KOMENTÁŘ: Déjà vu ruské armády. Válka na Ukrajině splaskla propagandistickou bublinu

Odmyslíme-li často zmiňované problémy s logistikou, plánováním a snad i morálkou ruských vojáků, otazník visí především nad nasazenou vojenskou technikou. Autoritářský režim prezidenta Vladimira Putina přitom do modernizace ozbrojených sil zdánlivě investoval rozsáhlé prostředky a v poslední dekádě dával s oblibou světu na odiv výdobytky ruského zbrojního průmyslu, ať už bojové letouny, řízené střely či pásová vozidla. Ukazuje se, že šlo o pouhé pozlátko.

Problém není nový. Technologicky začaly ruské, respektive sovětské zbraně zaostávat za těmi západními od počátku osmdesátých let. NATO v této době založilo rozvoj svých ozbrojených sil na maximálním možném využití vědeckého a technologického poznání ke kvalitativnímu, nikoliv kvantitativnímu posilování vojenských kapacit. Sovětský vůdce Michail Gorbačov po svém nástupu k moci v roce 1985 situaci popsal jako „technologickou válku“ Severoatlantické aliance proti Varšavské smlouvě.

Stupňující se propast mezi západní a východní vojenskou technikou si uvědomovala i sovětská generalita. Z uzavřených zasedání vojenských orgánů Varšavské smlouvy v Gorbačovově éře mizela sebevědomá rétorika typická pro druhou polovinu sedmdesátých let. Bylo zřejmé, že východoevropské armády za potenciálním nepřítelem v mnohých oblastech zaostávají. Rostla především převaha NATO v moderní konvenční výzbroji, jejíž vývoj byl mimořádně nákladný.

Sovětský maršál Viktor Kulikov, hlavní velitel vojsk Varšavské smlouvy, v roce 1985 například přiznal, že nejnovější západní konvenční zbraně se díky své přesnosti a ničivé síle pozvolna přibližují roli, kterou měla dosud na bojišti plnit taktická jaderná munice. Právě schopnost NATO přesně zasáhnout zvolené cíle vyvolávala bezradnost sovětského vojenského velení i jeho tehdejších spojenců. V dobové dokumentaci například nalezneme výmluvný, ručně psaný otazník u apelu, že je třeba „hlouběji propracovat“ obranu proti vysoce přesným zbraním nepřítele.

Typickým příkladem byla schopnost Severoatlantické aliance překvapivě a precizně udeřit v hloubi napřátelského území. Koncept zvaný Follow-on Forces Attack předpokládal konvenční letecké útoky na druhý sled vojsk Varšavské smlouvy ve vzdálenosti až 1.500 km od frontové linie. Přesné postavení cílů měl zjistit sofistikovaný průzkum založený na nejmodernějších technologiích, které sovětský zbrojní průmysl nedokázal produkovat. Dokumentace Varšavské smlouvy tak obsahuje například obdiv schopností amerického letounu SR-71 pořídit během hodiny snímky území o rozloze 150 tisíc km2 nebo radarů protivzdušné obrany NATO sledovat letící cíle s centimetrovou přesností.

Klíčový rozdíl v možnostech západní a sovětské vojenské techniky se v osmdesátých letech projevil i v samotném uvažování o charakteru případného vojenského konfliktu v Evropě. Často zmiňovaná ofenziva do západní části kontinentu, kterou Varšavská smlouva plánovala v případě vypuknutí války zahájit, byla z vojenského hlediska výrazně motivována snahou eliminovat nepřátelské síly daleko za frontovou linií. O to samé usilovalo NATO, které však díky technologické převaze mohlo daný cíl realizovat i bez velké pozemní operace.

Důvod, proč sovětská vojenská technologie začala v osmdesátých letech výrazně zaostávat, byl do velké míry ekonomický. Hospodářsky vyspělé země NATO mohly do vojenské oblasti vynakládat mnohem vyšší částky než státy Varšavské smlouvy. Jestliže na počátku dekády byly tyto výdaje přibližné stejné, okolo 220 miliard dolarů ročně, na jejím konci již Západ investoval přes 492 miliard dolarů, téměř třetinu více než Východ. V přepočtu na poměr k HDP byl rozdíl ještě daleko markantnější. Podle některých výpočtů v roce 1985 vynakládaly státy Varšavské smlouvy v tomto směru oproti NATO až desetinásobný objem z celkově dostupných prostředků.

Ekonomický faktor se projevuje i dnes. Současné Rusko podle statistik Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru investuje do vojenské oblasti přibližně 61,7 miliardy dolarů ročně, dvanáctkrát méně než Spojené státy. Ruský vojenský rozpočet je v absolutních číslech jen o málo vyšší než britský, přesto státní kasu Ruské federace zatěžuje o poznání více – dosahuje 4,3 % HDP, v případě Spojených států jde o 3,7 %, v případě Velké Británie jen 2,7 %.

Letmý pohled na počty vojáků v aktivní službě, tanků či letounů pak naznačí, že ruská armáda ve světle svého rozpočtu nadále spoléhá především na kvantitu a ničivou palebnou sílu než na chytrá, technologicky náročná řešení. Na sklonku studené války sice v Moskvě existovala snaha tento přístup změnit, ale z mnoha důvodů – především ekonomického a technologického zaostávání – nebyla nikdy plně realizována. Průběh války na Ukrajině tento předpoklad dále podporuje.  

Nemělo by nás tedy překvapovat, že ruská armáda má na ukrajinském bojišti problém popasovat se s lehkými, ale sofistikovanými zbraněmi západní produkce, například protivzdušnými střelami Starstreak, drony Swichblade či protitankovými raketami Javelin. Nemělo by nás udivovat, že vidíme ruské letouny čtvrté generace shazovat primitivní, levnou nenaváděnou munici. A už vůbec se nenechme zmást ojedinělým nasazením moderních zbraní, ať už hypersonických střel Kinžal či letounů Su-57. Tato technika totiž nereprezentuje reálný stav současných ruských ozbrojených sil. Konflikt na Ukrajině ukázal, že jejich technologická modernizace v posledních letech byla především nafouknutou propagandistickou bublinou.

Autor je historik.