ANALÝZA | Severokorejci po boku Rusů vysílají jasnou zprávu. Západ se musí probudit

Severokorejský diktátor Kim Čong-un veřejně ocenil severokorejské vojáky, kteří padli v bojích na straně Ruska ve válce proti Ukrajině. Na ceremonii v Pchjongjangu, která se konala ve čtvrtek, jim vzdal poctu a označil jejich smrt za „srdcervoucí“. Tento krok představuje vzácné přiznání ztrát severokorejských sil, které režim dosud veřejně nezmiňoval, jak napsala americká stanice CNN. 

Ceremonie byla silně symbolická – Kim připínal vyznamenání přeživším členům jednotky i posmrtně padlým vojákům, jejichž fotografie byly vystaveny na pamětní zdi. Setkal se také s rodinami obětí a v projevu litoval, že je nedokázal ochránit.

Zapojení severokorejských jednotek do ruské ofenzivy bylo dlouho neoficiální. Až v posledních měsících začaly Pchjongjang a Moskva účast vojsk veřejně přiznávat. Podle západních a ukrajinských zpravodajských zdrojů operuje v Rusku přibližně 12 tisíc severokorejských vojáků, přičemž zhruba třetina z nich byla zabita nebo zraněna. KLDR však údajně plánuje tento počet ztrojnásobit až na 40 000 mužů.

Vojáci KLDR byli nasazeni zejména v oblasti ruského Kursku. Oproti očekávání se podle ukrajinských jednotek vyznačují extrémně agresivními taktikami, často bez ohledu na vlastní životy. Zmíněny byly případy vojáků, kteří se raději sami zabili, než by padli do zajetí. Takové chování je připisováno silné ideologické indoktrinaci a výběru z elitních útvarů.

Severní Korea kromě živé síly poskytla Rusku i vojenský materiál – odhadem tisíce kontejnerů s municí. Na Ukrajině byly rovněž zaznamenány útoky s použitím severokorejských raket. Zintenzivnění vojenské spolupráce mezi Moskvou a Pchjongjangem vyvolává otázky, co KLDR dostává výměnou. Spekuluje se o přístupu k ruským technologiím – zejména v oblasti satelitních systémů nebo vývoji jaderných zbraní

Podpora od KLDR ještě posílí

Severní Korea se podle ukrajinské i západní rozvědky připravuje na výrazné navýšení své vojenské přítomnosti v Rusku. Do konce roku by mohlo být na pomoc Moskvě vysláno dalších 25 až 30 tisíc vojáků, kteří by doplnili původní kontingent 12 tisíc mužů nasazených během loňského roku. Satelitní snímky, pohyby vojenské techniky a veřejná prohlášení naznačují, že logistické přípravy na přesun probíhají již několik měsíců.

Přesuny vojáků se mají odehrávat po trase přes ruský Dálný východ, klíčovou roli hrají ruské přístavy a severokorejské letiště Sunan. Záznamy o opakovaných zakotveních výsadkových lodí třídy Ropucha a přítomnosti nákladních letounů typu IL-76 podporují hypotézu o dalším kole přesunů. Podle analytiků britské organizace Open Source Centre zůstávají dříve využívané trasy aktivní a připravené k využití při masovém nasazení.

Ukrajinská obranná rozvědka varovala, že ruští velitelé mají připravené vybavení a zbraně pro nové jednotky a že existuje značná pravděpodobnost jejich nasazení v okupovaných částech Ukrajiny během očekávaných ofenziv. Přestavby vojenských letadel na přepravu osob a výcvikové aktivity v ruských základnách podporují domněnku, že Severokorejci budou plně integrováni do ruských bojových útvarů.

Současně dochází i k vysílání dalších specializovaných jednotek, konkrétně ženistů a vojenských stavebních týmů, jejichž úkolem má být odminování a obnova infrastruktury na okupovaných územích. Podle ruské agentury TASS má jít o nejméně 6000 osob.

Videodokumentace a satelitní snímky zachycují severokorejské vojáky žijící v zemljankách, provádějící výcvik v boji zblízka nebo zacházení s brokovnicemi – zbraněmi využívanými proti dronům. Některé záznamy ukazují i jazykovou přípravu s ruskými instruktory, což svědčí o hlubší operační integraci, než bylo dosud známo. Zvláštní pozornost vzbudilo i rozšíření tábora v ruském Kursku, kde podle CNN působí jedna ze severokorejských jednotek.

Ukrajinská armáda v této souvislosti varuje, že Kreml čelí personálním problémům a sáhne po „externích“ posilách, přičemž Kim Čong-un riskuje, že nasazením velkého počtu vojáků ohrozí stabilitu vlastní moci doma.

Zpravodajské informace ukazují, že vojenská spolupráce mezi Moskvou a Pchjongjangem se neomezuje jen na lidské zdroje. Severní Korea podle dostupných dat poskytla Rusku přinejmenším 100 balistických raket a miliony kusů dělostřelecké munice. V lednu 2024 údajně jedna z těchto raket zabila civilisty ve městě Pokrovsk. Rovněž byly nalezeny výcvikové příručky severokorejského dělostřelectva přeložené do ruštiny – známka prohlubující se interoperability.

Jde o vnitřní posílení severokorejského režimu

Severní Korea proměňuje válku na Ukrajině v nástroj ideologického upevnění a vojenské modernizace. Nasazení severokorejských vojáků na ruské straně není jen otázkou podpory spojence, ale především vnitřního posílení režimu v Pchjongjangu. Jak ukazují výpovědi ukrajinských a jihokorejských zpravodajců, Kim Čong-un využívá válku jako arénu k výchově „bojovníků nové éry“, tedy disciplinovaných, ideologicky formovaných a připravených obětovat život za vyšší cíl.

Zpravodajské zdroje uvádějí, že KLDR dodává až 40 % ruské munice používané proti Ukrajině a že vojenská spolupráce mezi oběma autokraciemi se zintenzivňuje i mimo přímý boj; Rusko například pomáhá Severní Koreji vylepšit přesnost balistických střel KN-23, které již byly použity při útocích na ukrajinská města.

Pro severokorejské vedení má válka zásadní symbolický význam. Účast na skutečném konfliktu, v němž proti sobě stojí dvě velké konvenční armády, dává jeho vojákům jedinečnou zkušenost, kterou nemají ani jihokorejské, ani japonské síly. 

Propaganda Pchjongjangu vykresluje tyto vojáky jako hrdiny nové generace – mladé muže, kteří nejen ovládají nové technologie jako drony a systémy elektronického boje, ale také demonstrují fanatickou oddanost režimu. Ukrajinské zdroje například uvádějí, že zajatí Severokorejci se pokusili spáchat sebevraždu, aby nepadli do zajetí „nepřátel revoluce“.

Západní analytici podle serveru Guardian varují, že tato ideologizace konfliktu zvyšuje riziko další eskalace. Východní partnerství mezi Ruskem a KLDR už není jen výměnou zbraní, ale formováním nového mocenského bloku, v němž se autoritářské režimy podporují nejen materiálně, ale i ideově.

Zvláště v Jižní Koreji vyvolává tato situace vážné otázky. Oficiální reakce na smrt civilistů při útoku severokorejskou raketou v Kyjevě byla zdrženlivá, kontrastující s razantní kritikou podobných testů mířených na korejský poloostrov. Tento rozdíl podle odborníků reflektuje hlubší dilema, jak čelit proměně Severní Koreje v reálnou bojovou sílu, aniž by se Soul vystavil vnitropolitickému riziku nebo otevřenému konfliktu s Moskvou.

Vláda prezidenta I Če-mjonga prosazuje „pragmatickou diplomacii“, zaměřenou na ekonomické oživení a zachování strategické rovnováhy. Zapojení do konfliktu na Ukrajině by mohlo vést ke ztrátě obchodních vztahů i k narušení vnitřní stability. Ačkoli vojenské kruhy varují před rostoucí hrozbou ze strany severu, politická reprezentace zatím volí opatrnost; někteří odborníci mluví o „strategické nečinnosti“ jako o pokračování dlouhodobého statusu quo.

Souboj o mocenské uspořádání

Rozsáhlé vojenské nasazení Severní Koreje ve prospěch Ruska není jen otázkou logistiky a taktiky, ale součástí hlubšího mocenského uspořádání, které se utváří mezi autoritářskými režimy v době geopolitické nestability. Jak už dříve pro EuroZprávy.cz upozornil politolog Jaroslav Bílek z Univerzity Karlovy, nejde o žádný ideový blok, nýbrž o pragmatické spojenectví, jehož hlavním cílem je přežití režimů ve světě, který se podle nich řídí „dvojakým“ západním metrem.

Bílek varoval před příliš mechanickým řazením zemí jako Čína, Rusko, Írán a Severní Korea do jedné „osy zla“. Tyto státy sice sdílejí autoritářskou povahu, ale jejich ideologické základy jsou diametrálně odlišné – od islámského fundamentalismu přes marxistický nacionalismus až po postimperiální ambice. Společné mají především to, že Západ vnímají jako hrozbu pro své mocenské přežití a globální aspirace. Proto se navzdory rozdílům dokážou v určitých momentech semknout a vzájemně si poskytnout pomoc – vojenskou, ekonomickou i symbolickou.

Právě Severní Korea se stává ukázkovým příkladem, jak takové spojenectví může fungovat v praxi. Pchjongjang přetváří konflikt na Ukrajině ve vlastní ideologickou výhodu; získává nové technologie, bojové zkušenosti a posiluje režimovou legitimitu prostřednictvím narativu o obětavosti a „mezinárodní revoluční solidaritě“. Současně ale funguje jako užitečný externí dodavatel lidských i materiálních zdrojů pro oslabené Rusko. Ačkoli se nejedná o „železný pakt“, jak podotýká Bílek, přínos Severní Koreje je strategický: umožňuje Moskvě udržet si vojenský tlak, aniž by musela vyčerpávat vlastní mobilizační potenciál.

Z dlouhodobého hlediska je však stabilita takové spolupráce nejistá. Čína může například vnímat severokorejsko-ruské sbližování jako faktor snižující její vliv v regionu. Írán má vlastní priority v jiných částech světa. A Severní Korea může hledat prostor k vlastní hře, pokud se jí podaří zvýšit význam v globálním mocenském soupeření. Tento typ pragmatické kolaborace tak zůstává účelovým manévrem, nikoli strukturálním partnerstvím.

Ve srovnání se Západem má tato „osa pragmatismu“ výhodu v ochotě riskovat a jednat rychle. Její slabinou je však nízká interoperabilita, absence důvěry a omezené technologické kapacity, především v oblasti precizního zbrojení, satelitní navigace nebo informačních systémů. Kromě toho jsou autoritářské režimy vysoce citlivé na vnitřní otřesy a ekonomické sankce.

Současně roste riziko, že Západ, zahlcený mnoha paralelními krizemi, nebude schopen reagovat na všechny podněty, jak varoval i Bílek. Autokraté mohou využít přetíženého mezinárodního systému k dosažení teritoriálních zisků v regionech, kde dříve dominoval západní vliv. Příklad Venezuely, která může sáhnout po území Guyany, je jedním z těch scénářů, které by ještě před pár lety působily absurdně, dnes však nelze vyloučit.

Bezpečnostní expert Hans Peter Midttun pro EuroZprávy.cz navíc varoval, že Západ neprohrává na bojištích, ale v rovině strategického myšlení a schopnosti bránit své hodnoty. Severní Korea, ač izolovaná a ekonomicky slabá, je důkazem, že i relativně malý aktér může v alianci s jinými autokraty destabilizovat systém, pokud není včas čeleno jeho aktivitám, a to jak vojensky, tak ideologicky.

„Nejde o vyčerpání Západu, ale spíše o selhání západní strategie. Válka se vede v šesti dimenzích: na zemi, ve vzduchu, na moři, ve vesmíru, v kyberprostoru a v neposlední řadě v kognitivním prostoru,“ nastínil Midttun. Problém podle něj tkví v tom, že se Západ soustředil na odražení agresivních mocností, jako jsou Čína, Rusko, Írán nebo Severní Korea, od invaze a okupace území. 

Úplně selhal v obraně a ochraně základů demokracie. Evropa a USA nedokázaly ochránit mezinárodní právo, mezinárodní organizace, smlouvy, a dokonce ani samotnou demokracii. Dnes agresivní státy podkopávají Západ zevnitř,“ zdůraznil. Midttun také upozornil, že dopady války jsou dalekosáhlé a aliance je rozdělená. 

„Stále více lidí předpovídá otevřený konflikt mezi NATO a Ruskem. Svět je svědkem zemětřesení v geopolitické rovnováze, když Rusko uzavřelo partnerství s Čínou, Íránem a Severní Koreou. Volby v Gruzii vrátily zemi do sféry vlivu Ruska. Turecko, Maďarsko a Slovensko visí na vlásku, zatímco Západ se potácí,“ shrnul.

Pokud Západ nebude ochoten aktivně převzít odpovědnost za podobu a směřování mezinárodního řádu, přenechá tuto roli silám, které ho chtějí přetvořit podle vlastních, často autoritářských představ. Vzniká tak mocenské vakuum, do něhož s ochotou vstupují režimy, jež nerespektují demokratické normy, lidská práva ani mezinárodní právo a svou moc rozšiřují nejen prostřednictvím armád, ale i hybridními prostředky, ekonomickým nátlakem a ideologickou propagandou.

Dějiny se přitom nikdy nemění. Už v meziválečné Evropě vedla kombinace ústupků, podceňování hrozeb a neochoty čelit agresi k tragickému selhání mezinárodního systému. Strategie appeasementu, založená na naději, že agresor se sám zastaví, byla iluzí, která uvolnila cestu destruktivnímu konfliktu. Dnešní geopolitická scéna sice vypadá jinak, ale logika je stejná: pasivita a váhání mohou být vyloženy jako slabost, která povzbudí další útoky.

Západ má přitom stále k dispozici jedinečné nástroje – ekonomickou váhu, technologickou převahu, alianční síť a legitimitu založenou na univerzálních hodnotách. Otázkou není, zda tyto prostředky existují, ale zda bude vůle je systematicky a rozhodně využít. Nedostatek strategické odvahy dnes může mít nedozírné důsledky zítra.

Buď Západ pochopí, že obrana mezinárodního řádu není otázkou volby, ale přežití, nebo tuto roli přenechá jiným – těm, kteří vnímají sílu jako jediný nástroj spravedlnosti. V takovém světě by pravidla neplatila pro všechny, ale jen pro slabé. A dějiny by se opakovaly, tentokrát s technologiemi 21. století a za daleko vyšší cenu.