Zeman staví zisk nad lidské utrpení. "Prázdné plochy" vytváří svými výroky

Zeman se v pořadu Týden s prezidentem vyjádřil k mimořádně citlivému tématu. Připomeňme, že během druhé světové války nacisté vyhladili téměř celou populaci původních českých Romů. Protektorátní, fakticky české úřady pak provozovaly dva cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Docházelo v nich k internaci příslušníku romského etnika, přičemž podmínky v obou zařízeních byly natolik katastrofální, že vedly k úmrtí několika stovek vězňů, především z důvodu infekčních nemocí. V táborech sloužil český personál, jehož brutalita vůči zadržovaným je dobře zdokumentovaná. Většina vězněných Romů, vesměs rodin s dětmi, byla z táborů na protektorátním území nakonec transportována do vyhlazovacího komplexu Osvětim-Březinka, kde skončila v plynových komorách.

Je třeba konstatovat, že takový scénář nevycházel z české iniciativy. Masové vyhlazování Romů, stejně jako Židů, probíhalo během druhé světové války v režii nacistického Německa. I rozhodnutí úřadů tzv. druhé republiky zřídit kárné pracovní tábory, které se následně během Protektorátu transformovaly v tábory cikánské, odráželo především tehdejší mezinárodněpolitickou realitu a nevyhnutelné ústupky Třetí říši po mnichovském diktátu. To samozřejmě neznamená, že část protektorátních představitelů i české veřejnosti tvrdý postup proti Romům a alternativně žijícím jedincům (v dobové terminologii "osobám žijícím po cikánsku") neschvalovala.

Za ostudný lze nicméně označit přístup československého, resp. českého státu k romskému holocaustu v poválečném období. Otázka po celou dobu trvání komunistického režimu představovala maximálně téma pro historiky, veřejně se o ní nemluvilo vůbec. Namísto připomínání a patřičné piety se státně-socialistická diktatura vypořádala s dědictvím cikánských táborů na českém území vpravdě svébytně - v Letech vznikl vepřín, v Hodoníně rekreační objekt. Situace se mírně zlepšila po roce 1989, kdy téma alespoň proniklo do veřejného diskursu (ponechme stranou, jak extrémní a od reality odtržené argumenty zaznívaly a zaznívají). Na obou místech vznikly památníky a od 90. let se debatuje - žel bez výsledku - o odkoupení a zbourání vepřína, jehož existenci na místě, kde docházelo k enormnímu lidskému utrpení, lze sotva obhájit.

Nikoliv podle Miloše Zemana. Současná hlava státu se naštěstí neuchýlila k pochybné argumentaci, která se snaží znevážení pietního místa ospravedlnit prostřednictím zpochybňování charakteru tábora v Letech. V té souvislosti lze vzpomenout na loňské, věřme že skutečně pouze neobratné, výroky Andreje Babiše. Namísto toho prezident operuje s tezí, která staví nadevše ekonomický profit. Vepřín podle něj nemá cenu bourat, jelikož prosperuje, tudíž generuje zisk, zatímco jeho odstranění by stálo daňové poplatníky značné peníze. Ba co víc, po vepřínu by na místě zbyla jen "prázdná plocha".

Prezidentova řečnická otázka, zda "chceme budovat prázdné plochy", dobře odráží morální a hodnotové prázdno, které se z Hradu v posledních letech šíří. Nejen v této otázce Zeman politiku vyprázdnil od jakýchkoliv vyšších idejí a razí čistý ekonomický utilitarismus. Jedinou hlubší myšlenkou, kterou v posledních letech nabízí, je primitivní, na pudy hrající nacionalistické tvrzení "tato země je naše". Potvrzuje, že hodnotově se jedná o východního, nikoliv západního politika, stěží lze hovořit o nějakém státnictví.

Zeman má pravdu, že k postavení pomníku v Letech došlo za jeho vlády. Přičtěme mu to k dobru. Z odstupem téměř dvou dekád ale musíme konstatovat, že šlo o řešení polovičaté. Ušetřilo sice státní kase prezidentem zmiňovaných 400 milionů korun, avšak širší společenské dopady znevažování místa spojeného s nacistickým holocaustem jsou penězi sotva vyčíslitelné. Ponecháme-li stranou negativní efekt na historické povědomí české veřejnosti, je třeba si přiznat, že existence vepřína v Letech v 90. letech jen přisypávala sůl do otevřených ran soužití Romů a většinové populace. Ne neoprávněně totiž mnoho zástupců první jmenované skupiny považovalo zachovávání vepřína za snahu záměrně relativizovat romské utrpení během druhé světové války.

Prezidentovy výroky jsou v poslední době čím dál nepředvídatelnější a mají potenciál páchat velké společenské škody. To samé platí o Zemanových stanoviscích k problematickým aspektům moderních českých dějin, často předkládaných z ryze účelových důvodů. Není třeba hlouběji připomínat kauzu "Hitler je gentleman". Doufejme, že tentokrát se hlava státu v mimořádně citlivé otázce romského holocaustu omezí na tento ojedinělý výkřik a nebude mít potřebu pouštět se do vlastní, zajisté velmi svébytné interpretace ohromné lidské tragédie.

Matěj Bílý, autor je historik