Australský odpor britskému panovníkovi je symbolem definitivního ukončování evropské koloniální nadvlády. Existuje ještě řada zemí, které v zámoří mají své provincie a dosud se jich nevzdaly. Mocnosti jako Čína nebo Rusko pak vytvářejí moderní imperialismus, který je v podstatě totéž, jako imperialismus minulých století – jen jinak provedený. A Spojené státy jsou kapitola sama o sobě.
Britské impérium bylo ve své době největší na světě. Svého vrcholu dosáhlo v 19. století, kdy ovládalo rozsáhlá území po celém světě – od Indie přes Afriku až po Kanadu a Austrálii. Hnací silou expanze byly průmyslová revoluce, námořní síla a obchodní výhody. Británie využívala své kolonie k získávání surovin a prosazování své kulturní a politické dominance.
Postupný pád začal po první světové válce, kdy se impérium vyčerpalo vojenskými a ekonomickými náklady. Po druhé světové válce narůstala dekolonizace a mnoho kolonií získalo nezávislost. Nakonec se Británie přeměnila v moderní demokratický stát s omezeným globálním vlivem.
Roku 1949 formálně vznikl Commonwealth, kdy byla podepsána Londýnská deklarace, která umožnila bývalým britským koloniím stát se plně nezávislými republikami, přesto zůstat členy Commonwealthu. Předchůdce této organizace se však datuje již od Statutu Westminsteru z roku 1931, který uznal legislativní nezávislost některých zemí, jako Kanada a Austrálie.
Dnes Commonwealth tvoří celkem 56 států, přičemž britský panovník je hlavou státu v patnácti z nich. Přirozeně jde o Spojené království, následně Austrálii, Kanadu, Nový Zéland a další, většinou drobné ostrovní země. Tyto země se nazývají Commonwealth realm neboli ve volném překladu „Společenství království“.
Za poslední dvě století se z britského područí odtrhly desítky zemí. Rozhodně ale ne všechny. V dnešní době členství v „říši Commonwealthu“ představuje pouze jakousi symboliku a fakticky má jen minimální vliv na suverenitu zemí, které jsou členy. Stejně tak symbolický je ale britský panovník, který těmto zemím vládne.
A jak se ukázalo při návštěvě Karla III. v Austrálii, tato symbolika nemusí být pozitivní. „Vraťte nám naši zemi. Vraťte nám, co jste nám ukradli,“ vzkázala domorodá senátorka Lidia Thorpeová panovníkovi. „Tohle není vaše země, vy nejste můj král,“ zdůraznila svůj postoj a odsoudila genocidu původních obyvatel Austrálie provedenou evropskými osadníky.
Konkrétně v Austrálii se čím dál častěji objevuje touha po republice. Stát-kontinent je oficiálně konstituční monarchií, které vládne britský panovník. A místní republikánské hnutí si to nenechá líbit. Hlavním argumentem republikánů je, že Austrálie by měla mít svého vlastního prezidenta jako hlavu státu, místo britského monarchy, který je reprezentován generálním guvernérem. Pro mnohé zastánce republiky je symbolické, že hlava státu sídlí tisíce kilometrů daleko, což vnímají jako pozůstatek koloniální minulosti.
V roce 1999 se v Austrálii konalo referendum o změně ústavního zřízení na republiku. Ačkoli byl návrh zamítnut většinou voličů (55 % proti), téma zůstává stále aktuální. Zvláště v posledních letech, kdy v čele státu stojí Karel III., se objevují nové debaty o možnosti dalšího referenda. Mnozí mladí Australané, ale i zástupci původních obyvatel, často vidí monarchii jako přežitek, který již neodpovídá modernímu australskému státu.
Impéria ještě nejsou pryč
Britské „impérium“ tak je ještě stále největším impériem na světě – pokud ho chápeme jakou soubor zemí, jejichž hlava státu sídlí v Londýně. Rozlohou jsou země Commonwealth realm asi o milion kilometrů čtverečních větší než Rusko (18,7 milionů km2), obyvatel má zhruba stejně (150 milionů).
Londýn ale není jediným hlavním městem, které se stále nevzdalo svých koloniálních nároků. Podobně je na tom Paříž, ačkoli její „impérium“ není tak rozsáhlé a většina zámořských držav se označuje jako „francouzské zámořské departmenty“. Těmito jsou Francouzská Guyana v Jižní Americe, Guadeloupe a Martinik v Karibiku a Mayotte a Réunion v Indickém oceánu. Dále jde o některé spíše malé ostrůvky, často v Pacifiku.
Dalším pozůstatkem impéria je Nizozemsko. To má v zámoří ostrovy Aruba, Curacao a Svatý Martin, které jsou chápány jako součást království, dále vlastní menší ostrůvky v Karibiku – Bonaire, Saba, Svatý Eustach. Nizozemské državy se nacházejí výlučně v Karibském moři.
Některé zbytky impérií nalezneme i ve Španělsku nebo Portugalsko, v tomto případě jde ale o omezené množství ostrovů nebo obce v zámoří, jako jsou španělská města Ceuta a Melilla, které leží na severním pobřeží Maroka.
Země ke kolonialismu a imperialismu většinou vedla snaha o posílení vlastního vlivu. Vyspělejší evropské země čerpaly zdroje ze zámořských teritorií – a nebylo výjimkou, že i lidské. Ukázala to například Francie během druhé světové války, kdy se při německém útoku na jaře 1940, když do linie obrany stavěla černé vojáky ze svých afrických kolonií.
Není impérium jako impérium
Moderní doba si vyžádala, že pokud některá země chce působit jako impérium, musí na to jít úplně jinak. Prvky imperialismu je možné sledovat například v šíření čínského vlivu v Africe, kdy si Peking de facto „omotává“ nezávislé státy (a především jejich ekonomiky) „kolem prstu“ a díky tomu bohatne. Fakticky jde o stejné chování, jaké vykazovala novověká impéria – vykořisťování, zneužívání a následný vlastní prospěch.
Rusko zvolilo trochu jiný postup. Jeho impérium nikdy nebylo vysloveně zámořské, přičemž nepřítomnost nezamrzajícího moře na ruském pobřeží je jednou z největších strategických obav Kremlu už odnepaměti. Rusové sice mají přístup k teplým mořím, cesty z nich na oceán jsou ale výrazně omezené. Po cestě z Černého moře do Atlantského oceánu musejí ruské lodi proplout tureckými („nepřátelskými“) úžinami Bospor a Dardanely, aby se dostaly do Středozemního moře, kde má Moskva nulový vliv. Baltské moře je ostře střežené silami NATO a ani zde nemají Rusové šanci svůj vliv uplatňovat.
I proto ruské „impérium“ funguje na bázi nepřátelství a agresi k sousedním národům. Moskva si za posledních několik století pod svou kontrolu zabrala tolik území, že už z logiky věci nemůže nemít obavy o to, jak ho udržet. Bylo to trápení pro původní Ruské impérium, Sovětský svaz i současnou Ruskou federaci.
Washington je dalším ukazatelem toho, že přísloví „hoď kamenem, kdo jsi bez viny“, platí bez výjimky. Spojené státy americké vznikly na myšlence antikolonialismu – tedy z nenávisti k evropské imperiální nadvládě. Jak ale postupně posilovaly, začaly se rozhodovat úplně stejně. V první polovině minulého století USA ovládaly latinskoamerické trhy s (většinou) jedlými produkty. Masivní společnosti jako United Fruit Co. (dnešní Chiquita) nebo American Tobacco Company (dnes British American Tobacco) se k domorodým obyvatelům chovaly velice podobně, jako někdejší evropští koloniální vládci.
Ačkoli Spojené státy nikdy nebyly impériem v pravém slova smyslu, i ony stále drží řadu zámořských provincií, které jim často neříkají „pane“ zrovna ochotně. Patří mezi ně třeba více než třímilionové Portoriko, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa, Guam nebo Severní Mariany.
Australský odpor Britům tak může předznamenat něco daleko rozsáhlejšího. Pokud se Austrálie v dohledné době stane republikou – což britský král Karel III. výslovně neodmítl, řada dalších zámořských provincií evropských mocností bude chtít udělat totéž.
Dnes už navíc mají evropské země jen minimum prostředků, jak jim v tom zabránit. Případná „koloniální válka“ by vrhla nesmírně špatné světlo na kteroukoli z těchto mocností a násilné držení teritorií ve vlastní moci – jak jsme se přesvědčili v posledních letech už několikrát, nemá valný význam. Zejména minulé století ukázalo, že imperialistické mocnosti nemají mnoho šancí zámořské državy udržet, pokud nezávislost skutečně chtějí.
Související
Austrálie chystá přelomový zákon. Části obyvatel zakáže sociální sítě
Australanka se zřekla Karla III. jako krále. Podle paláce reagoval jako vždy
Austrálie , Velká Británie , Král Charles III. (Karel III.) , kolonialismus , USA (Spojené státy americké) , Čína , Rusko , historie
Aktuálně se děje
před 8 minutami
Čína je spojenec Ruska a každý uznává, že Tchaj-wan je její součástí, prohlásil Putin
před 33 minutami
Putin pogratuloval Trumpovi. Pochválil ho a chce se s ním setkat
před 54 minutami
Merz řekl, jak může Evropa zapůsobit na Trumpa
před 2 hodinami
Předpověď počasí na víkend
včera
Co může napáchat znovuzvolení Trumpa? Politolog pro EZ prozradil, kdo z něj může těžit
včera
Leyenová měla "skvělý telefonát" s Trumpem
včera
Trumpova cesta zpátky k moci: Jak se dokázal opět vrátit na vrchol?
včera
Biden po volbách v USA promluvil k národu
včera
Ukrajina se brání realitě? Ztrátu podpory ze strany USA si vůbec nepřipouští
včera
Vládní krize v Německu: Poprvé se k ní vyjádřil prezident
včera
Výsledky voleb v USA okomentoval i Hizballáh
včera
S Trumpem budeme řešit ruskou hrozbu, věří Rutte. Na USA už se nemůžeme spolehnout, reaguje Macron
včera
Trump chce mít v roli prezidenta neomezenou moc. Ve druhém funkčním období ho už zastaví jen máloco
včera
Expert pro EZ vysvětlil, proč Rusku vítězství Trumpa vyhovuje
včera
Zelenskyj: Evropa musí začít prosazovat princip míru prostřednictvím síly
včera
Evropa je v těžké a nebezpečné situaci, varuje Orbán
včera
Ukrajina čelí tvrdé realitě. Trump může za 24 hodin ukončit válku tak, jak se to Kyjevu líbit nebude
včera
Trumpovo vítězství ohrožuje světovou ekonomiku. Evropa a USA mohou rozpoutat obchodní válku
včera
Přijměte, že na Ukrajině vítězíme, a začněte s námi jednat, vzkázal Západu Šojgu
včera
Proč Kamala Harrisová neuspěla? Prohrála už před volbami, cílila na Trumpa, ne na voliče
Kamala Harrisová, viceprezidentka Spojených států, vstoupila do volební kampaně s velkými ambicemi, které se však rychle rozplynuly. Její cesta na vrchol začala, když Joe Biden po nepovedené debatě odstoupil a ona převzala vedení kampaně. Na počátku se těšila z podpory a generovala počáteční momentum, ale nakonec selhala v několika klíčových oblastech, které zmařily její šance na vítězství.
Zdroj: Libor Novák