ANALÝZA | Nejistota ohledně bezpečnostních záruk pro Ukrajinu je zdrcující. Kvůli Rusku i USA

Francouzský prezident Emmanuel Macron v úterý zdůraznil, že následujících patnáct dní bude rozhodujících pro vytvoření konkrétní podoby bezpečnostních záruk pro Ukrajinu. Podle jeho slov se na jejich přípravě budou podílet nejen evropské státy, ale také Spojené státy. „Britové, Francouzi, Němci, Turci a další jsou připraveni provést operace, nikoli na frontě, nikoli provokativně, ale operace na uklidnění situace ve vzduchu, na moři i na zemi,“ uvedl Macron.

Francouzský prezident tím jasně naznačil, že bezpečnostní angažmá nemusí mít podobu přímého bojového zapojení, ale spíše podpůrných operací, jejichž cílem je stabilizace situace a vytvoření prostoru pro diplomatické jednání. Do iniciativy by se měly zapojit i Německo, Velká Británie a Turecko, tedy země, které dlouhodobě patří mezi klíčové hráče evropské bezpečnostní architektury.

Americký prezident Donald Trump při pondělním setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Bílém domě potvrdil, že i Spojené státy se budou podílet na garancích pro Ukrajinu. Přesný obsah tohoto závazku však nespecifikoval. „Zajistíme, aby to fungovalo. A myslím, že pokud se nám podaří dosáhnout míru, bude to fungovat. O tom nepochybuji,“ prohlásil Trump během úvodní tiskové konference po Zelenského příjezdu.

Setkání následně pokračovalo ve formátu s dalšími sedmi evropskými lídry. Atmosféra byla podle diplomatických zdrojů přátelská a většina účastníků vyjadřovala optimismus. Přesto americký deník The New York Times upozornil, že zásadní otázky zůstávají otevřené: Spojené státy dosud neuvedly, jak konkrétně chtějí bezpečnostní garance naplňovat, a není jasné, do jaké míry může Zelenskyj Trumpovým slibům důvěřovat.

Ukrajinský prezident přitom představil konkrétní představy o podobě záruk. Podle jeho slov by jejich součástí měl být nákup amerických zbraní prostřednictvím Evropy v hodnotě 90 miliard dolarů a také dohoda, podle níž by Spojené státy od Ukrajiny odkoupily bojové drony. „Je ještě třeba uzavřít formální dohodu,“ zdůraznil Zelenskyj.

Západní vojáci na Ukrajině

Jedním z nejvíce diskutovaných bodů je možnost, že by se bezpečnostní garance promítly do přítomnosti vojáků některých evropských států přímo na ukrajinském území. Podle některých scénářů by šlo o omezený kontingent, jehož úkolem by byla odstrašující role vůči případné další ruské agresi. Moskva však reaguje ostře. „Opakujeme náš opakovaně vyjádřený postoj, že odmítáme jakékoli scénáře, které předpokládají vyslání vojenského kontingentu na Ukrajinu za účasti států NATO, což by mohlo vést k nekontrolovatelné eskalaci konfliktu s nepředvídatelnými důsledky,“ varovala mluvčí ruské diplomacie Maria Zacharová podle serveru The Hill.

Britský premiér Keir Starmer společně s Emmanuelem Macronem na začátku letošního roku vytvořili tzv. „koalici ochotných“, v jejímž rámci 31 zemí signalizovalo připravenost vyslat do východní Evropy „několik tisíc vojáků“. Zacharová však tuto iniciativu ostře odmítla a zpochybnila i Starmerovo tvrzení, že Londýn je připraven převzít hlavní podíl na vyslání vojenských jednotek.

„Na pozadí skutečné vůle ruského a amerického vedení v Anchorage dosáhnout komplexního, spravedlivého a udržitelného urovnání konfliktu kolem Ukrajiny, včetně odstranění jeho kořenových příčin, se z Londýna stále ozývají prohlášení, která jsou nejen v rozporu s úsilím Moskvy a Washingtonu, ale jsou také jasně zaměřena na jejich podkopání,“ shrnula Zacharová.

Další z diskutovaných variant, o nichž informovala britská stanice BBC, se týká možného „policejního dohledu“ nad ukrajinským vzdušným prostorem. Tento koncept by měl zajistit, že ruské letectvo nebude schopno podnikat neomezené útoky proti ukrajinským cílům, aniž by čelilo okamžité reakci. Podle dostupných scénářů by tyto operace mohly provádět spojenecké letouny operující ze stávajících základen v Polsku či Rumunsku, přičemž se nevylučuje ani přímá účast Spojených států.

Takový krok by měl převážně odstrašující charakter a jeho cílem by bylo vytvořit bezpečnější podmínky pro civilní obyvatelstvo i pro ukrajinskou infrastrukturu, která je neustále vystavena ruským vzdušným útokům. Zároveň by šlo o opatření méně provokativní než přímé nasazení vojenských jednotek na ukrajinské území. Přesto se očekává, že Moskva by na podobný krok reagovala s maximální tvrdostí a označila by jej za další důkaz „eskalace ze strany NATO“.

Vstup Ukrajiny do NATO

Ukrajinský prezident už v několika případech připustil možnou výměnu území za vstup země do Severoatlantické aliance, informoval o tom například australský server ABC. Takové vyjádření představuje významný posun v diskusi o budoucím bezpečnostním ukotvení státu, který od února 2022 čelí ruské agresi. 

Je možné, že tím Zelenskyj naznačuje, že členství v NATO – s jeho závazkem kolektivní obrany zakotveným v článku 5 Washingtonské smlouvy – považuje za jedinou skutečnou garanci dlouhodobé bezpečnosti Ukrajiny.

Výměna území by však byla nesmírně citlivým a kontroverzním krokem. Znamenala by faktické uznání ruských zisků a rezignaci na část ukrajinského území, což by naráželo jak na ústavu země, tak na silně vyhraněné veřejné mínění. Podle průzkumů Kyjevského mezinárodního sociologického institutu je totiž kolem tří čtvrtin Ukrajinců proti jakýmkoli územním ústupkům Moskvě. V politické rovině by proto taková dohoda pro Zelenského představovala obrovské riziko.

Zároveň není jasné, zda by samotná nabídka výměny území byla dostatečná podmínka pro to, aby NATO skutečně přizvalo Ukrajinu do svých řad. V alianci panují rozdílné postoje – zatímco země východního křídla, například Polsko nebo pobaltské státy, podporují rychlé přijetí Kyjeva, některé západní členské státy se obávají, že by to mohlo vést k přímému střetu s Ruskem.

Pokud by tedy Zelenskyj reálně přistoupil na scénář „území za členství“, muselo by jít o součást širší mezinárodní dohody, která by zahrnovala nejen bezpečnostní záruky, ale i dlouhodobou finanční a vojenskou podporu Ukrajině. Otázkou však zůstává, zda by Rusko takový obchod vůbec akceptovalo, a zda by ukrajinská společnost byla ochotna smířit se s trvalou ztrátou části svého území.

Nová dohoda o kolektivní obraně

Stále častěji se ve veřejném prostoru objevují informace o tom, že by Ukrajina mohla od některých států získat garance, které by svým obsahem připomínaly článek 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné obraně, jak napsal například server RFE/RL. 

Toto ustanovení je jádrem celé aliance – zajišťuje, že útok na jednoho člena je považován za útok na všechny. Přenesení tohoto principu do rámce vztahů s Ukrajinou by znamenalo, že jakákoli nová agrese by automaticky vyvolala koordinovanou reakci několika západních zemí.

Možné schéma by mohlo fungovat prostřednictvím bilaterálních či multilaterálních dohod, které by zavazovaly jednotlivé státy k poskytnutí vojenské, ekonomické i logistické pomoci. Podoba pomoci by se mohla lišit – od dodávek moderních systémů protivzdušné obrany, přes sdílení satelitních a zpravodajských dat, až po přímou účast na operacích zajišťujících bezpečnost ukrajinského vzdušného prostoru či Černého moře.

Podobný mechanismus by Ukrajině poskytl alespoň základní jistotu, že v případě nového útoku nezůstane izolována. Zároveň by šlo o kompromisní řešení, které by sice nedávalo Kyjevu plné členství v NATO, ale nabízelo by konkrétní ochranný rámec, schopný posílit odstrašující efekt vůči Moskvě.

Otázkou však zůstává závaznost takových záruk. I když by měly silný symbolický význam, jejich právní vymahatelnost a politická stabilita by byly vždy méně pevné než u skutečného členství v NATO. Proto panuje obava, že bez jednoznačného a dlouhodobého ukotvení by mohly působit spíše jako dočasná náplast než jako skutečné řešení bezpečnostní situace Ukrajiny.

Překážky jakýchkoli garancí

Možné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu narážejí na celou řadu zásadních překážek, které se týkají jak mezinárodních postojů, tak domácí politiky. Tou nejzásadnější je neochota Ruska akceptovat jakýkoli rámec, který by Kyjevu poskytl dlouhodobou ochranu. Kreml zahájil válku s cílem zlikvidovat ukrajinskou státnost a počítal s rychlým dobytím Kyjeva během několika dnů. Jakýkoli závazek ze strany Západu by tak Moskva nepochybně chápala jako přímou hrozbu svým válečným cílům a reagovala by zvýšeným odporem či eskalací.

Další komplikací je samotný přístup Spojených států. Prezident Trump opakovaně odmítl myšlenku přijetí Ukrajiny do Severoatlantické aliance, což významně oslabuje důvěryhodnost amerických garancí. Bez amerického souhlasu a podpory je přitom reálné přijetí Ukrajiny do NATO prakticky nemožné. Kromě USA se na odpor staví i některé evropské země, především Maďarsko a Slovensko, jejichž vlády dlouhodobě blokují kroky směřující k hlubší integraci Kyjeva do západních struktur.

Neméně zásadní problém představuje otázka ústavnosti případného vzdání se části území. Ukrajinská ústava takový krok prezidentovi ani vládě neumožňuje – muselo by o něm rozhodnout celonárodní referendum, jak upozornil americký list New York Post. 

I kdyby tedy Zelenskyj v rámci vyjednávání přistoupil na jakýkoli kompromis, nemohl by ho prosadit bez přímého souhlasu občanů. A podle současných průzkumů většina Ukrajinců jednoznačně odmítá jakékoli územní ústupky ve prospěch Ruska.

Tyto faktory dohromady ukazují, že cesta k reálným bezpečnostním garancím je komplikovaná a zatížená zásadními politickými i právními překážkami. A právě jejich vyřešení bude určující pro to, zda se Ukrajině podaří získat pevné místo v systému kolektivní bezpečnosti, nebo zda zůstane odkázána jen na částečná a dočasná řešení.

Nejistá americká podpora

Specifickou překážku představuje také samotný charakter amerických závazků. Trump sice při setkání se Zelenským uvedl, že Spojené státy se budou podílet na garancích pro Ukrajinu, avšak nikdy neupřesnil jejich konkrétní podobu. Jeho prohlášení zůstávají spíše v rovině politických gest než závazné strategie.

Trump navíc jasně vyloučil možnost vyslání amerických vojáků na ukrajinské území. Jedinou konkrétnější variantou, kterou připustil, byla letecká podpora pro evropské spojence. I to však ponechává otázku, zda by šlo o faktické zapojení do obrany Ukrajiny, nebo spíše o symbolický doprovod akcí, jež by reálně prováděly evropské státy. V praxi to znamená, že hlavní tíha bezpečnostních garancí by spočívala na bedrech Evropy, zatímco USA by si zachovaly prostor k odstupu.

Tento přístup by mohl americké garance učinit značně omezenými. Spojené státy by se sice mohly stát politickým garantem dohody, ale jejich vojenský příspěvek by byl pouze nepřímý. Pokud by Rusko garance porušilo, Evropa by čelila tlaku okamžitě reagovat, zatímco Washington by mohl svou účast redukovat na rétorickou podporu nebo dodávky zbraní. To by oslabilo věrohodnost celé konstrukce bezpečnostních závazků a zároveň prohloubilo napětí mezi evropskými státy a Spojenými státy.

Pro Ukrajinu by tak vznikla zásadní nejistota: Trump sice slibuje garance, ale jejich podoba by byla zřejmě úzce omezená, podmíněná a spíše politicky než vojensky vymahatelná. Pro Kyjev by to znamenalo riziko přijetí řešení, které by v kritické chvíli nemuselo nabídnout skutečnou ochranu.