KOMENTÁŘ: 30 let po rozpadu SSSR vidíme dopady nezvládnuté transformace Ruska

Deklarace horní komory Nejvyššího sovětu č. 142-H ohlašovala vznik volného Společenství nezávislých států. O den dříve složil Michal Gorbačov funkci sovětského prezidenta, v první polovině prosince byla podepsána a ratifikována takzvaná bělověžská dohoda, jejímž prostřednictvím klíčové sovětské republiky - Rusko, Ukrajina a Bělorusko - odmítly pokračovat ve snahách o záchranu společného státního útvaru po konci mocenského monopolu komunistické strany. Ty selhaly po neúspěšném srpnovém pokusu stoupenců tvrdé linie o svržení Gorbačova, jehož důsledkem byla i série proklamací nezávislosti ze strany tehdejších svazových republik.

Svaz sovětských socialistických republik existoval bez několika málo dní 69 let. V roce 1922 se zrodil z občanské války v Rusku, kterou vyvolalo uchopení moci bolševiky o pět let dříve. Jejich vítězství v následném krvavém konfliktu zahájilo nevídaný sociální a politický experiment, avšak s katastrofálními důsledky. Komunistická diktatura, především ve své nejextrémnější stalinské podobě, si vyžádala miliony obětí, na jejichž přesném počtu se historici dodnes neshodnou. Nespočet zmařených životů byl děsivou, neospravedlnitelnou cenou pokusu o radikální modernizaci zaostalého Ruska a přidružených oblastí.

Z dnešního pohledu jen těžko představitelná stalinská mobilizace dovedla Sovětský svaz k jeho pomyslné nejzářivější hodině: země odolala útoku nacistického Německa a zvítězila ve druhé světové válce. V tomto směru bychom neměli ohýbat historii podle aktuálních politických trendů z jakékoliv strany. Je pravdou, že s vojáky Rudé armády nepřišla do východní a střední Evropy svoboda, zároveň však nelze opomíjet, že bez enormního úsilí Sovětského svazu nebyla porážka nacismu možná. Stejně tak je nutné připomínat, co by vítězství hitlerovské rasové utopie znamenalo pro nezanedbatelnou část obyvatelstva zmíněného regionu. Dichotomie dobra a zla v dějinách zpravidla neplatí. Vývoj nemůžeme hodnotit ideální optikou, ale pouze srovnáním reálných alternativ.

Právě vítězství ve druhé světové válce přineslo do té doby víceméně ostrakizovanému Sovětskému svazu mezinárodní respekt, stejně jako nekritický obdiv milionů lidí po celém světě. Moskva v poválečných letech disponovala mimořádnou "měkkou silou", jaké už nikdy nedosáhla. Přitažlivost značně idealizovaného sovětského společensko-ekonomického modelu postupem času a tváří v tvář obnažující se realitě klesala. Přispěla k tomu nejen odhalení krvavých represí z meziválečného období, ale i konfrontace s neúprosnou skutečností, že i poválečný Sovětský svaz zůstával ze své povahy diktaturou. Navíc se stal mocností, která své zájmy bránila velmi nevybíravými, nezřídka násilnými způsoby, přičemž příliš nebrala ohled na suverenitu ostatních zemí či mezinárodní právo a závazky. Výmluvným příkladem je téměř stoosmdesátistupňový obrat sympatií české a slovenské společnosti vůči Moskvě po srpnu 1968.

Sovětský model ztrácel na atraktivitě i z dalších důvodů. Především se ukázalo, že tuhé centrální plánování nedokáže držet krok s modelem západním, ať už z pohledu životní úrovně obyvatelstva či na poli vědy a technologií. Není například náhodné, že hvězdné chvíle sovětského vesmírného programu skončily v šedesátých letech. Nejpozději od poloviny následující dekády byl Sovětský svaz pověstnou supervelmocí jen ve vojenském smyslu. S druhou tehdejší supervelmocí, Spojenými státy, se mohl skutečně měřit jen co do ničivosti zbraňového arzenálu. A i v této oblasti musel stále více dohánět své kvalitivní zaostávání kvantitou (až na výjimky, především v podobě raketové technologie).

Definitivní ránu Sovětskému svazu zasadil Gorbačovův experiment z druhé poloviny osmdesátých let, perestrojka. Liberalizace systému, který se nacházel v hluboké krizi, dále obnažila rozsáhlé dysfunkce, což spustilo vlnu nespokojenosti, a ta zase vyvolala nacionalistické démony. Gorbačov nechtěl vládnout drastickými metodami jako jeho předchůdci, zároveň ale nenalezl funkční alternativní způsob, jakým by odstředivé tendence zastavil. Nakonec se namísto hybatele událostí ocitl v pozici bezradného pozorovatele, který s hrůzou v očích sleduje, kterak jím odbrzděný vlak přejíždí výhybku na nezamýšlenou kolej.

Zaznívají hlasy, že reformy v Sovětském svazu jinak skončit nemohly, jelikož systém se nevyhnutelně hroutil. Nejsou však zcela přesvědčivé. Stačí se podívat na vývoj v Číně, která se v době zahájení reforem pod taktovkou Teng Siao-pchinga rozhodně nenacházela v lepší situaci. Můžeme pouze spekulovat, jakým směrem by se běh dějin vydal, pokud by v roce 1985 místo Gorbačova nastoupil do čela sovětkých komunistů někdo jiný.

Nostalgie po idealizované době

V kontextu výše uvedeného se může jevit jako překvapivé, že současný ruský prezident Vladimir Putin nedávno opět označil rozpad Sovětského svazu za tragédii. Ve skutečnosti to ukazuje, že za třicet let, které od jeho zániku uběhly, nebyla v postsovětském prostoru nastolena stabilní situace a region si nedokázal zvolit jasný směr.

Konec Sovětského svazu a státního socialismu sovětského typu na počátku devadesátých let vedl k myšlence, že nastal "konec dějin" symbolizovaný vítězstvím liberální demokracie a západního tržního hospodářství. Právě vývoj v postsovětském prostoru a především v Rusku samotném dávno ukázal iluzornost této myšlenky. V nově vzniklých státech, snad s výjimkou Pobaltí, se demokracii naneštěstí příliš nedaří, vítězí autokracie (smutným mementem budiž Bělorusko), případně oligarchické mocenské skupiny. Ani tržní hospodářství se zde nestalo univerzálním všelékem, mnozí naopak silně pocítili jeho vedlejší účinky.

Role Ruska coby nástupnického státu Sovětského svazu v mezinárodním systému zůstávala dlouho nejasná. Čekalo se snad na jeho zásadní transformaci v zemi západního standardu, která ale ne a ne přijít? Otázka, zda Rusko patří do Evropy, potažmo euroatlantického světa, nebyla zřetelně zodpovězena. Jen přijetí Ruské federace do Světové obchodní organizace trvalo dlouhých osmnáct let. Zdá se, že stávající ruský prezident Vladimir Putin se rozhodl nečekat na rozhodnutí druhých a odpověď začal psát sám. Naneštěstí tak činí prostředky, které stále více evokují nechvalně známé nástroje sovětské velmocenské politiky.

Situace v postsovětském prostoru, stejně jako v Rusku samotném, zůstává neutěšená, z ekonomického, sociálního i politického hlediska. Snad i z tohoto důvodu vidíme projevy nostalgie po sovětských časech. Je to však nostalgie po idealizované době. Její reálné atributy totiž nebyly v některých ohledech odlišné od současného marasmu, v mnoha ohledech byly naopak horší. Nevnímejme tedy volání po návratu Sovětského svazu jako důkaz předností tehdejšího systému, ale jako doklad nezvládnuté transformace postsovětského areálu. Pro značnou část tamních obyvatel totiž zůstává 26. prosinec 1991 příslovečnou promarněnou příležitostí.

Autor je historik