Nemusí se shodnout, ale konflikty musí skrýt. Nawrocki a Tusk potřebují Poláky vést, ne rozdělovat

Karol Nawrocki se ve středu oficiálně ujímá úřadu polského prezidenta. Historik a někdejší šéf Institutu národní paměti (IPN) porazil v těsném souboji centristického kandidáta Rafała Trzaskowského a stává se tak výrazným politickým protivníkem současné liberální vlády Donalda Tuska.

Nawrocki je známý svým konzervativním pohledem na svět, důrazem na národní suverenitu a skepsí vůči Evropské unii. Jeho nástup do prezidentského úřadu znamená ostrý hodnotový střet – zatímco Tuskův kabinet prosazuje proevropský kurz a liberální reformy, nový prezident chce „návrat k normálnímu Polsku“, jak říká – tedy ke státu založenému na křesťanských a rodinných hodnotách.

Během kampaně se opíral o podporu Donalda Trumpa, odmítal unijní „federalismus“ a podmínil podporu Ukrajině historickým vyrovnáním za volyňský masakr. Jeho politická orientace i minulost v čele IPN – kde prosazoval odstranění sovětských památníků – naznačují, že soužití prezidentského paláce a Tuskovy vlády bude napjaté.

Stejně jako jeho předchůdce Andrzej Duda, bude i nový prezident Nawrocki pečlivě sledovat činnost polské vlády – a kabinet Tuska zase o to více bedlivě hlídat kroky hlavy státu. Tato rovnováha sil je v demokratickém systému přirozená a do určité míry i žádoucí. Poláci tak budou mít své zastoupení na nejvyšších úrovních moci jak z řad liberálního, tak konzervativního tábora.

Současně však hrozí, že se soupeření mezi prezidentem a premiérem stane dominantním rámcem polské politiky na několik let dopředu. A právě to může být problém – nejen pro vnitropolitickou stabilitu, ale i pro evropské partnerství. Otevřený střet mezi dvěma mocenskými centry totiž odvádí pozornost od řešení reálných problémů a zvyšuje riziko blokací důležitých reforem. V časech, kdy Evropa čelí bezpečnostním i ekonomickým výzvám, je politická soudržnost důležitější než osobní nebo ideologické spory.

Polsko se v posledních letech, bez ohledu na to, zda stáli v čele vlády konzervativci nebo liberálové, posunulo do pozice klíčové regionální mocnosti. Pod vedením Mateusze Morawieckého i Tuska sehrávalo stále významnější roli při vyvažování vlivu Ruska ve východní Evropě. Země masivně investuje do obrany, modernizuje armádu a buduje kapacity pro odvracení hybridních hrozeb.

Spolu s Finskem navíc Polsko stojí v první linii boje proti migračním útokům, které jsou podle Varšavy i Helsinek organizované či podporované Moskvou. Na hranicích s Běloruskem i Ruskou Kaliningradskou oblastí posiluje infrastrukturu, zavádí přísná bezpečnostní opatření a apeluje na společnou odpověď EU i NATO.

Díky své aktivní roli v bezpečnostní politice a rozsáhlé modernizaci armády se Polsko stalo jedním z klíčových pilířů obrany východního křídla NATO. V době rostoucí hrozby ze strany Ruska je právě stabilní a rozhodné Polsko nezbytnou součástí evropské bezpečnostní architektury. Jenže i ten nejpevnější pilíř se může začít bortit, pokud ho zevnitř oslabí politické rozepře.

V ideálním případě by se prezident Nawrocki a premiér Tusk měli pravidelně setkávat, vést přímý dialog a nenechat osobní či ideologické rozpory přerůst v otevřený konflikt. Zodpovědnost vůči zemi by měla převážit nad stranickými liniemi. Oba jsou si vědomi reality, že Polsko sdílí hranici s agresivní mocností, která v posledních letech opakovaně porušuje mezinárodní právo. A právě tento fakt by měl být společným jmenovatelem, který přiměje obě strany hledat spolupráci tam, kde je to pro zemi nezbytné.

Politický spor mezi konzervativci a liberály je přirozenou součástí demokratického systému. Polarizace názorů, střet hodnot a idejí – to vše obohacuje veřejnou debatu a nutí politiky ukazovat voličům své skutečné karty. Jenže jsou chvíle, kdy už nejde o vítězství v debatě, ale o zachování bezpečnosti státu. A právě taková doba může přijít dřív, než si mnozí uvědomují.

Hrozba ruské agrese vůči Pobaltí či jiné části východní Evropy je reálná. Pokud k něčemu takovému dojde, Polsko bude stát v první linii – a potřebuje mít funkční a jednotné vedení. V takové chvíli nemohou mít osobní nebo ideologické půtky přednost před bezpečností a odpovědností.

Nawrocki a Tusk se nemusí shodnout na všem. Ale právě jejich schopnost navázat osobní vztah, vytvořit kanály důvěry a pravidelné komunikace může rozhodnout o tom, zda Polsko bude čelit krizím jako silný a sjednocený stát, nebo zůstane slabé a rozdělené. Klíčové bude, zda dokážou oddělit politickou soutěž od státnické odpovědnosti. Evropě dnes chybí máloco víc než dvě silné, a přitom spolupracující hlavy Polska.