U založení Československa nebyl jen Masaryk. Které další osobnosti se zasloužily o stát?

Celý proces osamostatňování území, které bylo po téměř celých 300 let pod nadvládou Habsburků, začal vydáním manifestu proklamujícím federalizaci monarchie ze strany rakousko-uherského císaře Karla I. dne 16. října 1918. V reakci na to byla dvanáct dní poté 28. října 1918 deklarována samostatná československá republika. Nicméně už ten samý rok, který dnes neznamená pouze 100. výročí samostatné ČSR, nýbrž i konce první světové války, se začaly objevovat tendence přiznávat větší autonomii národům habsburské monarchie.

Ostatně není se ani čemu divit. Vždyť právě tou roznětkou vyvolání prvního globálního konfliktu byl právě atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este ze strany srbských nacionalistů. Tehdejší americký prezident Woodrow Wilson se proto rozhodl v lednu 1918 představit Kongresu čtrnáct bodů řešících nového uspořádání poválečné Evropy. Jejich součástí bylo právě také posílení práv jednotlivých zemí Rakouska-Uherska. O úplnou samostatnost se však ještě nejednalo. Dalo by se tedy říci, že pokud existuje někdo, komu můžeme být vděční za český a slovenský stát, tak jsou to právě Spojené státy, respektive prezident Wilson.

Samotné zhroucení léta trvajícího mnohonárodnostního státního celku však bylo nevyhnutelné. Sám Tomáš Garrigue Masaryk, který ještě v 19. století věřil myšlence takzvaného austroslavismu, došel k jasnému závěru, že další setrvávání slovanských národů v Habsburské monarchii nemá budoucnost. Přestože se Karel I. možná snažil Rakousko-Uhersko zachránit ústupkem v podobě zmiňované federalizace, čeští a slovenští politici už tehdy jednali s vítěznými mocnostmi Francií, Velkou Británií a USA o Československé národní radě, která se měla nově stát budoucí vládou samostatného československého státu.

A zde se nyní dostáváme k dalším osobnostem vzniku takzvané první republiky. Vyhlášení autonomie českých a slovenských zemí bylo dílem prozatímní exilové vlády v čele s T. G. Masarykem čítající ministra zahraničí Edvarda Beneše a ministra vojenství Milana Rastislava Štefánika. Ta vydala Washingtonskou deklaraci obsahující nezávislost a samostatnou Československou republiku. Federalizace v rámci Rakouska-Uherska byla jasně odmítnutá. Co se týče domácí politické scény, tak hlavním tahounem odboje proti Vídni byl Karel Kramář, který stál v čele Národního výboru československého. Ten už se pomalu a jistě připravoval na převzetí moci.

Na to, aby mohla být vyhlášená samostatná republika, musely se vyřešit některé základní otázky. Jednou z nich byly také potraviny a jejich vyvážení do zahraničí. Zemská hospodářská rada vedená Antonínem Švehlou, další významnou politickou osobností, soustředila veškerou svou činnost na udržení, co největšího množství zásob v zemi. 14. října pak byla vyhlášená generální stávka a Pískem kolovaly plakáty deklarující republiku. Navzdory rozehnání revolučního davu a obsazení města uherskými vojsky se podařilo čtrnáct poté skutečně dosáhnout autonomie českých a slovenských zemí.

Důvodem byl ústupek nejen rakousko-uherského císaře Karla I., ale i vídeňské vlády 27. října 1918, která řekla, že je připravená jednat o Wilsonových mírových podmínkách. Praha si to okamžitě interpretovala jako definitivní prohru Vídně a do ulic vyšly masy lidí. 28. října pak po definitivním uznání republiky převzal moc Národní výbor zastoupený takzvanými "Pěti muži 28. října" - Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným a Slovákem Vavrem Šrobárem.

Když ohlédneme k tomu, co 28. říjnu 1918 předcházelo, tak už během roku 1916, kdy svět zmítala 1. světová válka, ustavili T. G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik Československou národní radu, jejímž jediným cílem byl odboj proti Vídni. Oporou se jí stali legionáři, kteří se nejvíce proslavili bojem na ruské jihozápadní frontě, konkrétně v Bitvě u Zborova. K samotné radikalizaci Čechů a Slováků a posílení nacionalistického cítění, včetně protirakouského odporu, došlo až v roce 1917. Jednalo se o reakci na takzvaný Manifest českých spisovatelů. Pokud jde o politiky, tak ti se začali ukazovat, až po vyhlášení Tříkrálové deklarace z ledna 1918, jíž se zahájil samotný proces osamostatňování.

Státní útvar, jehož 100. výročí existence si 28. října 2018 připomínáme, je první republika. Jako takový si prošel mnohými změnami. Například až do roku 1938 čítal také území takzvané Podkarpatské Rusi, dnešní západní Ukrajina. Díky tomu jsme také sousedili i s Rumunskem. Samotná první republika byla až do 2. světové války velmi multikulturní. Žili zde kromě Čechů a Slováků také Němci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Poláci a Rumuni. České země byly tradičně průmyslové, zatímco slovenské spíše zemědělské.