U příležitosti výročí událostí 17. listopadu 1989, které odstartovaly pád diktatury KSČ v tehdejším Československu, se ve veřejném prostoru pravidelně objevuje otázka, jak je možné, že komunistická moc nepoužila ke své záchraně sílu. Podobné úvahy rezonují také v dalších zemích bývalého východního bloku. V českém prostředí je v této souvislosti zmiňována i organizace Varšavské smlouvy, s níž se v širší historické paměti pojí vojenské potlačení pražského jara v srpnu 1968. Nakolik tedy před dvaadvaceti lety hrozil zásah této aliance na "obranu socialismu"?
Na úvod ponechme stranou, že operace Dunaj, tedy vojenské obsazení Československa v noci na 21. srpna 1968, do níž se zapojila pětice členských zemí Varšavské smlouvy, nebyla oficiální akcí této organizace. Jen málo lidí dnes tuší, že alianční pravidla zásah proti vlastním členům oficiálně neumožňovala, i kdyby bylo tamní socialistické zřízení ohroženo sebevíc. I proto se sovětské vedení rozhodlo jednat mimo rámec Varšavské smlouvy.
Intervence vůči pražskému jaru nicméně byla jako alianční široce vnímána, k čemuž přispívala i některá propagandistická prohlášení, především z Východního Německa. O možné vojenské operaci Varšavské smlouvy se navíc hojně spekulovalo o dvanáct let později, během krize polského komunistického režimu. Dnes na základě odtajněné dokumentace víme, že sovětské vedení z mnoha důvodů takovou možnost nepreferovalo a posléze kategoricky zavrhlo. Apologetické, ale již jasně vyvrácené tvrzení polského vůdce Wojciecha Jaruzelského, že vyhlášením stanného práva v prosinci 1981 vpádu cizích vojsk na poslední chvíli zabránil, však obraz Varšavské smlouvy coby garanta komunistické moci v členských státech dále posílilo.
Jak tomu tedy bylo na podzim roku 1989? Varšavská smlouva, stejně jako celá sovětská zájmová sféra, byla v té době zmítána hlubokými vnitřními spory, zároveň ale zůstávala jen málo reformovaná. I proto se objevovaly obavy, zda nebudou její armády použity k udržení vládnoucích stran u moci.
Gorbačov dodržel slovo
Naprosto zásadní bylo, že vojenský zásah ve státech východního bloku se jevil jako nepřijatelný Michailu Gorbačovovi a jeho reformním spolupracovníkům. Ti na přelomu let 1989 a 1990 dosáhli takového postavení, že při rozhodování nemuseli brát příliš ohled na své vnitropolitické oponenty. Debata v sovětském vedení se tak od počátku řídila imperativem, že vojenské řešení je vyloučeno.
Zdá se, že právě některá Gorbačovova rozhodnutí kolaps komunistické moci výrazně uspíšila. Již před rokem 1989 bylo sice zřejmé, že Moskva pod jeho vedením definitivně pohřbila takzvanou Brežněvovu doktrínu omezené suverenity zemí sovětské zájmové sféry v Evropě a přehodnotila strategickou roli tohoto regionu ve své politice. Varšavská smlouva, kterou mnoho lidí vnímalo především jako nástroj pro zachování statutu quo v členských státech, však stále existovala. Východoevropští komunističtí vládci tak potenciálně mohli dále těžit ze strachu z možného vojenského zásahu proti opozici.
Gorbačovovo ujišťování o platnosti univerzální hodnoty svobody a nepřípustnosti užití síly v tomto směru pod východoevropskými diktaturami podřezávalo pomyslnou větev. Je paradoxem, že nikdo v sovětském vedení si konec komunistické moci ve státech Varšavské smlouvy nepřál, na druhou stranu ale ani nerozhodl o postupu v případě, že by se začala hroutit. Gorbačov pouze věřil, že případná demokratizace socialismu ve státech Varšavské smlouvy by se mohla stát vzorem pro další reformy v Sovětském svazu.
Gorbačovův kruh část změn vítal. Patrné to bylo v případě Východního Německa. Vybraní kremelští představitelé – generálního tajemníka nevyjímaje – v září 1989 podpořili odvolání dlouholetého dogmatického východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera. Při té příležitosti opět dali najevo, že sovětský vojenský zásah je naprosto vyloučen, ať bude další vývoj v zemi jakýkoliv.
Celkově se ale Gorbačovovo vedení do politického vývoje v zemích Varšavské smlouvy příliš nevměšovalo. Ukazuje to situace v Bulharsku, kde nahrazení nejdéle sloužícího východoevropského komunistického vládce Todora Živkova v listopadu 1989 sice proběhlo za jisté logistické podpory Moskvy, Gorbačov však k otázce přistupoval tak, že jde o vnitřní bulharskou záležitost. V tomto směru informoval i překvapeného Živkovova nástupce, Petara Mladenova.
Události z podzimu 1989 ukázaly, že Gorbačov myslel vážně svá slova pronesená v prosinci předchozího roku na Valném shromáždění OSN, kde přiznal každé zemi právo zvolit si vlastní osud. Sovětský vůdce zůstal vůči vývoji ve východní Evropě poměrně indiferentní, své reformní tažení nikdy výrazněji nepřenesl za hranice Sovětského svazu. Změny ve východním bloku sice neodmítal, ale zároveň ani aktivněji nepodporoval.
Ne všechny důvody, které vedly Gorbačova k rozhodnutí ponechat věcem volný průběh, byly altruistické. Je zřejmé, že jakákoliv vojenská akce ve východní Evropě by zničila veškeré úspěchy, kterých dosáhl v předchozích letech při deeskalaci studené války. Stejně tak by pohřbila jeho perestrojku, neboť by naprosto zpochybnila její důvěryhodnost. Na rozdíl od minulosti se Moskva nemohla ani spolehnout na zapojení svých spojenců v případě intervence v jiném státu Varšavské smlouvy.
Paradox: Vojenský zásah urgovali Američané
Gorbačov sice zásah na bázi Varšavské smlouvy odmítal, nešlo ale vyloučit, že se k nasazení ozbrojených sil uchýlí jednotlivé členské státy. V Polsku bylo na podzim 1989 nicméně na vojenskou akci pozdě. Maďarští komunisté se dokonce vzdali moci sami. V Bulharsku odstavení stárnoucího Živkova armáda naopak tiše podpořila. Spekulace o možném vojenském zásahu se tak objevily především ve Východním Německu a později i v Československu.
Vyslání armády z kasáren prosazoval východoněmecký ministr obrany Heinz Kessler, byl však přehlasován členy stranického politbyra. V československém případě se k silovému řešení zřejmě klonil taktéž především ministr obrany Milan Václavík. Z titulu své funkce ale neměl pravomoc takový rozkaz vydat bez souhlasu politické moci. Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš pak okolo 22. listopadu obdržel z Moskvy varování, že tvrdý postup vůči demonstrantům a opozici je nežádoucí a Sovětský svaz má prostředky, aby případnému nasazení armády zamezil.
Jakeš zpětně potvrdil, že v roce 1989 žádné výraznější tendence využít Varšavskou smlouvu na obranu komunistických diktatur nezaznamenal. Vyjádřil však názor, že silové řešení bylo možné, pokud by přišel vhodný impulz: „Kdyby některý z těch států prostě, skutečně zastavil tu kontrarevoluci, že jo, i silou zastavil tu kontrarevoluci, tak je otázka, co by udělali ti ostatní. Co by udělali? Neudělali by totéž?“ uvedl v rozhovoru z roku 2017.
Jako jediný se o takový postup pokusil rumunský vládce Nicolae Ceauşescu, který v prosinci 1989 nechal brutálně rozehnat demonstrace v Temešváru. To vedlo k bizarní situaci. Jelikož Moskva násilí veřejně odsoudila, Ceauşescu začal operovat tvrzením, že odpor obyvatel Rumunska proti jeho režimu ve skutečnosti organizují spojenci z Varšavské smlouvy.
Zásah Varšavské smlouvy během kolapsu komunistické moci ve východní Evropě nakonec paradoxně urgoval její proklamovaný nepřítel, Spojené státy. Veřejně i diplomatickými kanály se obrátily na Moskvu, aby tímto způsobem masakry v Rumunsku zastavila. Sovětský náměstek ministra zahraničí Ivan Abojmov údajně výzvu odmítl se sarkastickou poznámkou: „Americká strana zřejmě soudí, že Brežněvova doktrína je nyní její, coby náš dárek.“
Ve skutečnosti byla Varšavská smlouva již natolik fragmentovaná, že jakákoliv její vojenská akce byla stěží představitelná, snad s výjimkou obrany vlastního území. Důvod, proč se o možném zásahu organizace tak hlasitě spekulovalo, a to i s odstupem let, spočíval v jejím veřejném vnímání. Mnoho lidí ji považovalo za jeden z nástrojů k prosazování sovětských zájmů ve východní Evropě. Spojována byla - byť poněkud zjednodušeně - především s vojenským potlačením pražského jara a tento veřejný obraz nedokázala během poměrně krátké Gorbačovovy vlády překonat.
Autor je historik
Související
"Chtěli něco slyšet, prostě!" Eroze Varšavské smlouvy započala před 35 lety
25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku
Varšavská smlouva , Komunismus , historie , 17. listopad 1989 , Michail Gorbačov
Aktuálně se děje
včera
Princ Harry je černá ovce, říká Trumpův syn. Zavzpomínal i na Alžbětu II.
včera
RECENZE: Dcera národa reviduje národní obrození mladistvou perspektivou. Daří se to?
včera
Úřad práce ruší desítky poboček. Zaměstnanci ale ohroženi nejsou
včera
Můžeme brát Trumpa vážně? Kontrast s Harrisovou je nebývale silný, analyzuje expert Smith volby v USA
včera
Vražda na Klatovsku je objasněna. Podezřelou je důchodkyně
včera
Ochraňují nás duše zemřelých příbuzných? Naši předci tomu věřili
včera
Netradiční policejní práce. Strážci zákona dnes začnou střílet divočáky na Liberecku
včera
Proruští socialisté označili volby za zmanipulované. Pak se ozvala Gruzie
včera
Trump nebo Harrisová? Výsledek voleb se nemusíme dozvědět několik dní
včera
Republikáni vs demokraté: Jaký je rozdíl mezi největšími politickými stranami v USA?
včera
Izraelská armáda zabila velitele Hizballáhu i organizátora útoků ze 7. října
včera
Historie plná zvratů a nečekaných momentů. Podívejte se na zajímavosti z amerických voleb
včera
Volební úředníci EXKLUZIVNĚ pro EZ popsali, jak se USA brání volebním podvodům
včera
Volby prezidenta USA 2024: Vše, co potřebujete vědět
včera
Španělsko se topí pod vodou. Video ukazuje, jak povodně zaplaví město za pár vteřin
včera
Česko se raduje z výsledků voleb v Moldavsku. Můžete se na nás spolehnout, vzkázal Sanduové Fiala
včera
Prezidentské volby v Moldavsku vyhrála Sanduová, čelila ruským pokusům zvrátit hlasování
včera
Trump zažaloval televizní stanici CBS
včera
WSJ: Írán podnikne mohutný a komplexní útok na Izrael
včera
V amerických volbách už hlasovalo přes 75 milionů lidí. Dříve, než vůbec začaly
Americké prezidentské volby se rychle blíží a podle údajů centra Floridské univerzity pro sledování voleb, které byly zveřejněny v neděli, již více než 75 milionů voličů využilo možnost hlasovat předem.
Zdroj: Libor Novák