KOMENTÁŘ: Hrozil zásah Varšavské smlouvy? Aneb o Gorbačovově politice v roce 1989

U příležitosti výročí událostí 17. listopadu 1989, které odstartovaly pád diktatury KSČ v tehdejším Československu, se ve veřejném prostoru pravidelně objevuje otázka, jak je možné, že komunistická moc nepoužila ke své záchraně sílu. Podobné úvahy rezonují také v dalších zemích bývalého východního bloku. V českém prostředí je v této souvislosti zmiňována i organizace Varšavské smlouvy, s níž se v širší historické paměti pojí vojenské potlačení pražského jara v srpnu 1968. Nakolik tedy před dvaadvaceti lety hrozil zásah této aliance na "obranu socialismu"?

Na úvod ponechme stranou, že operace Dunaj, tedy vojenské obsazení Československa v noci na 21. srpna 1968, do níž se zapojila pětice členských zemí Varšavské smlouvy, nebyla oficiální akcí této organizace. Jen málo lidí dnes tuší, že alianční pravidla zásah proti vlastním členům oficiálně neumožňovala, i kdyby bylo tamní socialistické zřízení ohroženo sebevíc. I proto se sovětské vedení rozhodlo jednat mimo rámec Varšavské smlouvy.

Intervence vůči pražskému jaru nicméně byla jako alianční široce vnímána, k čemuž přispívala i některá propagandistická prohlášení, především z Východního Německa. O možné vojenské operaci Varšavské smlouvy se navíc hojně spekulovalo o dvanáct let později, během krize polského komunistického režimu. Dnes na základě odtajněné dokumentace víme, že sovětské vedení z mnoha důvodů takovou možnost nepreferovalo a posléze kategoricky zavrhlo. Apologetické, ale již jasně vyvrácené tvrzení polského vůdce Wojciecha Jaruzelského, že vyhlášením stanného práva v prosinci 1981 vpádu cizích vojsk na poslední chvíli zabránil, však obraz Varšavské smlouvy coby garanta komunistické moci v členských státech dále posílilo.

Jak tomu tedy bylo na podzim roku 1989? Varšavská smlouva, stejně jako celá sovětská zájmová sféra, byla v té době zmítána hlubokými vnitřními spory, zároveň ale zůstávala jen málo reformovaná. I proto se objevovaly obavy, zda nebudou její armády použity k udržení vládnoucích stran u moci.

Gorbačov dodržel slovo

Naprosto zásadní bylo, že vojenský zásah ve státech východního bloku se jevil jako nepřijatelný Michailu Gorbačovovi a jeho reformním spolupracovníkům. Ti na přelomu let 1989 a 1990 dosáhli takového postavení, že při rozhodování nemuseli brát příliš ohled na své vnitropolitické oponenty. Debata v sovětském vedení se tak od počátku řídila imperativem, že vojenské řešení je vyloučeno.

Zdá se, že právě některá Gorbačovova rozhodnutí kolaps komunistické moci výrazně uspíšila. Již před rokem 1989 bylo sice zřejmé, že Moskva pod jeho vedením definitivně pohřbila takzvanou Brežněvovu doktrínu omezené suverenity zemí sovětské zájmové sféry v Evropě a přehodnotila strategickou roli tohoto regionu ve své politice. Varšavská smlouva, kterou mnoho lidí vnímalo především jako nástroj pro zachování statutu quo v členských státech, však stále existovala. Východoevropští komunističtí vládci tak potenciálně mohli dále těžit ze strachu z možného vojenského zásahu proti opozici.

Gorbačovovo ujišťování o platnosti univerzální hodnoty svobody a nepřípustnosti užití síly v tomto směru pod východoevropskými diktaturami podřezávalo pomyslnou větev. Je paradoxem, že nikdo v sovětském vedení si konec komunistické moci ve státech Varšavské smlouvy nepřál, na druhou stranu ale ani nerozhodl o postupu v případě, že by se začala hroutit. Gorbačov pouze věřil, že případná demokratizace socialismu ve státech Varšavské smlouvy by se mohla stát vzorem pro další reformy v Sovětském svazu.

Gorbačovův kruh část změn vítal. Patrné to bylo v případě Východního Německa. Vybraní kremelští představitelé – generálního tajemníka nevyjímaje – v září 1989 podpořili odvolání dlouholetého dogmatického východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera. Při té příležitosti opět dali najevo, že sovětský vojenský zásah je naprosto vyloučen, ať bude další vývoj v zemi jakýkoliv.

Celkově se ale Gorbačovovo vedení do politického vývoje v zemích Varšavské smlouvy příliš nevměšovalo. Ukazuje to situace v Bulharsku, kde nahrazení nejdéle sloužícího východoevropského komunistického vládce Todora Živkova v listopadu 1989 sice proběhlo za jisté logistické podpory Moskvy, Gorbačov však k otázce přistupoval tak, že jde o vnitřní bulharskou záležitost. V tomto směru informoval i překvapeného Živkovova nástupce, Petara Mladenova.

Události z podzimu 1989 ukázaly, že Gorbačov myslel vážně svá slova pronesená v prosinci předchozího roku na Valném shromáždění OSN, kde přiznal každé zemi právo zvolit si vlastní osud. Sovětský vůdce zůstal vůči vývoji ve východní Evropě poměrně indiferentní, své reformní tažení nikdy výrazněji nepřenesl za hranice Sovětského svazu. Změny ve východním bloku sice neodmítal, ale zároveň ani aktivněji nepodporoval.

Ne všechny důvody, které vedly Gorbačova k rozhodnutí ponechat věcem volný průběh, byly altruistické. Je zřejmé, že jakákoliv vojenská akce ve východní Evropě by zničila veškeré úspěchy, kterých dosáhl v předchozích letech při deeskalaci studené války. Stejně tak by pohřbila jeho perestrojku, neboť by naprosto zpochybnila její důvěryhodnost. Na rozdíl od minulosti se Moskva nemohla ani spolehnout na zapojení svých spojenců v případě intervence v jiném státu Varšavské smlouvy.

Paradox: Vojenský zásah urgovali Američané

Gorbačov sice zásah na bázi Varšavské smlouvy odmítal, nešlo ale vyloučit, že se k nasazení ozbrojených sil uchýlí jednotlivé členské státy. V Polsku bylo na podzim 1989 nicméně na vojenskou akci pozdě. Maďarští komunisté se dokonce vzdali moci sami. V Bulharsku odstavení stárnoucího Živkova armáda naopak tiše podpořila. Spekulace o možném vojenském zásahu se tak objevily především ve Východním Německu a později i v Československu.

Vyslání armády z kasáren prosazoval východoněmecký ministr obrany Heinz Kessler, byl však přehlasován členy stranického politbyra. V československém případě se k silovému řešení zřejmě klonil taktéž především ministr obrany Milan Václavík. Z titulu své funkce ale neměl pravomoc takový rozkaz vydat bez souhlasu politické moci. Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš pak okolo 22. listopadu obdržel z Moskvy varování, že tvrdý postup vůči demonstrantům a opozici je nežádoucí a Sovětský svaz má prostředky, aby případnému nasazení armády zamezil.

Jakeš zpětně potvrdil, že v roce 1989 žádné výraznější tendence využít Varšavskou smlouvu na obranu komunistických diktatur nezaznamenal. Vyjádřil však názor, že silové řešení bylo možné, pokud by přišel vhodný impulz: „Kdyby některý z těch států prostě, skutečně zastavil tu kontrarevoluci, že jo, i silou zastavil tu kontrarevoluci, tak je otázka, co by udělali ti ostatní. Co by udělali? Neudělali by totéž?“ uvedl v rozhovoru z roku 2017.

Jako jediný se o takový postup pokusil rumunský vládce Nicolae Ceauşescu, který v prosinci 1989 nechal brutálně rozehnat demonstrace v Temešváru. To vedlo k bizarní situaci. Jelikož Moskva násilí veřejně odsoudila, Ceauşescu začal operovat tvrzením, že odpor obyvatel Rumunska proti jeho režimu ve skutečnosti organizují spojenci z Varšavské smlouvy.

Zásah Varšavské smlouvy během kolapsu komunistické moci ve východní Evropě nakonec paradoxně urgoval její proklamovaný nepřítel, Spojené státy. Veřejně i diplomatickými kanály se obrátily na Moskvu, aby tímto způsobem masakry v Rumunsku zastavila. Sovětský náměstek ministra zahraničí Ivan Abojmov údajně výzvu odmítl se sarkastickou poznámkou: „Americká strana zřejmě soudí, že Brežněvova doktrína je nyní její, coby náš dárek.“

Ve skutečnosti byla Varšavská smlouva již natolik fragmentovaná, že jakákoliv její vojenská akce byla stěží představitelná, snad s výjimkou obrany vlastního území. Důvod, proč se o možném zásahu organizace tak hlasitě spekulovalo, a to i s odstupem let, spočíval v jejím veřejném vnímání. Mnoho lidí ji považovalo za jeden z nástrojů k prosazování sovětských zájmů ve východní Evropě. Spojována byla - byť poněkud zjednodušeně - především s vojenským potlačením pražského jara a tento veřejný obraz nedokázala během poměrně krátké Gorbačovovy vlády překonat.

Autor je historik

Související

Fotografie zachycuje bývalého generálního tajemníka SSSR Michaila Gorbačova v britském dokumentu stanice BBC. Komentář

"Chtěli něco slyšet, prostě!" Eroze Varšavské smlouvy započala před 35 lety

Dvoudenní summit organizace Varšavské smlouvy v rumunské metropoli, který začal 7. července 1989, proběhl v době historických změn. Doznívaly poslední pomyslné výstřely studené války a rozpadaly se hlavní nosné pilíře komunistické moci ve východní části železnou oponou rozdělené Evropy. Bukurešťská vrcholná schůzka vojensko-politické aliance Sovětského svazu a jeho šesti spojeneckých zemí tak byla dle vzpomínek pamětníků ve srovnání s předchozími „děsivě jiná“. Ačkoliv zůstává veřejnosti téměř neznámá, patří ke klíčovým momentům na cestě k rozpadu východního bloku. 
NATO Komentář

25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku

Česká republika je rovné čtvrtstoletí součástí NATO. Výročí našeho vstupu je pravidelně oslavováno, zařadilo se mezi tradičně připomínaná výročí. Pro mnohé šlo o první skutečně hmatatelný krok na cestě „zpět do Evropy“, jak bývala eufemisticky nazývána transformace společensko-politického zřízení a zahraniční politiky po pádu diktatury KSČ. Členství v alianci mělo symbolickou i praktickou rovinu. Česko – spolu s Polskem a Maďarskem – se zařadilo do pomyslného elitního klubu západních zemí, institucionalizovalo svou polistopadovou mezinárodní orientaci. Zároveň získalo kýžené bezpečnostní garance ze strany tehdy jediné supervelmoci, Spojených států. Neměli bychom ale zapomínat, že takový výsledek nebyl předem daný.

Více souvisejících

Varšavská smlouva Komunismus historie 17. listopad 1989 Michail Gorbačov

Aktuálně se děje

před 9 minutami

před 18 minutami

před 1 hodinou

včera

včera

včera

Ruská armáda, ilustrační foto

Obrana proti balistickým střelám je extrémně obtížná. Rusko se snaží Západ zastrašit, říká Drmola

Rusko zřejmě vypálilo proti ukrajinskému Dnipru balistickou střelu. Bezpečnostní expert Jakub Drmola z brněnské Masarykovy univerzity upřesnil, že není úplně jisté, zda šlo o střelu mezikontinentální. Raketa středního doletu ale dokáže napáchat obrovské škody – vzhledem k návratové rychlosti hlavic je obrana proti nim extrémně náročná. Velkou roli navíc hraje fakt, že nikdo neví, co hlavice dané rakety nese.

včera

včera

Lidé na Ukrajině prchají před válkou

Mír, ale za jakou cenu? Ukrajinci, kteří utekli ze země, promluvili

Více než 3 000 ukrajinských uprchlíků našlo nový domov v hrabství Essex díky vládnímu programu Homes for Ukraine, který poskytuje možnost ubytování u místních hostitelů. Navzdory příslibům nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa ukončit válku však mnozí Ukrajinci odmítají mír na úkor ztráty území.

včera

COP29

Klimatická dohoda padla. Summit COP29 přinesl jen zklamání a hořkou pachuť

Předposlední den klimatického summitu COP29 v Ázerbájdžánu přinesl výrazné zklamání. Dlouho očekávaný návrh dohody, který měl stanovit konkrétní cíle pro financování klimatických opatření v rozvojových zemích, byl široce kritizován za svou nejasnost. Místo konkrétních čísel obsahoval návrh pouze symbol „X“, což vyvolalo obavy a rozhořčení mezi bohatými i chudšími státy.

včera

Itálie, ilustrační foto

Vadí vám Trump? Prodáme vám dům za dolar, vyzývá italská vesnice Američany

V reakci na výsledek prezidentských voleb v USA se italská vesnice Ollolai na Sardinii rozhodla nabídnout Američanům šanci začít nový život v Evropě. Tento krok je součástí dlouhodobého úsilí vesnice o revitalizaci po desetiletích depopulace, kdy se vesnice potýká s úbytkem obyvatel. Ollolai se rozhodla nabídnout zchátralé domy za cenu jednoho eura (asi 25 korun), aby přilákala nováčky, kteří by pomohli obnovit její úpadek.

včera

včera

včera

Tedros Adhanom Ghebreyesus

Generální ředitel WHO skončil v nemocnici

Generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Adhanom Ghebreyesus byl propuštěn z nemocnice Samaritano Barra da Tijuca v Rio de Janeiru, kde strávil noc pod lékařským dohledem.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Benjamin Netanjahu, známý pod přezdívkou Bibi

ICC vydal zatykače na Netanjahua a Gallanta

Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Yoava Gallanta kvůli údajným válečným zločinům. Soud, který sídlí v Nizozemsku, podle CNN uvedl, že má „rozumné důvody“ se domnívat, že Netanjahu nese trestní odpovědnost za válečné zločiny, mezi něž patří „použití hladovění jako metody války“, stejně jako za „zločiny proti lidskosti zahrnující vraždy, pronásledování a jiné nelidské činy“.

včera

Nástup Trumpa znervózňuje všechny. Kyjev i Moskva se snaží získat výhodu ve válce, než převezme úřad

Současná situace kolem války na Ukrajině je poznamenána významnými kroky jak Spojených států, tak Ruska, přičemž obě strany se snaží získat výhodu v konfliktu před možným návratem Donalda Trumpa do Bílého domu, uvedl server BBC.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy