ANALÝZA | Otázkou není, zda Rusko udeří, ale kdy a kde. Moskva má kapacity a není radno ji podceňovat

Na druhé straně Atlantiku mezitím Donald Trump opakovaně tvrdí, že jeho rozhovory s Vladimirem Putinem jsou produktivní a že mezi oběma stranami existuje prostor pro nové porozumění. Zkušený pozorovatel však ví, že Trumpova diplomatická gesta je nutno brát s rezervou. Jeho verbální útoky na Putina se střídají s projevy uznání, což odpovídá jeho dlouhodobému stylu, kdy silná slova nejsou výrazem skutečného nepřátelství, ale spíše součástí osobního politického divadla.

Podobně tvrdě se ostatně Trump vyjadřuje i vůči ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému. I to zapadá do jeho taktiky vyvolat dojem, že stojí nad oběma stranami konfliktu a že pouze on je schopen přinést „skutečný mír“. V praxi to ovšem znamená, že Washington vysílá rozporuplné signály, které Moskva interpretuje jako slabost či nejistotu, a podle všeho se na tuto možnost důkladně připravuje.

Pozor na ruské jaderné kapacity

Ruská armáda dává jasně najevo, že válka na Ukrajině pro ni nepředstavuje konečný cíl, ale pouze jednu z etap širší strategické přípravy. Kreml se zjevně snaží demonstrovat svou schopnost vést dlouhodobý konflikt a současně odrazovat Západ prostřednictvím technologické převahy a zastrašování.

Během minulého týdne Rusko otestovalo novou mezikontinentální raketu s jaderným pohonem Burevestnik, o jejímž „úspěšném“ odpalu informoval v neděli prezident Putin. Podle webu Moscow Times dostal šéf Kremlu předchozí hlášení přímo od náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova, který osobně dohlížel na průběh testu. Ten proběhl v úterý a podle ruských zdrojů raketa během 15 hodin urazila přibližně 14 tisíc kilometrů.

Putin o víkendu navštívil jedno z armádních velitelských stanovišť, kde jednal s Gerasimovem i s veliteli zapojenými do bojů na Ukrajině. „Je to unikátní produkt, kterým nedisponuje nikdo jiný na světě,“ prohlásil podle státní agentury TASS. Tímto výrokem znovu potvrdil snahu Moskvy prezentovat nové zbraňové systémy nejen jako prostředek obrany, ale především jako politické poselství – adresované Západu i domácímu publiku.

Test mezikontinentální rakety Burevestnik byl jen jedním z dílků širší mozaiky ruských vojenských aktivit. Jak upozornil server Newsweek, Moskva současně posiluje svou přítomnost v Arktidě, a to především na strategicky významném poloostrově Kola. O rostoucí militarizaci oblasti varoval v rozhovoru pro britský deník Telegraph norský ministr obrany Tore Sandvik, podle něhož Kreml v regionu systematicky buduje infrastrukturu pro rozmístění jaderných zbraní.

„Rusko buduje na poloostrově Kola, kde se nachází jeden z největších arzenálů jaderných hlavic na světě. Ty nejsou namířeny pouze na Norsko, ale také na Spojené království a přes pól na Kanadu a USA,“ uvedl Sandvik. Jeho slova naznačují, že Moskva nepočítá s Arktidou jen jako s logistickou základnou, ale jako s klíčovým prostorem pro strategické odstrašení a potenciální odpaliště vůči Západu.

Podle Sandvika je Arktida dnes faktickým předpolím budoucího konfliktu. „Jsme očima a ušima NATO v této oblasti a vidíme, že testují nové zbraně, například hypersonické rakety, a testují jaderná torpéda a jaderné hlavice,“ upozornil.

Norský ministr zároveň přiblížil i možné scénáře ruské vojenské strategie. „V případě války s NATO by Rusko pravděpodobně zaútočilo na Bear Gap, který odděluje Špicberky od pevninského Norska, a na GIUK Gap mezi Velkou Británií, Islandem a Grónskem. Putin potřebuje zavést takzvanou bastionovou obranu. Potřebuje ovládat Bear Gap, aby si zajistil možnost využívat své ponorky a severní flotilu. A chce znemožnit spojencům přístup k GIUK Gap,“ shrnul Sandvik.

Jeho popis přesně vystihuje proměnu ruského myšlení: od defenzivní strategie k expanzivnímu zajišťování prostoru pro jaderné manévry. V kombinaci s testy raket a posílením infrastruktury na severu tak Rusko signalizuje, že se připravuje nikoli na regionální konflikt, ale na systémovou konfrontaci se Západem.

Kde a jak mohou Rusové udeřit?

Z vojenského hlediska se nabízí otázka, kde a jakým způsobem by mohlo Rusko své rostoucí kapacity skutečně použít. A především – s jakou rychlostí by dokázalo reagovat, pokud by se rozhodlo přejít od zastrašování k přímé akci.

Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje severní a severozápadní operační prostor, tedy oblast Barentsova a Norského moře. Odtud může ruská Severní flotila během několika hodin zahájit koordinované útoky, a to jak konvenční, tak jaderně odstrašující. Právě z poloostrova Kola, kde Rusko v posledních měsících výrazně posílilo logistiku, je možné odpálit rakety s dosahem přes 10 000 kilometrů, a to s minimální předběžnou přípravou.

V případě konfliktu s NATO by Moskva pravděpodobně sáhla po strategii „bastionové obrany“, o níž hovořil i norský ministr obrany Sandvik. Jejím cílem není pouze chránit vlastní území, ale především získat kontrolu nad klíčovými námořními průchody nad Bear Gap a GIUK Gap. Ovládnutí těchto úseků by umožnilo ruským ponorkám volný výstup do Atlantiku a zároveň by ztížilo přesuny amerických a britských jednotek. Tím by se výrazně omezila schopnost NATO reagovat včas a efektivně.

Rychlost případného úderu je klíčová. Modernizované hypersonické systémy, jako Cirkon nebo Kinžal, mohou zasáhnout cíle v severní Evropě během méně než deseti minut, přičemž většina radarových systémů NATO má v této oblasti stále omezené pokrytí. V praxi to znamená, že Rusko disponuje krátkým, ale rozhodujícím oknem, v němž by mohlo vyvolat šokový efekt a paralyzovat obrannou reakci Aliance.

Další možnost představuje hybridní úder, tedy kombinace kybernetických sabotáží, rušení satelitní komunikace a omezených vojenských operací v Arktidě či Baltském moři. Takový scénář by Kremlu umožnil testovat odhodlání Západu, aniž by překročil jasnou červenou linii jaderné eskalace. Z čistě strategického pohledu se tedy ruská připravenost na severu neomezuje jen na demonstraci síly. Jde o reálně použitelný úderný potenciál, který může být aktivován prakticky okamžitě – a to nejen proti Ukrajině, ale i proti členským státům NATO.

Zpátky do studené války

Zatímco Arktida se mění v prostor strategického odstrašení, Severní moře a severní Atlantik se stávají dějištěm každodenní konfrontace. Británie, Norsko a nově i Německo otevřeně přiznávají, že aktivita ruských ponorek se vrátila na úroveň studené války. Britský ministr obrany John Healey to shrnul lakonicky: „Lovíme vaše ponorky.“ Informovala o tom britská stanice BBC.

Zpravodajské údaje NATO potvrzují, že v posledním roce došlo k více než třicetiprocentnímu nárůstu ruských plavidel ohrožujících britské vody. Nejde přitom pouze o průzkumné mise, ale i o testování alianční ostražitosti – záměrné průlety, přiblížení k podmořským kabelům a pohyb tzv. „špionážních lodí“, jako byla Yantar v Irském moři. Tyto operace jsou jasným signálem, že Moskva už dávno vede nízkoúrovňovou hybridní válku, v níž je cílem zpochybnit bezpečnostní jistoty Západu, nikoli nutně rozpoutat přímý konflikt.

Britské letectvo RAF proto zintenzivnilo hlídkové lety typu P-8 Poseidon, schopné odhalit podmořskou aktivitu v reálném čase. Spolu s norskými a americkými jednotkami sledují síť sonarových bójí a podvodních senzorů, které tvoří páteř obranného systému NATO v severním Atlantiku. Každý den se odehrává tichá hra na kočku a myš zahrnující detekce, vyhledávání, sledování a odstrašování.

Z vojenského pohledu jde o kritickou oblast: kdo kontroluje Severní moře a GIUK Gap (prostor mezi Grónskem, Islandem a Británií), ten ovládá přístup do Atlantiku. Ruské ponorky zde mohou působit s minimální detekovatelností a během několika hodin ohrozit komunikační a datovou infrastrukturu, zejména podmořské kabely, které propojují Evropu s Amerikou. Jejich přerušení by mělo okamžitý dopad na finanční trhy, internetové přenosy i vojenskou koordinaci.

Německý ministr obrany Boris Pistorius to pojmenoval přímo: „Severní Atlantik je klíčový a je ohrožován ruskými jadernými ponorkami.“ Právě proto Berlín a Londýn vytvářejí společnou námořní hlídkovou síť, doplněnou o výměnu zpravodajských dat a spolupráci v oblasti kybernetické obrany.

Z taktického hlediska se tedy Severní moře stává hlavním testovacím prostorem pro schopnost NATO reagovat rychle, koordinovaně a bez politických otázek. Rusko zde nehledá přímou konfrontaci, nýbrž testuje hranice tolerance. Každý průlet, každé „neidentifikované“ plavidlo, každé rušení komunikace představuje zkoušku, jak hluboko může Moskva zajít, aniž by vyvolala otevřenou reakci.

Je ještě cesty zpět?

Zatímco Severní moře se stává dějištěm systematického lovu ruských ponorek, Baltské moře se mění v prostor otevřeného provokování a demonstrace síly. Přítomnost výsadkové lodi Aleksandr Šabalin u vchodu do Lübecké zátoky, jen několik desítek kilometrů od německého pobřeží, je ukázkovým příkladem této taktiky. Formálně loď neporušuje mezinárodní právo, fakticky však narušuje běžný provoz, blokuje obchodní trasy a testuje reakční schopnosti regionálních sil.

Ruské námořnictvo si je velmi dobře vědomo symbolického významu této lokality. Fehmarnský průliv je úzkým hrdlem mezi Baltským a Severním mořem, kudy prochází značná část evropského námořního obchodu, stejně jako vědecké a vojenské mise. Zakotvení těžké výsadkové lodi v této oblasti má proto jasný politický podtext a jde o signál schopnosti kdykoli narušit klíčové dopravní tepny Evropy.

Německé a dánské hlídkové lodě okamžitě zareagovaly a oblast monitorují. Berlín sice oficiálně potvrzuje, že se ruská loď nachází mimo teritoriální vody, nicméně skutečný problém leží jinde. Jde totiž o modelový příklad „šedé zóny“ moderního konfliktu neboli aktivity, která je legální, ale zároveň destabilizující.

Pozorovatelé poukazují na širší kontext. Stejné plavidlo bylo již dříve spojováno s incidentem bezpilotního dronu nad Dánskem, přičemž se pohybovalo s vypnutým identifikačním systémem. Takové chování odpovídá ruské strategii hybridního průzkumu a provokace, jejímž cílem je rozšířit zónu nejistoty – od Arktidy přes Severní moře až po Balt.

Baltské moře je přitom prostor s extrémní hustotou členství v NATO – sousedí s Německem, Dánskem, Polskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Švédskem a Finskem. Každý ruský manévr v této oblasti má tedy přímý politický dopad na více států najednou. Moskva toho využívá a testuje koordinaci aliance a odhodlání jednotlivých vlád reagovat.

Z vojenského hlediska má přítomnost lodi Aleksandr Šabalin i praktický rozměr. Jde o výsadkovou jednotku schopnou přepravovat tanky, obrněnou techniku i mariňáky a nástroj vhodný pro rychlé diverzní nebo sabotážní operace. Její pohyb v těsné blízkosti evropských přístavů tak může být nejen politickou hrou, ale i sběrem zpravodajských dat a mapováním infrastruktury, zejména v oblastech, kde probíhá výstavba či oprava podmořských kabelů a plynovodů.

Když se spojí jednotlivé signály – jaderné testy, přesuny flotil, narušování podmořských kabelů a „legální“ přítomnost ruských lodí u evropských břehů – vyvstává obraz Ruska, které se už nesnaží skrývat své ambice. Putinův režim opouští logiku regionální války a vstupuje do fáze strategické konfrontace se Západem. Otázkou už není, zda Moskva udeří, ale kdy a kde. Evropě tak nezbývá než opustit iluzi klidu a znovu se připravit na realitu, která připomíná dobu studené války – jen s mnohem kratší reakční dobou.