Průlomový verdikt: Policie nemá tajit bývalé estébáky ve svých řadách

"Profesní kariéra úředních osob správních orgánů či policistů je věcí veřejnou a veřejnost má právo být o ní informována," uvedl soud. Policie musí vydat také údaje o hodnocení policistů včetně jejich případných pracovních pochybení. "Neobsahují žádné údaje o jeho privátní sféře (údaje o rodině, o zdraví a podobně), a soud proto nevidí důvod, proč by takové informace nemohly být veřejně dostupné," rozhodli soudci.

Muž si stěžoval na chování příslušníků kriminální policie, kteří ho vyšetřovali. Nebyl ale spokojený s tím, jak se s jeho stížností naložilo, a požádal proto policii o informace. Chtěl kopie písemností založených ve spisu a požádal také o informaci, zda policisté, kteří jeho stížnost vyřizují, byli v minulosti trestáni za nějaké pochybení v práci.

A dožadoval se také informace, zda policista, který prověřuje stížnost, byl příslušníkem nebo spolupracovníkem StB. "A pokud ano, tak v které době, jakou funkci vykonával nebo jakou činností či formou spolupráce byl pověřen," uvedl konkrétně muž ve stížnosti. Podle muže se jméno policisty objevilo v takzvaných Cibulkových seznamech.

Pražské policejní ředitelství informace odmítlo vydat, protože prý nejde o veřejné informace, ale o osobní údaje policistů. Muž tedy Obvodní ředitelství zažaloval. V žalobě uvedl: "Požadovaná informace o profesní minulosti policisty zaměřená na otázku jeho působení u bývalé StB je věcí veřejnou. Není přitom vůbec významné, zda policie v současnosti takovou informací disponuje."

Teprve před šesti roky ministerstvo vnitra oficiálně přiznalo, že v policejních složkách pracuje 800 bývalých příslušníků StB.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prokazatelně prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.

Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a používání drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka či kněz Josef Toufar. StB též z nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.

Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvíl, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině primitivové bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali (a často ani neznali) zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali bestiálními metodami výslechů. Řada autorů srovnává StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky", uvedl server police-cr.cz.