Vlak versus autobus. Cestu do Slovinska a zpět vyhrála těsně železnice

Slovinsko zařadilo na začátku července Česko mezi středně rizikové státy. Následně povolili Čechům přijíždět do země bez omezení s výjimkou Moravskoslezkého kraje. To trvalo až do 17. července. Nyní již obyvatelé Česka mohou cestovat do Slovinska bez omezení všichni.

Cestu do Slovinska lze z České republiky zvládnout i autem. Z Prahy do Lublaně musí řidič počítat až se sedmi a půl hodinami strávenými za volantem. Navigace ukazuje jako nejlepší možnost průjezd Rakouskem. Do Rakouska přes hraniční přechod Dolní Dvořiště a z Rakouska do Slovinska přes hranice za městem Bubenberg. Se zdržením musí počítat turisté zejména na Slovinských hranicích, kde jsou pečlivě kontrolovány doklady.

Díky zpětnému zařazení celého Česka na zelený seznam, stačí mít u sebe občanský průkaz. Lidé jedoucí do Slovinska již nepotřebují negativní test na covid-19 nebo osvědčení o ubytovaní a podobně.

Způsobů, jak se dostat do Slovinska, existuje ale více. Pro cestu tam jsme vyzkoušeli autobusovou dopravu, zatímco zpět jsme jeli vlakem.

Zelenými autobusy do Slovinska

Do Slovinska jsme vyjeli autobusem z Brna. Přímé autobusové spojení neexistuje, tudíž jsme zvolili přestup v rakouském Villachu. Autobus společnosti FlixBus odjížděl z Brna s desetiminutovým zpožděním ve 22:55. Společnost smskou informovala o až padesátiminutovém zpoždění, ale autobus byl na zastávce včas a pokud bychom smsce věřili, ujel by nám.

Do Villachu jsme dorazili téměř na čas a měli jsme před sebou dvě hodiny čekání na navazující spoj. Ten lze strávit projitím sedmého největšího rakouského města. Nádraží se nalézá pár minut od historického centra, na které návštěvníky zavedou různorodé sochy.

V časných ranních hodinách je město velmi klidné a působí spícím dojmem, což je ostatně v šest hodin ráno nejspíš i pravda. Z mostu přes řeku Drávu lze pozorovat hory napovídající, že se člověk blíží ke Slovinským Alpám, dále si lze prohlédnout kostely nebo posedět v blízkém Stadtparku.

Z Villachu odjížděl navazující spoj stejné společnosti v osm hodin ráno. Do Lublaně měl dorazit ve třičtvrtě na deset, ale cesta přes Slovinské hranice zdržela autobus o sedmdesát minut. Před dálničním tunelem Karavanky jsme pomalu popojížděli ve frontě k hraniční kontrole. Následná kontrola probíhala u občanů zemí Evropské unie rychle, pouhým ukázáním občanských průkazů, ale u cestujících žijících mimo EU se cestovní pasy kontrolovaly důkladněji.

Na nádraží v Lublani jsme dorazili před jedenáctou dopoledne.

Cesta stála 1 347 korun včetně rezervace sedadel a trvala jedenáct hodin a čtyřicet minut. Cesta autobusem nakonec nebyla příliš zničující, ale to hlavně díky volným místům, které poskytovaly útočiště pro lepší spánek. Jednoznačnou nevýhodou je vyšší cena.

Žlutým vlakem zpátky do Česka

Z Lublaně jsme vyzkoušeli atraktivnější možnost dopravy, a to vlakový spoj společnosti RegioJet. Odjížděli jsme z vlakového nádraží hlavního města Slovinska přesně podle plánu ve 21:55. Jednalo se o vlak začínající svou cestu v chorvatské Rijece, takže v něm bylo již spoustu cestujících většinou české národnosti.

Vlak se rozjel ještě dříve, než jsme stačili najít svá místa. Velké krosny jsme uložili do zavazadlového prostoru v zadní části vagonu a usadili se.

Čekal jsem větší komfort než v autobusu a větší prostor na nohy, ale oboje bylo s autobusem srovnatelné. Oproti zelenému autobusu měl žlutý vlak dotykové obrazovky na každém sedadle poskytující možnost sledování filmů, poslech hudby a podobně. Navíc se o cestující během jízdy starali růžově odění stevardi. Mezi nesporné výhody patří i to, že se jedná o přímý spoj. Tam ale veškeré výhody končí.

Očekávali jsme, že stejně jako my i ostatní cestující budou chtít spát, a to také chtěli. Bohužel usnout a spát bylo velmi obtížné. Vinu za to nesou zejména automatické dveře na jednom konci vagonu, které dělaly tak ohlušující randál, že usnutí bez nasazených sluchátek bylo téměř nemožné. Navíc, potom co se některým šťastlivcům podařilo usnout, se kolem druhé hodiny ranní rozezněl jakýsi alarm. Ten dokázal probudit i cestující, kteří měli nasazená sluchátka a tvrdě spali. Více jak pět minut ohlušujícího pípání dokázalo dozajista probudit celý vagon. Z vlaku jsem se tedy těšil na spánek v posteli více než z autobusu.

Společnost RegioJet si také zakládá na servisu jako je wifi, multimediální obrazovky, a dokonce na snídani v ceně. Zatímco ve FlixBusu šla velice pomalá wifi nepřetržitě (s výjimkou tunelů samozřejmě) u vlaku RegioJetu nešla téměř vůbec. Brouzdání po internetu by šlo nahradit sledováním filmu, ale ani to nebylo příliš valné, protože se obrazovky snad každou hodinu vypínaly. Útěchou nám mohla být snídaně, kterou jsme těsně před výstupem v Brně dostali, ale bohužel zmačkaný croissant a nedobrá káva nás nakonec donutili jít do nejbližší kavárny.

Do Brna jsme navíc dorazili s podobným zpožděním, který měl autobus cestou do Lublaně.

Cesta z Lublaně do Brna stála 590 korun a trvala deset hodin a dvacet dva minut. Po cestě vlakem jsem čekal, že budu odpočinutější, bohužel opak byl pravdou. Každopádně výhodou bylo to, že nebyl nutný přestup a cena byla více než o polovinu nižší než při cestě autobusem.

Těsné vítězství žluté soupravy

Pokud se cestující rozhoduje mezi cestou vlakem a autobusem, je přívětivější cesta po železnici. Vyjde finančně lépe a pokud nedostane podobný vagon jako my, může být cesta mnohem pohodlnější. Nicméně nějaké extra výhody, které RegioJet slibuje, raději nečekejte.

Zpoždění měly nakonec oba spoje podobné. U autobusu bych s tím spočítal jako s normou, jelikož musí projít přes kontrolu na rakousko-slovinských hranicích. Navíc je možné, že kontrola proběhne i při vstupu z České republiky do Rakouska. Při cestě vlakem s kontrolou počítat příliš nemusíme a zpoždění je spíše dílem náhody.

Pokud se turistům nechce nebo nemohou řídit, je podle nás lepší jet vlakem. Je ale dobré si zarezervovat jízdenky s několikadenním předstihem, protože vlaky ve směru Praha – Rijeka jsou většinou nejméně dva dny dopředu vyprodané.