Kapitulovali jsme prakticky bez boje. Měli jsme plné ruce práce s uprchlíky, vzpomíná Schwarzenberg

Schwarzenberg vzpomíná, jak byl necelý měsíc před okupací byl poprvé doma. „Byl to byl krásný zážitek. Vítali nás jak na Třeboňsku, na Orlíku nebo v Praze a posléze dokonce i na Hluboké. Být zase doma mě úplně nadchlo. Cítil jsem tu euforii. Čím víc jsem ale sledoval, co se děje, tím větší skepsi jsem tehdy nabýval. Neuměl jsem si představit, že by toto Sověti tolerovali. A opravdu. Jednadvacátého jsem byl zrovna ve Vídni, když přišla zpráva, že k nám vojska Varšavského paktu vtrhla,“ popisuje politik.

Situace podle něj byla i za hranicemi velmi hektická. „V příštích dnech jsme měli plné ruce práce se spoustou uprchlíků. Dosti jich přišlo taky z Jižních Čech. Ti se potom k nám uchýlili, a tudíž jsem ani neměl mnoho času přemýšlet, co to všecko bude znamenat. Zaznamenal jsem ovšem s politováním, že jsme zase jednou prakticky bez boje kapitulovali,“ posteskl si.

Doba normalizace podle něj byla opravdu dusítko pro celou republiku. „Je pravda, že Gustav Husák už nepřipustil popravy jako v padesátých letech, asi tomu taky pomohlo, že sám byl v padesátých letech dlouho vězněn. Ale taky byl toho názoru, že několik let ve vězení nikomu neuškodí. To opravdu trapné bylo, že po těch různých čistkách během padesátých let byla i komunistická strana zbavena valné většiny svých inteligentnějších členů a vůdců. To, co nastalo, byla diktatura domovních důvěrníků. Mnohem nižší úroveň průměrných funkcionářů. Byla to pouze trapná jedenadvacetiletá dohra toho, co komunistický převrat v roce 1948 napáchal,“ myslí si Schwarzenberg.

Režim nakonec podle něj padl kvůli vlastní neschopností. „Jak známo, konec Varšavské smlouvy i RVHP nebyla revoluce, nebyla to ani invaze cizí armády, nýbrž prostý krach. Byl to bankrot. Sovětská říše se rozpadla, a tak i u nás skončila vláda KSČ, jejíž vedení bylo zcela bezradné. Je třeba ovšem připomenout, že slavné Pražské jaro, z části reprezentované velikým nadšením i těmi několika idealisty, kteří ještě v rodné straně zůstali, byl naprosto nerealistický pokus změnit vládu komunismu v socialismus s lidskou tváří,“ tvrdí s odstupem času.

Právě tento vývoj ale podle něj znamenal zlom. „Někdy si myslím, byť to byla velká tragédie, že tyto události aspoň většinu lidí přesvědčily, že tudy cesta nevede. Že se musíme vydat úplně jinou cestou. Namáhavou a taky s různými pastmi a nešvary, nicméně přece jenom cestou svobody. Zejména bychom ale měli vzpomenout těch, kteří v průběhu srpna a dalších měsíců padli jako oběti této invaze. Vzpomeňme taky na ty, kteří v zoufalství proti násilně nastolenému režimu protestovali. Jana Palacha a Jana Zajíce a dalších statečných v celém východním bloku. To všechno patří k sobě. Je to jedna dějinná událost s jejími následky. Pracujme na tom, abychom se už nikdy do takové situace nedostali. Neboť, po pravdě řečeno, o tuto situaci jsme se zasloužili volbami po druhé světové válce a kapitulací v únoru 1948. Tak jsme po srpnu 1968 kapitulovali zase,“ dodal Schwarzenberg.