KOMENTÁŘ | Česko před 30 lety ukázalo, že se zbavilo komunistické krutovlády. Díky Havlovi a našim vojákům

Doznívající bolševické myšlení na ministerstvech však stále dřímalo a misi tak neustále komplikovalo, včetně závisti ohledně dolarové výplaty. Armáda mohla rodícímu se tržnímu hospodářství přihrát ze Saúdské Arabie movité, pohádkové zakázky, ale postkomunistické uvažování je zhatilo a současný rozpočet by i dnes z nich mohl žít.

Chovali k nim nedůvěru, neskrývali posměch. Američtí vojáci je považovali stále za komunisty a dávali jim najevo, že při studené válce stáli na straně jejich úhlavního nepřítele, tedy Sovětského svazu. Dokonce si do členů československé protichemické jednotky rýpli, zda tam, odkud pocházejí, se platí vůbec penězi. Brzy ale Američané poznali, jak se mýlili, a s praporem o síle 208 mužů začali spolupracovat, či dokonce k němu vzhlížet. Šokovalo je už to, že všichni vojáci hovořili plynně anglicky, někteří dokonce arabsky či persky a jejich chemické znalosti byly tak dokonalé, že se časem Američané od vojska, jemuž velel plukovník Ján Való, nechali jeho podřízenými doškolovat.

Československá armáda, která byla ještě nedávno vazalem komunistického nelidského režimu a členem zákeřné Varšavské smlouvy, začala psát novou kapitolu. Stala se tak první postkomunistickou armádou, která po zhroucení bolševické říše, bojovala po boku západních spojenců. Touto misí i působením na území bývalé Jugoslávie si později Česká republika i Slovensko otevřely dveře do prestižního členství v NATO.

Perský záliv byl už před okupací Kuvajtu nestabilním regionem. Vždyť bez dvou dní zde přesně osm let probíhala od 22. září 1980 do 20. srpna 1988 irácko-íranská válka, která skončila patem. Irácký režim Saddáma Husajna při konfliktu ale finančně doslova vykrvácel. Dlužil 15 miliard dolarů Kuvajtu, přibližně stejnou částku Saúdské Arabii a dalších 10 miliard jiným věřitelům. Ostatní půjčky mu byly zamítnuty, z krize ho mohly dostat jen obrovské zásoby kuvajtské ropy. Proto Husajnova vojska vtrhla 2. srpna 1990 do malého Kuvajtu, který byl za dva dny kompletně okupován a Irák si jej připojil jako svou 19. provincii. Vypukla tak operace Pouštní štít. Rada bezpečnosti OSN jednomyslně odsoudila invazi do Kuvajtu, a to v rezoluci číslo 660 hned 2. srpna 1990. Československá vláda okamžitě vyzvala Irák, aby se stáhl.

Závist nad dolary způsobovala vyhrožování vojákům i rodinám

Kdo by si ale myslel, že všichni v Československu, které se radovalo z čerstvě získané svobody a demokracie, chtěli Kuvajtu pomoci vysláním tuzemské armády, krutě se mýlil. Komunistický ministr obrany Miroslav Vacek tvrdil, že země po změně režimu má jiné zájmy a starosti než řešit konflikt v Zálivu. Byl to právě prezident Václav Havel, který prosadil, aby se Čehoslováci zapojili do mezinárodní koalice čítající 28 států a bojovali za demokratické principy. Havel jako vrchní velitel armády, jeho poradce Alexandr Vondra, i pozdější ministr obrany Luboš Dobrovský, jenž nahradil zmíněného Vacka, nebyli sice žádní vojenští stratégové, ale jako demokratičtí humanisté si moc dobře uvědomovali, co zažívá právě okupovaný Kuvajt.

Vždyť Československo zažilo mnichovský podraz v roce 1938 a následné obsazení Německem 15. března 1939 a v srpnu roku 1968 sprostou, nezákonnou vojenskou invazi Sovětským svazem a jeho patolízalů. Bylo jasné, že Československo, kdy se rodil nový svět, muselo dát jednoznačně najevo, ke komu se připojí nejen na papíře, ale i přímo na frontě. O vyslání protichemické jednotky oficiálně informoval 3. října 1990 tehdejší ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier v New Yorku generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllara de la Guerra a tentýž měsíc misi schválilo i Federální shromáždění.

I když hlava státu i zákonodárci byli pro, část společnosti nechtěla jít do války v Zálivu, jak o tom nedávno promluvil Ján Váló v rozhovoru pro časopis Reflex. Odpor způsobovaly i takové malichernosti, jako zjištění, že vyslaní vojáci budou placeni v dolarech, a tak jim někteří „inteligenti“ vyhrožovali a v noci telefonicky zastrašovali jejich rodiny i příbuzné. Ani vedení armády nevycházelo vstříc jmenovanému veliteli. Ján Való, který prodělal v červnu 1989 náročný výcvik pro vyšší důstojníky mírových sil OSN ve Vídni, se v lednu 1990 postavil do čela mise jako tehdejší náčelník oddělení mírových sil Správy zahraničních vztahů ministerstva obrany.

Velkým problém po obsazení Kuvajtu 2. srpna 1990 bylo, jaké specializované vojsko a materiál Československo na misi vyšle. Generálové prosazovali hlavně techniku jako letadla a helikoptéry. Saúdskoarabské království, které celou akci platitlo, ale nic takového nepotřebovalo. Chyběla jim protichemická jednotka, neboť veděli, že Irák disponuje velkým množstvím chemických zbraní a rovněž pro ně nebylo tajemstvím, že Čechoslováci jsou v tomto oboru špičkou, protože první protichemický prapor měli už v roce 1920. A popravdě řečeno chemici byli jediným specializovaným oborem, kterým 41 let komunismem zatuchlá a zdevastovaná armáda mohla konkurovat západním spojencům a dokonce je i převyšovat.

Podraz začal na tatrovkách pro poušť, měly sjeté pneumatiky

Házení klacků pod nohy ale neustávalo. Való například zjistil, že vojsko, jemuž velel, dostalo terénní vozy značky Tatra na sjetých pneumatikách, což by je v písečných dunách okamžitě vyřadilo ze hry a jeho vojáci by nemohli být pro spojence použitelní. Rovněž s výběrem mužů si generálové nedělali starosti, vzali prakticky kohokoli, kdo se přihlásil. Nebýt tehdejšího náčelníka generálního štábu generálporučíka Antona Slimáka, který ve všem veliteli jednotky vyšel vstříc, chemici by neodletěli. Hlavní podrazy měly ale teprve přijít. Řada generálů totiž ještě nestrávila, že země se tehdy obracela k Západu a demokracii.

Po vydání rozkazu prezidenta Václava Havla 26. listopadu 1990 k vyslání československé protichemické jednotky do Saúdskoarabského království, začali v prosinci vojáci odlétat. Rozpory s velitelstvím z Prahy začaly záhy, když náčelník chemického vojska Josef Černý nesouhlasil s rozdělením praporu na dvě části, a to u 4. a 20. obrnněné brigády. Záměr schválil až ministr obrany Luboš Dobrovský.

Neschopnost a ustrašenost generálů z Prahy se projevila po vypršení lhůty Rady bezpečnosti OSN a následné ukončení mise Pouštního štítu a zahájení nové operace Pouštní bouře 17. ledna 1991, v níž Čechoslováci sehráli klíčové role a získali si tak i respekt amerického velitele celé akce Normana Schwarzkopfa i generála Maxe Shardeina a Pentagonu, sídla ministerstva obrany Spojených států amerických. Protichemická jednotka musela prozkoumat každý výbuch, zda při něm nebyly použity chemické zbraně. Dokonce naměřila podprahové hodnoty bojových otravných látek yperitu a sarinu, jednotka představovala obrovskou pojistku pro spojence, s hrdostí by se dalo říci, že bez její činnosti by vše bylo komplikovanější. Počínala si profesionálně, v boji neztratila jediného vojáka, domů se živý nevrátil jen četař Petr Šimonka, který se nezajištěnou zbraní nešťastně postřelil.

Kdyby velitel poslechl Prahu, Saúdové by vojáky kvůli zradě postříleli

Zatímco Američané s koalicí zvedali vždy palec nahoru, když potkali československou protichemickou jednotku, generálové z Prahy vše komplikovali, jakoby misi chtěl někdo sabotovat. Kdyby velitel Való v Zálivu poslouchal jejich pokyny, ohrozil by životy svých vojáků. Z Prahy přišel pokyn, že chemici nebudou v první linii překračovat se saúdskoarbaskou brigádou, jíž kryli záda, hranice do Kuvajtu, neboť je to nad rámec jejich mandátu.

Představa, že by Saúdové zjistili, že jednotka zůstala trčet na hranici, ačkoli byla předem dohodnuta součinnost, mohlo dojít k fatálnímu selhání. Saúdové by mohli Čechoslováky postřílet, protože si to zcela jasně mohli vyložit tak, že je zradili, utekli z boje a nechali je ve štychu. Právě tady Ján Való projevil svoji schopnost pracovat pod tlakem a rozhodovat se chladnokrevně. Rozkaz z Prahy neuposlechl a jednotka se ocitla v Kuvajtu. Až ministr obrany Luboš Dobrovský utišil všechny kritiky, když řekl, že Való se rozhodl zcela správně.

Protichemická jednotka musela neustále řešit i šlendrián generality z metropole ČSFR. Jelikož chemici jezdili v první linii na nekrytých džípech, požádal Való o speciální protichemický transportér, který přepravil dopravní letoun Hercules a Saúdové jej zaplatili. Při výjezdu z letadla ale nešel nastartovat a musel se ručně vytlačit, poté Čechoslováci zjistili, že jim velení poslalo nefunkční techniku z roku 1964. Není třeba ani zmiňovat, jak se tvářili Saúdové, kteří vše platili.

Sami poznali, že schopných generálů v ČSFR je jako šafránu. Další ostudu musel Való překousnout, když si jejich hostitelé objednali ke koupi chemické ochranné masky. Jenže do Zálivu dorazily masky zpuchřelé, shnilé i plesnivé a už při nasazení se trhaly. Právě tady se projevilo postkomunistické myšlení generálů, kteří viděli jen finanční zisk a vůbec se neobtěžovali domýšlet, co se stane, když v zamořeném území ochranné prostředky fungovat nebudou a mohou tak přijít o životy vojáci jiných armád.

Stát nepochopitelně pohrdl pohádkovými zakázkami za miliony

Přesto byli Saúdové, kteří i nepoužitelné masky zaplatili, ochotni na všechno zapomenout a udělat obří kontrakt s tatrovkami, jimiž chtěli vybavit svoji armádu, neboť je ohromili, když je viděli v akci v poušti. K tomu chtěli objednat obrovský opravárenský závod. Jenže omezenost nevládla jen v armádě, ale i na ostatních ministerstvech. Českoslovenští obchodníci totiž byznys podmiňovali koupí vzdušné i pozemní ochrany či systémem zásobování. To ale protistrana odmítala, neboť vším disponovala a ještě v kvalitnějším, modernějším provedení. Shoda se nenašla, a tak z obchodu sešlo.

Doslova se zazdila i nabídka, aby chemici proškolovali saúdskoarabské vojáky, Praha, respektive stát, se na nabídku ani neobtěžovaly odpovědět, tak se Saúdové za tučnou částku obrátili na Němce, kteří po nabídce okamžitě skočili. Čechoslováci pohrdli i nabídkou od kuvajtského ministerstva obrany, který nabízelo kontrakt za několik set milionu dolarů, aby jeho vojáci vyčistili obrovitý pouštní prostor od min. Československo odepsalo, že na takovou akci nemá kapacity.

Byť protichemická jednotka ve válce v Zálivu obstála, setřela ze sebe známku komunistické armády, a 28. února 1991 s koalicí vyhrála, Československo z obchodního pohledu po ní utrpělo debakl. Jeho ministerstva v té době mohla uzavřít pohádkové dolarové kontrakty, z nichž by země jistě profitovala ještě teď a mohla je dokonce prohlubovat. Tehdy se v plné míře projevila malost některých lidí, kterým predikce vůbec nic neříkala.

Bylo velkým štěstím, že tehdejším prezidentem byl pan Václav Havel, který nemávl nad konfliktem rukou, zasloužil se o vyslání jednotky a zviditelnil zemi, která 41 let úpěla pod komunistickou krutovládou. Svět tak viděl, jak schopné a odvážné vojáky máme v akci. Bohužel mnohým bylo demokratické myšlení cizí a přetrvávalo v nich tupé bolševické myšlení, které ucpalo velký tok peněz, jež by se nyní při navýšení půlmiliardového schodku ve státním rozpočtu tolik hodil...