Berlín v tom nebyl sám. Rozdělená byla i Vídeň. Proč v ní nevyrostla zeď?

Rakousko bylo v březnu 1938 anektováno Nacistickým Německem. Za zmínku stojí, že za podpory většiny jeho občanů. Navzdory tomuto faktu, jakož i rakouskému angažmá v holocaustu (až 40 % dozorců ve vyhlazovacích táborech byli Rakušané), mělo po 2. světové válce spíše status "nevinné" oběti. Tak jako tak si jej stejně jako Německo rozdělili spojenci do čtyř okupačních zón. Dolní Rakousy, část Horních Rakous (severně od Dunaje) a Burgenland spravoval SSSR a zbytek USA, Velká Británie a Francie.

Hlavní město Vídeň mělo čtyřmocenský status. Podobně jako Berlín je spravovali Sověti, Američané, Britové a Francouzi. Možná, že kdyby nebylo podpisu Rakouské státní smlouvy z roku 1955, který znamenal stažení veškerých vojsk z rakouského území, hrozil by Vídeňanům stejný osud, jaký zažili Berlíňané. Proto se nelze divit slovům, která pronesl tehdejší ministr zahraničí Leopold Figl (ÖVP) na balkoně Belvederu: "Österreich ist Frei! (Rakousko je svobodné!)"

Jedním z důvodů, proč Rakousko nikdy nespadlo do sovětské sféry vlivu, případně nebylo po německém vzoru rozděleno na východní a západní, byla nízká podpora tamních komunistů. Zatímco v posledních svobodných volbách v poválečném Československu získali 40 %, v Rakousku jenom 5. Dále je třeba zmínit, že díky spolupráci dvou nejsilnějších politických stran lidovců a socialistů se podařilo prosadit potřebné reformy, včetně denacifikace státní správy a hospodářské obnovy. Rakušané tedy komunismu na rozdíl od Čechoslováků příliš nefandili a dělali vše proto, aby znovu získali ztracenou autonomii.

Jaké byly poměry v poválečné Vídni až do podpisu Státní smlouvy v roce 1955? Svým způsobem stejné jako ve většině evropských měst. Vídeň byla rozbombardovaná a trpěla nedostatkem jídla. Zpočátku v ní byla přítomná pouze vojska Rudé armády. Američané, Francouzi a Britové přišli až v září 1945, kdy po japonské kapitulaci definitivně skončila 2. světová válka. Po rozdělení Rakouska a Vídně do čtyř zón a sektorů byl výrazně omezen volný pohyb osob. Cestovat mezi jednotlivými částmi směli pouze držitelé speciálních propustek vystavených v angličtině, ruštině, francouzštině a němčině. 

Bez regulací se neobešel ani dovoz a vývoz zboží. To ale nezabránilo tomu, aby se válkou zpustošené Rakousko a Vídeň pomalu nezačaly hospodářsky i kulturně vzpamatovávat, a kdy se hlavně ukázaly rozdíly mezi západem a východem. Nejvíc patrné to bylo hlavně ve Vídni, která stejně Berlín byla v tomto směru mnohem víc propojená. Američané do své části města přivezli kromě důležitých záchranných balíčků UNRRA také žvýkačky a tabák. Francouzům se zase podařilo obohatit Vídeň módou a uměním.

Rakušané byli tedy v téměř identickém postavení jako Němci před stavbou Berlínské zdi. Poměry poválečné a rozdělené Vídně nejlépe vystihl britský špionážní film Třetí muž, jenž režíroval Carol Reed. Většina děje je soustřeďována na Centrální hřbitov a Náměstí Praterstern. Zde byly perfektně znázorněny případy pašování západního zboží prostřednictvím kanalizace. Opravdu velmi těžko utajíte diametrální rozdíl mezi jednotlivými částmi města, pokud je nerozdělíte zdí a ostnatým drátem. 

Vídeň a potažmo i celé Rakousko by tedy skutečně nebýt podpisu Rakouské státní smlouvy v roce 1955 mohly počítat nejen s faktickým vznikem dvou států, nýbrž i z výstavbou potenciální vídeňské zdi. Poměry by se totiž nijak nelišily od německých a SSSR by rovněž nerad riskoval dalšího odlivu rakouské inteligence prostřednictvím Vídně na západ. Mluvíme teď o neexistujícím scénáři, kdy by komunisté měli v Rakousku větší podporu, a kdyby Rakušané měli status poraženého, nikoliv osvobozeného. Dalo by se tedy říct, že Rakušané měli takříkajíc kliku.

Nízká podpora komunistů, postavení oběti 2. světové války a hlavně výměna sovětského vedení po Stalinově smrti mu skutečně pomohli stát se součástí západního bloku. Jednou z podmínek rakouské samostatnosti byla neutralita, která v jisté podobě platí dodnes, protože Rakousko jako jedna z mála evropských zemí nikdy nevstoupilo do NATO. Další zemí, kterou se podařilo ochránit před existencí ve Východním bloku, je Finsko. To ale vzhledem ke své podpoře Nacistického Německa muselo svojí politiku výrazně přizpůsobovat sovětským zájmům.