Proč NATO nezasáhlo proti invazi? Hodil nás Západ přes palubu?

21. srpna 1968 vkročily na žádost konzervativního křídla KSČ na území Československa vojenské jednotky pěti komunistických zemí, a to Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské a Bulharské lidové republiky. Jedinými státy Východního bloku, které se této akce nezúčastnily, bylo Rumunsko a Albánie, a pak také polosvobodná Jugoslávie. Pouze vojska NDR se nakonec od hranic stáhla, vyjma malého počtu specialistů. Sovětská armáda jako jediná zůstala v Československu až do roku 1991. Proč se ale k nám západ opět otočil zády jako v září 1938? Jsme opravdu tak bezvýznamná země stojící mezi dvěma mocnostmi, za níž se spojenci nikdy nepostaví?

Některé dokumenty zveřejněné 30 let po této nešťastné tvrdí, že za triumf SSSR v Československu mohla špatná vojenská výbava NATO, včetně nízkého počtu ozbrojených sil rozmístěných v západním bloku. NATO by tím pádem nemohlo zakročit jinak, než rozpoutáním nukleární války, jíž se v tehdejší světě obávali všichni, a to jak na západě, tak i na východě. Obavy z globálního konfliktu vždy hrály významnou roli při střetu mezi SSSR a USA, včetně Karibské krize.

"Mohu pouze konstatovat, že toto selhání bylo jasným potvrzením ruské schopnosti upevnit si své postavení v bipolárním světě. Moskva moc dobře věděla, že proti jejímu postupu vůči satelitům nikdy nezakročíme, protože v sázce bylo nebezpečí rozpoutání jaderné války. Jsem si naprosto jistý, že by k takovému tragickému scénáři mohlo dojít, kdybychom se rozhodli zasáhnout," řekl americký generál Lyron Lemintzer při příležitosti zasedání NATO v Bruselu, v září 1968.  

Zpráva NATO o průběhu a důsledcích invaze byla odstraněná z britských záznamů a následně zničená z bezpečnostních důvodů. To však nezabránilo tomu, aby se stále vedly diskuze na toto téma. Některé klíčové poznámky navíc zůstaly zachovány. Čili je možné se odvolávat na fakta, nikoli pouze na domněnky. "Zvýšená schopnost Varšavské smlouvy čelit případným útokům zvenčí nám pouze dokazuje, že musíme změnit strategii, aby bylo NATO obranyschopné," stojí v jednom odstavci zprávy z roku 1968.

Baron de Cumont, belgický předseda Vojenského výboru, řekl, že tím největším kamenem úrazu byl kromě nízkého počtu vojenského personálu také nedostatek kvalitních zbraní, včetně pozemní a vzdušné obrany. Členské státy NATO podle Cumontova názoru výrazně podcenily nákup vojenského vybavení, zejména letadel, čímž se staly oslabenými vůči nepříteli z východu. "Vojenská kapacita zemí Varšavské smlouvy byla mnohem lepší, což se pak následně projevilo při invazi do Československa," řekl Cumont.

Československo nebylo zdaleka jediným komunistickým satelitem, v němž byly protikomunistické tendence násilně potlačeny. Například v Maďarské lidově republice se už v 50. letech projevily silné protikomunistické tendence, jejichž vyvrcholením byla rovněž invaze Sovětského svazu. Ten se snažil násilím potlačit protesty proti komunistické vládě. Navzdory maďarským snahám o získání neutrality po vzoru sousedního Rakouska bylo obnovené socialistické uspořádání a do čela země instalován János Kadár. Důvodem měla být tajná dohoda mezi SSSR a USA o Suezském průplavu.

Ačkoliv se sen o opuštění Východního bloku a získání neutrality rozplynul, byly za Kadára přijaty určité liberální reformy, kterým se říká takzvaný gulášový socialismus. I z tohoto důvodu patřilo Maďarsko mezi otevřenější komunistické satelity. Odpor vůči komunismu, nebo lépe řečeno reálnému socialismu, se projevil taktéž v NDR, v roce 1953, a v Polsku, v roce 1956.