Ojedinělé barevné video ukazuje bitvu u Kursku. U Prochorovky se po Hitlerově pochybení kola dějin obrátila

Původní plán operace, kterou velení wehrmachtu nazvalo Citadela, byl přitom přesně opačný. Němci si byli vědomi toho, že přes mobilizaci téměř všech dostupných sil už nemají dostatek zdrojů na mohutnou ofenzivu jako v předchozích dvou válečných letech, takže chtěli "jen" vyřadit z boje co nejvíce nepřátelské techniky a vojáků. Nakonec sice byly ztráty Rudé armády větší než ty německé, Sověti ale byli schopni své mrtvé a zajaté vojáky i zničené tanky rychle nahradit.

Porážka německých sil u Kursku měla, jak už to ve válce bývá, více příčin. Například nesporně vyšší zkušenosti tankových osádek wehrmachtu i sil SS dokázali sovětští velitelé vyvážit pečlivou přípravou. Dopředu totiž znali nejen místo útoku Hitlerových generálů, asi stokilometrový výběžek fronty u města Kursk na pomezí Ruska, Ukrajiny a Běloruska, ale také čas několikrát odkládané německé ofenzívy. I díky informacím od Britů, kteří dokázali luštit tajné německé depeše.V německém velení přitom plán útoku na kapsu u Kursku neměl bezvýhradnou podporu. Zkušení důstojníci včetně maršála Ericha von Mansteina by totiž dali raději přednost strategii "pružné obrany", díky které by německé jednotky dokázaly čelit sílícím Sovětům a postupně by vyčerpaly jejich útočný potenciál.Takový defenzivní přístup k bojům ale odmítal samotný Adolf Hitler, jehož neodborná rozhodnutí později nepříznivě ovlivnila i samotný průběh kurské bitvy.

Hitlera dokonce odrazoval od útoku i sám tvůrce německých tankových vojsk Heinz Guderian. "Kolik lidí podle vás vůbec ví, kde leží Kursk. Proč chceme letos na východě útočit?" ptal se slavný generál vůdce. Ten mu sice prý dal za pravdu s tím, že kdykoliv na chystaný útok myslí, obrací se mu žaludek, přípravy na ofenzivu ale běžely dál. Původní Mansteinem požadovaný termín zahájení útoku - nejpozději koncem května - ale byl několikrát odložen, aby Němci získali dostatek sil i nové techniky.Odklady ale přispěly nejen wehrmachtu, který dostal zbrusu nové, ovšem v boji nevyzkoušené, tanky Tiger nebo mohutné stíhače tanků Ferdinand. Sovětští generálové pod vedením maršála Georgije Žukova tak totiž získali čas na posílení obrany kolem Kursku, která nakonec v až čtyřech liniích sahala až několik desítek kilometrů za frontu. Krátce před zahájením bojů se Sověti také pokusili překvapit a zničit ještě na zemi německé letectvo, ale bez úspěchu.

Luftwaffe tak dokázala získat nad bojištěm jasnou převahu a nová verze stuky zničila možná stovky sovětských tanků, o výsledku bitvy se ale rozhodovalo na zemi. Německý plán na klešťový obchvat ze severu a od jihu se kvůli dobře připravené obraně začal zadrhávat již na samém počátku. V jižní části bojiště se sice německým tankistům a pěchotě podařilo proniknout na dohled Kursku, byla to ale spíše výjimka. U vsi Prochorovka pak 11. července začal střet, který nemá v historii obdoby.Proti sobě stanulo na zhruba dvacetikilometrovém úseku během tří dnů na tisíc tanků a samohybných děl, sovětské měly převahu dva ku jedné. Na stísněném bojišti se tanky dostávaly doslova na "dosah" a v boji stroj proti stroji do sebe nezřídka narážely. Po desítkách hodin bojů sice dosáhli němečtí tankisté vítězství, na výsledku samotné bitvy to ale nic nezměnilo. Zejména když se ve stejné době vylodili západní spojenci na Sicílii a Hitler nařídil stáhnout od Kurska část tanků.Po střetnutí u Prochorovky bylo jasné, že operace Citadela je odsouzena k neúspěchu. Několik dní poté se začaly německé jednotky stahovat, 5. srpna rudoarmějci opět získali město Orlov a 23. srpna konečně dobyli zpátky Charkov, ztracený o pět měsíců dříve. Bitva o Kursk znamenala - přestože Sověti ztratili podle odhadů přes čtvrt milionu mužů, dvaapůlkrát více než Němci - definitivní zlom na východní frontě. Po Kursku totiž přešla iniciativa definitivně na stranu Rudé armády.

Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a Hitlerova nerozhodnost ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zas až tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.

Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské a Charkovské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a měst Orel, Bělgorod a Charkov). 3. srpna 1943 začala Operace Vojevůdce Rumjancev, 7. srpna začala Smolenská operace a od 24. srpna do vánoc 1943 se uskutečnila gigantická bitva o Dněpr, při které byla osvobozena Levobřežní Ukrajina a Kyjev. Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.

Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze.