stěžovateli v případech znásilnění s naprosto stejnou spravedlností a podporou, s jakou jednáme se stěžovateli v jakémkoli jiném druhu případů, a ne je oddělovat a požadovat, po nich, aby zveřejnili svou životní historii, aby přesvědčili (trestní) orgány.“

Velká Británie je dle Amnesty International jednou z osmi evropských zemí, která má zákony definující sex bez souhlasu jako znásilnění, Drtivá většina evropských zemí považuje znásilnění jen ty případy, kdy je použito fyzické násilí, nátlak či donucení.