NÁZOR: Tálibán, al-Káida, Islámský stát. Politolog prozradil, v čem tkví síla džihádistů

Perliger se věnuje studiu konfliktů podobných tomu afghánskému přes 20 let. To jej vede k přesvědčení, že strategie Spojených států v Afghánistánu měla hned několik zásadních problémů a stávající chaos je pouze jejich vyvrcholením.

Problémy pramení z přístupu, kdy je obsazeno území s cílem bojovat s mezinárodními extremistickými hnutími a ideologie, který se neomezuje pouze na Afghánistán, deklaruje politolog.

Budování národa není vojenskou strategií

"Americká vojenská intervence v Afghánistánu i v Iráku byla původně ospravedlňována nutností odstranit bezprostřední a vážné hrozby pro národní bezpečnost - al-Káidu a strach ze zbraní hromadného ničení," píše autor komentáře. Podotýká ovšem, že tyto krátkodobé cíle rychle nahradil dlouhodobý cíl v podobě předcházení budoucích hrozeb z těchto zemí, například novým extremistickým uskupením.

To vedlo Spojené státy a další země k okupaci obou území a pokusu nastolit zde stabilitu a bezpečnost, aby si tamní obyvatelstvo mohlo volit vlastní vlády, vysvětluje odborník. Dodává, že navzdory přitažlivosti myšlenky, že šíření demokracie v cizí okupované zemi je morálně ospravedlnitelnou a efektivní cestou k nastolení stability a bezpečnosti, bývají politické reformy úspěšnější, pokud vycházejí z místní společnosti a politické kultury.

Jako příklad dává politolog Tunisko, kde místní politické hnutí dokázalo změnit vládu, což se podařilo mimo jiné i kvůli absenci zahraničních zásahů. Naopak v Afghánistánu utratily OSN i neziskové a humanitární organizace miliony dolarů a vynaložily bezpočet tvrdé práce při pokusu vytvořit demokracii, sepsat ústavu a zákoník a utvářet novou politickou společnost, připomíná Perliger.

Tento vnější přístup založený na vojenské okupaci byl ovšem odsouzen k nezdaru, souhlasí odborník se závěry zprávy americké Univerzity národní obrany z roku 2009, která označila snahu o budování národa v Iráku a Afghánistánu za "debakl", přičemž doporučovala americké armádě pokračovat v jejím tradičním úkolu, tedy soustředit se na válku.

"Vojenské organizace nejsou vybavené a školené na vedení účinných civilně zaměřených misí, jako je pěstování národní identity, vytváření politických institucí či zasévání demokratické praxe odpovědnosti," pokračuje politolog. Deklaruje, že nastolování stability se liší od nastolování demokracie, jelikož stabilitu dokáže ve skutečnosti zajistit i velmi nedemokratická vláda.

Historie vojenských intervencí na místech jako Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, Libanon, Somálsko a Irák ukazuje, že pokud přežití místních politiků závisí na cizí vojenské síle, je těžké vytvářet jejich legitimitu, efektivně vládnout a posilovat společnou národní identitu, podotýká expert. Domnívá se, že vojenská síla není vhodná k budování národa ani pěstování demokracie.  

Chybné využití vojenské síly proti teroristům

Stejně tak vojenská síla není vhodná pro informační válku a nedokáže účinně bojovat na myšlenkovém poli, soudí Perliger. Vysvětluje, že terorismus je v podstatě symbolická forma smrtícího násilí, která vysílá politický signál, tudíž boj s terorismem není bojem o ovládnutí konkrétního území, ale spíše bojem o nabídnutí více rezonujícího narativu.

V případě Afghánistánu se vyspělým západním armádám po desetiletí nedařilo vyvrátit ideologický narativ Tálibánu, že afghánští politici a jejich spojenci jsou zkorumpovaní a zrazují islámské tradice a praktiky, domnívá se politolog. Podotýká, že vojenská převaha také neposílala afghánskou národní identitu, která by alespoň částečně oslabila kmenové vazby, jež Tálibán tak úspěšně využívá.

Také organizace Islámský stát i al-Káida pokaždé, když byly vytlačeny z konkrétního území, dokázaly vytvořit nové základny a bašty daleko od probíhajících bojů, připomíná autor komentáře. Doplňuje, že tak nečinily pouze vojenskými prostředky, ale i silou svých myšlenek a nabízením přitažlivé alternativní ideologie.

Správné poučení z Afghánistánu

"Po dvaceti letech nedokázala americká přítomnost v Afghánistánu vytvořit ucelenou a udržitelnou politickou strukturu s legitimitou u veřejnosti," vyzdvihuje akademik. Na základě této zkušenosti i zkušenosti z jiných zemí a podmínek dospěl k závěru, že pokračující vojenské angažmá by na tom zřejmě nic nezměnilo.

Místní politická hnutí usilující o demokracii a občanské svobody - nejen v Afghánistánu - mohou těžit z americké podpory, ale nikoliv z americké vojenské síly, myslí si Perliger. Konstatuje, že nutit společnosti k přijetí demokratických praktik může naopak vést k politické nestabilitě, konfliktům a zhoršení bezpečnosti obyvatel.   

Podle politologa tak zkušenost jasně ukazuje, že vojenské intervence se mají zaměřovat na vojenské cíle a neměly by přerůstat v politické či sociální inženýrství.