Po 17 letech v Afghánistánu je konečně třeba si nalít čistého vína

Před 17 lety to bylo snadné a ukázkové vítězství. Po dobře cílených úderech letectva a speciálních sil se moc Talibánu rychle zhroutila a Američané a jejich spojenci ovládli rychle celou neklidnou zemi. Mělo to jen dva drobné háčky. Důvod invaze, tedy terorista Usáma bin Ládin, nebyl k nalezení. Jak se ukázalo, bylo to proto, že se včas uklidil do sousedního Pákistánu, spojence USA. Tam ještě deset let v klidu žil. Druhý háček byl v tom, že nikdo nevěděl, co se zničenou zemí vlastně dělat.

Američané se pustili do díla s přehledem a arogancí vítěze. Že Afghánci chtějí obnovení monarchie, která má v zemi tradici a ne republiku, která jim až příliš připomíná sovětský vpád? Že posledního komunistického prezidenta Muhammada Nadžíbulláha vykastrovali, utahali k smrti v ulicích Kábulu přivázaného za autem a pak pověsili na sloupu pouličního vedení? Koho to zajímá? Bude tu republika a je to. Že Afghánce pobuřují ženy se zbraní a v uniformách? Jejich věc! U nás vládne rovnoprávnost. Že nejdříve bombardujeme a pak se ptáme, jestli je to svatba nebo teroristi? Inu válka!

Pomalu ale jistě se otáčelo afghánské veřejné mínění proti ISAF. Navíc nová samospráva nefungovala. Jediné, co mnozí Afghánci na Talibánu oceňovali, bylo to, že byl neúplatný. To u nové správy neplatí. Korupcí je prolezlý celý režim. Mluví se miliardách, které mnozí generálové nové demokratické armády ulili nejen z mezinárodní pomoci, ale i prodeje opia, proti jehož pěstování a zpracování, mají údajně bojovat.

Není divu, že Talibán a další radikálové rychle zase zvedli hlavy. A mnozí místní to oceňují. A je třeba říci, že Západ tomu svojí arogancí značně pomohl. Nezískal, pokud to tedy někdy šlo, afghánská srdce. Ano, snažil se zlepšit prostým lidem život. Vzpomínáte ještě na Provinční rekonstrukční tým v Logaru, který vedli naši experti? S velikou slávou byl spuštěn v roce 2008 a byl doslova výkladní skříní naší armády. Prý obrovská pocta a zodpovědnost. Provedlo se několik desítek projektů a v roce 2013 potichu skončil. Dnes zhruba 70 % této provincie pod kontrolou Talibánu. Raději se ani neptejme, co zbylo z těch slavných projektů….

Podle posledních zpráv má vláda v Kábulu plně pod kontrolou pouhých 30 % země. Zbytek je pod nadvládou Talibánu nebo je jím ohrožena. I laikovy je jasné, že vítězství nad radikály a úspěšná správa země vypadá jinak. To, že situace v zemi není růžová chápou i Američané, kteří většinu svých jednotek z Afghánistánu stáhli a pokouší se v Dauhá vyjednávat s Talibánem o budoucnosti země. První kolo jednání ztroskotalo na požadavku afghánského radikálního hnutí na okamžité stažení ze země. V jednáních se nepokouší o kompromis. Vědí, že mají čas.

Naopak Západu se tenčí. V minulých volbách se mnoho volebních místností v Afghánistánu po výhrůžkách Talibánu ani neotevřelo, vláda ztrácí v bojích desítky vojáků, a ještě více jich dezertuje. Útoků nejen na alianční vojáky, ale i na prosté obyvatele přibývá. Situace je neudržitelná. Řešení jsou pouze dvě: provést znovu invazi do země, vystřílet, vše, co by jen trochu připomínalo Talibánce bez ohledu na civilní ztráty. Zemi by to nepochybně stabilizovalo k západní spokojenosti. Za pár let by ovšem byl v situaci, v jaké je dnes.

Druhá varianta je pro Afghánistán a „mezinárodní pomoc“ symptomatická. Stáhnout se za minimálních ztrát a zapomenout že nějaký Afghánistán je. Nic mezi tím neexistuje. Naroubované režimy se hroutí i po dohodě s místními několik měsíců po stažení těch, kteří je do sedla posadili. O tom se přesvědčil nejen Sověti, ale před nimi i Britové nebo Alexandr Veliký. Obhajoba prodlužování mise tím, že bojujeme proti terorismu je nesmyslná. Pokud někdo chtěl páchat v Evropě a na Západě teror je již nepochybně zde. Stejně nebezpečí, že přijde další uprchlická vlna je iluzorní. Kdo z Afghánistánu chtěl odejít již dávno odešel, a útočiště našel většinou v blízkém Pákistánu, kde mají mnozí Afghánci rodinné vazby.

Pokud je tu úkol pro českou diplomacii, tak je to otevření debaty o další perspektivě afghánské intervence. Věčně přesvědčování spojenců, že jsem dobří spojenci a držíme krok a ústa k ničemu nevede. Je třeba ukázat, že jsme partneři a máme své zájmy. Je totiž veřejnosti odpovědět na jednu palčivou otázku: nebyla prolita krev českých vojáků zbytečně? Dokud na ní nebudou nejen naši politici schopni odpovědět, bude pozice nejen jejich, ale i celého Západu více než zpochybnitelná.