ANALÝZA | Historie se opakuje? Australané mohou odstartovat novou vlnu dekolonizace

Australský odpor britskému panovníkovi je symbolem definitivního ukončování evropské koloniální nadvlády. Existuje ještě řada zemí, které v zámoří mají své provincie a dosud se jich nevzdaly. Mocnosti jako Čína nebo Rusko pak vytvářejí moderní imperialismus, který je v podstatě totéž, jako imperialismus minulých století – jen jinak provedený. A Spojené státy jsou kapitola sama o sobě. 

Britské impérium bylo ve své době největší na světě. Svého vrcholu dosáhlo v 19. století, kdy ovládalo rozsáhlá území po celém světě – od Indie přes Afriku až po Kanadu a Austrálii. Hnací silou expanze byly průmyslová revoluce, námořní síla a obchodní výhody. Británie využívala své kolonie k získávání surovin a prosazování své kulturní a politické dominance.

Postupný pád začal po první světové válce, kdy se impérium vyčerpalo vojenskými a ekonomickými náklady. Po druhé světové válce narůstala dekolonizace a mnoho kolonií získalo nezávislost. Nakonec se Británie přeměnila v moderní demokratický stát s omezeným globálním vlivem.

Roku 1949 formálně vznikl Commonwealth, kdy byla podepsána Londýnská deklarace, která umožnila bývalým britským koloniím stát se plně nezávislými republikami, přesto zůstat členy Commonwealthu. Předchůdce této organizace se však datuje již od Statutu Westminsteru z roku 1931, který uznal legislativní nezávislost některých zemí, jako Kanada a Austrálie.

Dnes Commonwealth tvoří celkem 56 států, přičemž britský panovník je hlavou státu v patnácti z nich. Přirozeně jde o Spojené království, následně Austrálii, Kanadu, Nový Zéland a další, většinou drobné ostrovní země. Tyto země se nazývají Commonwealth realm neboli ve volném překladu „Společenství království“. 

Za poslední dvě století se z britského područí odtrhly desítky zemí. Rozhodně ale ne všechny. V dnešní době členství v „říši Commonwealthu“ představuje pouze jakousi symboliku a fakticky má jen minimální vliv na suverenitu zemí, které jsou členy. Stejně tak symbolický je ale britský panovník, který těmto zemím vládne. 

A jak se ukázalo při návštěvě Karla III. v Austrálii, tato symbolika nemusí být pozitivní. „Vraťte nám naši zemi. Vraťte nám, co jste nám ukradli,“ vzkázala domorodá senátorka Lidia Thorpeová panovníkovi. „Tohle není vaše země, vy nejste můj král,“ zdůraznila svůj postoj a odsoudila genocidu původních obyvatel Austrálie provedenou evropskými osadníky. 

Konkrétně v Austrálii se čím dál častěji objevuje touha po republice. Stát-kontinent je oficiálně konstituční monarchií, které vládne britský panovník. A místní republikánské hnutí si to nenechá líbit.  Hlavním argumentem republikánů je, že Austrálie by měla mít svého vlastního prezidenta jako hlavu státu, místo britského monarchy, který je reprezentován generálním guvernérem. Pro mnohé zastánce republiky je symbolické, že hlava státu sídlí tisíce kilometrů daleko, což vnímají jako pozůstatek koloniální minulosti.

V roce 1999 se v Austrálii konalo referendum o změně ústavního zřízení na republiku. Ačkoli byl návrh zamítnut většinou voličů (55 % proti), téma zůstává stále aktuální. Zvláště v posledních letech, kdy v čele státu stojí Karel III., se objevují nové debaty o možnosti dalšího referenda. Mnozí mladí Australané, ale i zástupci původních obyvatel, často vidí monarchii jako přežitek, který již neodpovídá modernímu australskému státu.

Impéria ještě nejsou pryč

Britské „impérium“ tak je ještě stále největším impériem na světě – pokud ho chápeme jakou soubor zemí, jejichž hlava státu sídlí v Londýně. Rozlohou jsou země Commonwealth realm asi o milion kilometrů čtverečních větší než Rusko (18,7 milionů km2), obyvatel má zhruba stejně (150 milionů).

Londýn ale není jediným hlavním městem, které se stále nevzdalo svých koloniálních nároků. Podobně je na tom Paříž, ačkoli její „impérium“ není tak rozsáhlé a většina zámořských držav se označuje jako „francouzské zámořské departmenty“. Těmito jsou Francouzská Guyana v Jižní Americe, Guadeloupe a Martinik v Karibiku a Mayotte a Réunion v Indickém oceánu. Dále jde o některé spíše malé ostrůvky, často v Pacifiku.

Dalším pozůstatkem impéria je Nizozemsko. To má v zámoří ostrovy Aruba, Curacao a Svatý Martin, které jsou chápány jako součást království, dále vlastní menší ostrůvky v Karibiku – Bonaire, Saba, Svatý Eustach. Nizozemské državy se nacházejí výlučně v Karibském moři.

Některé zbytky impérií nalezneme i ve Španělsku nebo Portugalsko, v tomto případě jde ale o omezené množství ostrovů nebo obce v zámoří, jako jsou španělská města Ceuta a Melilla, které leží na severním pobřeží Maroka. 

Země ke kolonialismu a imperialismu většinou vedla snaha o posílení vlastního vlivu. Vyspělejší evropské země čerpaly zdroje ze zámořských teritorií – a nebylo výjimkou, že i lidské. Ukázala to například Francie během druhé světové války, kdy se při německém útoku na jaře 1940, když do linie obrany stavěla černé vojáky ze svých afrických kolonií. 

Není impérium jako impérium

Moderní doba si vyžádala, že pokud některá země chce působit jako impérium, musí na to jít úplně jinak. Prvky imperialismu je možné sledovat například v šíření čínského vlivu v Africe, kdy si Peking de facto „omotává“ nezávislé státy (a především jejich ekonomiky) „kolem prstu“ a díky tomu bohatne. Fakticky jde o stejné chování, jaké vykazovala novověká impéria – vykořisťování, zneužívání a následný vlastní prospěch.

Rusko zvolilo trochu jiný postup. Jeho impérium nikdy nebylo vysloveně zámořské, přičemž nepřítomnost nezamrzajícího moře na ruském pobřeží je jednou z největších strategických obav Kremlu už odnepaměti. Rusové sice mají přístup k teplým mořím, cesty z nich na oceán jsou ale výrazně omezené. Po cestě z Černého moře do Atlantského oceánu musejí ruské lodi proplout tureckými („nepřátelskými“) úžinami Bospor a Dardanely, aby se dostaly do Středozemního moře, kde má Moskva nulový vliv. Baltské moře je ostře střežené silami NATO a ani zde nemají Rusové šanci svůj vliv uplatňovat. 

I proto ruské „impérium“ funguje na bázi nepřátelství a agresi k sousedním národům. Moskva si za posledních několik století pod svou kontrolu zabrala tolik území, že už z logiky věci nemůže nemít obavy o to, jak ho udržet. Bylo to trápení pro původní Ruské impérium, Sovětský svaz i současnou Ruskou federaci. 

Washington je dalším ukazatelem toho, že přísloví „hoď kamenem, kdo jsi bez viny“, platí bez výjimky. Spojené státy americké vznikly na myšlence antikolonialismu – tedy z nenávisti k evropské imperiální nadvládě. Jak ale postupně posilovaly, začaly se rozhodovat úplně stejně. V první polovině minulého století USA ovládaly latinskoamerické trhy s (většinou) jedlými produkty. Masivní společnosti jako United Fruit Co. (dnešní Chiquita) nebo American Tobacco Company (dnes British American Tobacco) se k domorodým obyvatelům chovaly velice podobně, jako někdejší evropští koloniální vládci. 

Ačkoli Spojené státy nikdy nebyly impériem v pravém slova smyslu, i ony stále drží řadu zámořských provincií, které jim často neříkají „pane“ zrovna ochotně. Patří mezi ně třeba více než třímilionové Portoriko, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa, Guam nebo Severní Mariany. 

Australský odpor Britům tak může předznamenat něco daleko rozsáhlejšího. Pokud se Austrálie v dohledné době stane republikou – což britský král Karel III. výslovně neodmítl, řada dalších zámořských provincií evropských mocností bude chtít udělat totéž. 

Dnes už navíc mají evropské země jen minimum prostředků, jak jim v tom zabránit. Případná „koloniální válka“ by vrhla nesmírně špatné světlo na kteroukoli z těchto mocností a násilné držení teritorií ve vlastní moci – jak jsme se přesvědčili v posledních letech už několikrát, nemá valný význam. Zejména minulé století ukázalo, že imperialistické mocnosti nemají mnoho šancí zámořské državy udržet, pokud nezávislost skutečně chtějí. 

Související

Král Charles III.

Australanka se zřekla Karla III. jako krále. Podle paláce reagoval jako vždy

Buckinghamský palác po návratu krále Karla III. ze zahraniční cesty do Austrálie prozradil, jaká byla jeho reakce na vystoupení jedné z australských senátorek. Lidia Thorpeová dala Karlovi najevo, že není jejím králem. Oficiálně je přitom Austrálie nadále federální konstituční monarchií, panovník je v ní zastupován generálním guvernérem. 

Více souvisejících

Austrálie Velká Británie Král Charles III. (Karel III.) kolonialismus USA (Spojené státy americké) Čína Rusko historie

Aktuálně se děje

před 8 minutami

před 33 minutami

před 54 minutami

Donald Trump po volbách promluvil ve West Palm Beach na Floridě (6. listopadu 2024).

Merz řekl, jak může Evropa zapůsobit na Trumpa

Konzervativní kandidát na německého spolkového kancléře Friedrich Merz vyzval Evropu, aby se postavila čelem výzvám, které s sebou může přinést druhé funkční období nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. 

před 2 hodinami

včera

Marián Bušša

Co může napáchat znovuzvolení Trumpa? Politolog pro EZ prozradil, kdo z něj může těžit

Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách vyvolalo širokou diskusi o tom, jakým směrem se Spojené státy budou ubírat na nejbližší čtyři roky. Při této příležitosti EuroZprávy.cz oslovily Mariána Buššu, politologa z univerzity Alexandra Dubčeka v Trenčíne, aby nám přiblížil, jak by mohla vypadat Trumpova repríza v Bílém domě. V rozhovoru jsme se zaměřili na budoucí směřování americké zahraniční politiky vůči Číně a Izraeli, vztahy mezi Spojenými státy a Evropskou unií, ale také na to, jak Trumpův návrat ovlivní populistické trendy a politické dění ve střední Evropě. 

včera

včera

včera

Joe Biden

Biden po volbách v USA promluvil k národu

Americký prezident Joe Biden ve čtvrtek ve svém projevu slíbil hladké předání moci vítězi prezidentských voleb Donaldu Trumpovi, které má proběhnout 20. ledna příštího roku.

včera

včera

Frank-Walter Steinmeier

Vládní krize v Německu: Poprvé se k ní vyjádřil prezident

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier se ve čtvrtek vyjádřil k politické krizi, která vypukla po rozpadu třístranné koalice v zemi. Podle něj je nezbytné udržet zdravý rozum a odpovědnost, aby Německo bylo schopno čelit globálním otřesům.

včera

Donald Trump

Výsledky voleb v USA okomentoval i Hizballáh

Militantní hnutí Hizballáh, které je silně podporováno Íránem a dlouhodobě se angažuje v konfliktu proti Izraeli, a to především na libanonské hranici, neočekává od nového prezidenta USA žádnou změnu.

včera

včera

včera

Donald Trump po volbách promluvil ve West Palm Beach na Floridě (6. listopadu 2024).

Expert pro EZ vysvětlil, proč Rusku vítězství Trumpa vyhovuje

Co vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách bude znamenat pro americkou zahraniční politiku vysvětlil v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz přední český expert na mezinárodní vztahy Martin Jirušek z brněnské Masarykovy univerzity. „V zahraniční politice se zaměří hlavně na Čínu, protože čistě pragmaticky z podpory Ukrajině neplyne přínos pro jeho voliče, který by mohl dobře prezentovat,“ popsal.

včera

včera

včera

Ukrajinská armáda ve válce s Ruskem Prohlédněte si galerii

Ukrajina čelí tvrdé realitě. Trump může za 24 hodin ukončit válku tak, jak se to Kyjevu líbit nebude

Ukrajina se ocitla před tvrdou realitou, kterou si mnozí jen neradi připouštěli: vítězství Donalda Trumpa, který slíbil ukončit válku během „24 hodin“. To však může znamenat omezení podpory a nátlak na Kyjev, aby přijal podmínky, jež by pro Ukrajinu nebyly výhodné. Trump, který už v minulosti zpochybňoval vojenskou pomoc USA a kritizoval prezidenta Zelenského, chce přerušit americké angažmá v zahraničních konfliktech, což by mohlo oslabit odpor Ukrajiny proti Rusku.

včera

Donald Trump

Trumpovo vítězství ohrožuje světovou ekonomiku. Evropa a USA mohou rozpoutat obchodní válku

Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách se podniky a ekonomové z celého světa snaží analyzovat jeho slib z kampaně, že zavede plošné clo na veškeré zahraniční zboží. Trump vnímá cla jako způsob, jak podpořit americkou ekonomiku, ochránit pracovní místa a zvýšit daňové příjmy. Navrhované sazby mezi 10 % až 20 % by měly dopad na ceny po celém světě a znepokojují zejména Evropu, uvedl BBC.

včera

včera

Proč Kamala Harrisová neuspěla? Prohrála už před volbami, cílila na Trumpa, ne na voliče

Kamala Harrisová, viceprezidentka Spojených států, vstoupila do volební kampaně s velkými ambicemi, které se však rychle rozplynuly. Její cesta na vrchol začala, když Joe Biden po nepovedené debatě odstoupil a ona převzala vedení kampaně. Na počátku se těšila z podpory a generovala počáteční momentum, ale nakonec selhala v několika klíčových oblastech, které zmařily její šance na vítězství.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy