Úder na Petrohrad? NATO je na útok Ruska připraveno, použije masivní odvetné údery

Náčelník polského generálního štábu Raimund Andrzejczak prohlásil, že pokud Rusko zaútočí na Polsko nebo pobaltské státy, „bude následovat okamžitá reakce“. Podle něj by zahrnovala „úder přímo na Petrohrad“. „Ukrajina nám kupuje několik let. Pokud Rusko na Ukrajině zvítězí, budeme mít jednu ruskou divizi ve Lvově, jednu v Brestu a jednu v Grodně,“ popsal s tím, že útok na pobaltské země nebo Polsko bude znamenat „začátek totální konfrontace“.

Čím je ale Severoatlantická aliance schopná zasáhnout ruské území v případě útoku? Pokud skutečně dojde k ruské agresi, je připravena celá řada jednotek v rámci vojenské přítomnosti NATO ve východní části aliance.

Na takzvaném východním křídle působí osm bojových uskupení. Nacházejí se v Bulharsku, Estonsku, Maďarsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku a na Slovensku.

Kromě toho, že jsou mnohonárodnostní divize přítomné v těchto zemích má NATO mechanismus „rychlého posilování“. V momentě ruského útoku dojde k okamžitému přesunu síly předsunuté přítomnosti, které budou později doplněny silami vysoké připravenosti a těžšími návaznými silami NATO.

První linie: Protivzdušná obrana

Jako první bude během války zatížena protivzdušná obrana. Ta se na východním křídle skládá z celé řady vybavení. Přítomné jsou na moři systémy protiraketové obrany Aegis vybavené lodními střelami země-vzduch SM-3 (neboli RIM-161 Standard Missile 3). Tato střela dokáže zachytit balistické rakety krátkého a středního doletu. Systémy Aegis jsou rozmístěny především v Rumunsku a Polsku.

Aegis ale není jediný systém, který na východoevropské půdě působí. Americké mobilní systémy protivzdušné obrany MIM-104 Patriot (PAC-2 a PAC-3 v různých modifikacích) mají k dispozici Rumuni, Poláci nebo Švédové. Patriot používá radar s fázovanou anténou k detekci cílů a rakety k ničení letadel, balistických raket i střel s plochou dráhou letu.

Norské systémy protivzdušné obrany NASAMS (National Advanced Surface-to-Air Missile Systém) využívají Estonci, Maďaři, Litevci a Norové. NASAMS používá radar a rakety AMRAAM k ochraně proti letadlům, dronům a střelám s plochou dráhou letu.

Další nasazení: Letectvo

V moment aktivace článku 5 Smlouvy o NATO je velmi pravděpodobné, že do boje vzlétnou stíhačky z mnoha západních vojenských základen. Lze očekávat nasazení toho nejlepšího, co ruské letectvo má k dispozici. Zároveň je však nutné zohlednit počet kusů, které Rusové reálně nasadit mohou – některé letouny sice jsou oficiálně součástí ruské armády, nelze ale čekat, že dojde k nasazení supermoderních stojů, kterých existuje šest kusů.

Patrně by šlo o mimořádně nebezpečný Suchoj Su-27, který byl navržený k vyrovnání amerických F-15. Je známý schopností provádět extrémní akrobatické manévry, jako je takzvaná „Kobra“, při kterém letoun zpomalí do téměř nulové rychlosti a zachová kontrolu. Je také vybaven výkonnými radary a moderními zbraněmi.

V ruské výbavě je toho samozřejmě daleko více, v tomto textu jde ale hlavně o to, čím se bude bránit NATO. Do boje o vzdušnou nadvládu by se primárně zapojila ta nejsilnější letectva v čele s americkým, které může využít špičkové stíhací letouny F-35 Lightning II, F-22 Raport, F-15E Strike Eagle nebo F/A-18E/F Super Hornet (existuje více typů). Právě tyto stroje jsou schopné zasáhnout ruské území ve velké hloubce a teoreticky paralyzovat letecké základny.

Víceúčelové letouny Eurofighter Typhoon pak vzlétnou ze základen v Německu, Velké Británii, Španělska a Itálie. A také z Rakouska, pokud by se do obrany EU zapojilo. Britové samostatně jsou schopni nasadit letouny F-35 Lightning II zakoupené od USA, Francouzi pak vlastní stíhačky Dassault Rafale a Dassault Mirage 2000.

Letouny NATO budou vzlétat z největších základen v Německu (Ramstein, Spangdahlem), Polsku (Poznań, Lask, Malbork), Rumunsku a Bulharsku. Britské a francouzské letouny navíc mohou operovat přímo z letadlových lodí (stejně jako ty americké), které můžou být během velice krátké doby nasazeny v Severním, Baltském a Středozemním moři. Tato síť základen a námořních platforem zajišťuje NATO možnost rychlého a efektivního nasazení stíhacích a útočných letounů pro případný zásah v krizových situacích.

Zásah Petrohradu? Není nereálný

Jednotlivé země NATO mají schopnosti zasáhnout hloubku ruského území. Z amerických a britských lodí prakticky okamžitě mohou vyletět střely Tomahawk s doletem až 1600 kilometrů. SCALP-EG (neboli Storm Shadow) s doletem více než 500 kilometrů jsou odpalované z letounů Dassault Rafale, Eurofighterů a F-35. Americké letouny pak mohou odpalovat střely AGM-158, které mají dolet 1000 kilometrů.

V nejzazším případě může NATO využít britské balistické střely Trident II D5 s doletem až 12 tisíc kilometrů. Tyto střely jsou neseny ponorkami britského a amerického námořnictva, které mají schopnost vypouštět balistické střely s jadernými hlavicemi. Jsou strategickou zbraní pro zasazení úderů na dlouhou vzdálenost, včetně ruského území.

Američané mají k dispozici například modernizovanou verzi taktické jaderné bomby B61-12, která je považována za nejnebezpečnější zbraň v americkém arsenálu. B61-12 je vybavena pokročilými naváděcími systémy, které výrazně zvyšují její přesnost oproti starším verzím B61. Má řízené ocasní plochy, které umožňují jemnější řízení během letu a přesnější dopad na cíl.

Tato bomba umožňuje nastavení různé síly výbuchu podle konkrétní mise, s rozsahem od menších taktických výbuchů až po strategické použití. B61-12 může být shozena jak z klasických taktických letounů, jako jsou F-16 a F-15, tak i z moderních stealth letounů, jako je F-35 Lightning II.

B61-12 je součástí sdíleného jaderného odstrašovacího programu v rámci NATO, což znamená, že některé evropské členské země NATO mají tyto zbraně umístěné na svém území a v případě konfliktu mohou být použity letouny aliančních států.

Další jadernou zbraní je AGM-86 ALCM. Tato americká střela s plochou dráhou letu vybavená jadernou hlavicí je nesena strategickými bombardéry B-52 Stratofortress a má dostřel přes 2 500 kilometrů.

Rusko je možné zasáhnout i z americké pevniny. Spojené státy mají k dispozici mezikontinentální balistické střely (ICBM) Minuteman III, které jsou rozmístěny v podzemních silech na základnách ve státech jako Wyoming, Montana a Severní Dakota. Každá střela má dolet přes 13 tisíc kilometrů a může nést jednu až tři jaderné hlavice.

Ve francouzském případě jsou jaderné zbraně instalovány na systémech ASMP-A. Francouzská střela s jadernou hlavicí vypouštěná z letounů Dassault Rafale má dolet přibližně 500 kilometrů a slouží jako součást francouzské taktické jaderné síly.

Ještě nebezpečnější jsou balistické střely M51 SLBM vypouštěné z ponorek. Střely nesené ponorkami třídy Le Triomphant mají dolet až 10 tisíc kilometrů a mohou nést několik jaderných hlavic.

Jak je na tom Česko?

Česká armáda nemá ve výbavě tak vyspělé technologie jako její západní spojenci. Pokud by útok Ruska směřoval proti pobaltským zemím nebo Polsku, Česko by zřejmě nepotřebovalo takové prostředky na obranu, a tak je poskytne spíše zemím bránícím se přímému útoku.

Z Česka by prakticky s jistotou startovaly notoricky známé Gripeny. Saab JAS 39 Gripen je švédský víceúčelový stíhací letoun, známý svou manévrovatelností, nízkými provozními náklady a schopností vzlétat z krátkých drah.

Protivzdušná obrana České republiky je založena na integrovaném systému NATO a kombinuje národní prostředky s aliančními kapacitami. Provozuje moderní radary, jako je izraelský MADR (Mobile Air Defence Radar), které poskytují přehled o vzdušném prostoru – a je propojený s komplexním systémem protivzdušné obrany NATO.

Pro přímou obranu proti vzdušnému útoku slouží systémy sovětské výroby 2K12 Kub (neboli SA-6) a švédský RBS-70. SA-6 je starší mobilní sovětský systém středního dosahu, který je stále v provozu, ale plánuje se jeho nahrazení modernějšími prostředky. RBS-70 je moderní švédský přenosný protiletadlový raketový systém krátkého dosahu, používaný proti nízko letícím cílům, včetně vrtulníků a dronů.

Všechny tyto systémy jsou integrovány do alianční protivzdušné obrany, což znamená, že Česká republika těží z podpory ostatních členských zemí, zejména díky přítomnosti stíhaček aliančních partnerů, jako je Eurofighter Typhoon a F-35, které mohou být v případě potřeby nasazeny.