Toxická ideologie? Pravdoláskaři a jejich odpůrci se střetli u Jílkové

Moderátorka Jílková zahájila diskuzi otázkou na předsedu Fischera, proč má po 29 letech od Sametové revoluce potřebu zdůrazňovat nutnost detoxikace od komunismu, coby toxické ideologie, když se KSČM od přechodu k demokracii nikdy na vládě nepodílela. Ten jí odpověděl, že se v podstatě o návykovost. Jedná se o protipól společnosti, založené na křesťanské lásce a Pánu Bohu, kterou nahradil princip třídní nenávisti. Sám za sebe má Fischer pocit, že se tyto tendence i od pádu komunismu zachovaly nejen v politice, ale v celé naší společnosti, včetně škol.

Předseda Kováčík odpověděl, že už je téměř 30 let od roku 1989, což rozhodně není krátká doba. Rozhodně se za tu dobu nepovedlo vše tak, jak je občanům servírováno. Kdyby tomu tak bylo, nikdo by neměl potřebu tvrdit, že je komunismus toxický, nebo že je česká společnost ostudná, když ještě pořád existují voliči podporující KSČM. Kováčík také řekl Jílkové, že by se ihned po odvysílání mělo vysílat Kladivo na čarodějnice, aby měli občané jasnou představu, co se v dřívějších dobách dělo. Taktéž bylo zdůrazněno, že KSČM se do parlamentu dostává prostřednictvím demokratických voleb, a že ani žádný komunismus nikdy v reálu neexistoval.

Fischer vysvětlil, že se neřeší problém minulosti, podoby současné KSČM a jejího členstva. Tady jde o to, jaké panují poměry v současné společnosti. Jisté zhoubné tendence lze zaznamenat dokonce i na pravici, kde se mluví především o ekonomice, ale už ne o duchovnu a hodnotových otázkách. Docent Ševčík oponoval, že od doby Václava Klause tady ani žádnou pravici nemáme, a že v současné době lze zaznamenat rostoucí vliv neomarxismu, který expanduje do všech institucí EU, a který už doputoval i k nám. Následovala slovní přestřelka s protistranou ohledně liberální demokracie a možného návratu marxismu, v jiné podobě, který se dnes šíří mezi omladinou.

Místopředseda Herman nesouhlasil a řekl, že se rozhodně jako neomarxista necítí, a že 40 let totalitě muselo zanechat na této zemi určité stopy v podobě stále existujících voličů komunistů. Tady však nejde o legitimitu KSČM, nýbrž o její chování, včetně ohrožování našich bezpečnostních a zahraničněpolitických vazeb. Navíc někteří členové KSČM, jako například Viktor Skála a Marta Semelová, neváhají veřejně obhajovat justiční vraždu Milady Horákové a oslavovat Klementa Gottwalda. 

Jakl reagoval, že je nevkusné, aby si v současné době jakákoli strana říkala "komunistická". Za sebe ale musel konstatovat, že je dnes hloupost strefovat se do salónních levičáků typu Kováčíka. Programově se navíc nijak neliší od sociální demokracie, nebo i lidové strany, proti čemuž se vymezil Herman. Jakl pak vysvětlil, že se odvrací pozornost od skutečných problémů, a že žádný totalitní systém nespadl takříkajíc z nebe. Všechno začíná tím, že chce někdo radit druhým, jak mají žít. Jako příklad uvedl Fischerovy výroky o duchovnu. Jakl by si nikdy nedovolil pasovat se do role někoho, kdo má patent na to určovat lidem nejen, jak mají žít, ale jak mají dokonce i myslet.

Kováčík konstatoval, že KSČM přežívá i díky svému názvu, a že je zastáncem svobody slova, a to i pro své stranické kolegy. Fischer oponoval, že pokud jde o historická data typu 17. listopad, nebo rok 1939, tak ta symbolizují svobodu a boj o holý život, a proto by se neměla znevažovat hloupými vtipy. Součástí svobody je odpovědnost, tedy schopnost nést následky za to, co říkám. Ševčík do toho vstoupil a postěžoval si na nedostatek svobody slova ve veřejnoprávních médiích, načež mu Jílková vysvětlila, že nemá pravdu, protože mu byla dána možnost diskutovat v jejím pořadu.

Docent Němec řekl, že Kováčík podle něj relativizuje. Jedna věc je mít názor a druhá otevřeně zpochybňovat zločiny minulosti. Říkat, že výroky Semelové jsou pouze svobodným projevem názoru, znamená nedostatek empatie s oběťmi politických procesů. Budeme popírat i holocaust? V některých zemích by něco takového naplnilo skutkovou podstatu trestné činnosti. Následovala hádka o liberální demokracii a o tom, kdo byl, či nebyl zvolen. Jílková konstatovala, že Jakl, ani Ševčík nevyhráli žádné volby, a že pouze zastupují veřejnost.

Herman zmínil přiznání Václava Klause, že nezná špinavé peníze. Jakl se rozčílil a řekl, že Herman lže. Jílková jej musela zklidnit, aby dal prostor Hermanovi, který si postěžoval na dřívější Klausovo jednání. Když v 90. letech pracoval u kardinála Vlka, požádal jej Klaus o sjednání schůzky, načež jej pak opomíjel, a hovořil pouze s Vlkem. Kováčík na to řekl, že osobnost Václava Klause výrazným způsobem ovlivnila naší společnost, a že jsme se odklonili od hodnot k finančním otázkám.

Němec začal řešit Klausovy amnestie za závažné hospodářské zločiny, čímž naštval Ševčíka, který řekl, že Havel omilostňoval dokonce i vrahy. Mluvit se začalo také o Smetkovi a H-Systému. Ševčík se rozžhavil doběla a Jílková musela dělat vše proto, aby se sama dostala ke slovu, a získala odpověď na otázku, zda se peníze nepovýšily nad hodnoty a lidství. Paní z publika řekla, že nepotrestané zločiny minulosti nebyly pouze dílem komunistů, nýbrž i dalších politiků, včetně prezidenta Václava Havla. 

Prostor dostávali občané z publika. První z nich se ostře vymezil proti Kováčíkovi a proti komunistům, kteří zabili Miladu Horákovou, a kteří zde přes 30 let omezovali svobodu lidí. Jakým právem nám mohou kázat? Další pán řekl, že se lidé nechali zmanipulovat 17. listopadem a Václavem Havlem, a že jim vůbec nedošlo, jak se privatizovaly velké firmy. Komu dnes například patří Plzeňský Prazdroj? Všechno jsme prodali do zahraničí, které z nás žije, a které vykořisťuje české dělníky. "Žijeme ve světě manipulací a mediální nesvobody," postěžoval si pán. 

Debata se blížila ke konci a Jílková dala prostor ještě některým lidem z publika. Zazněla kritika současných komunistických režimů (Čína, Severní Korea). Jiná paní řekla, že se jí nelíbí to, co se dělo v minulosti, a vyzvala komunisty k odchodu z politiky. Následně bylo oznámeno téma příštího týdne, jímž budou syrští sirotci. Chráníme dostatečně lidi, kteří utíkají z válečných zón? Měli bychom být solidárnější a lidštější?