KOMENTÁŘ | Komentář: Kam jsme se dostali po 30 letech od sametu? Doopravdy jsme rozděleni?

Česká společnost a Česká republika je v kulatém výročí po Sametu nepopiratelně po materiální stránce v lepším stavu a bohatší než v roce 1989. Většina obyvatelstva si může pořídit to, o čem v roce 1989 mohla jen marně snít a jet tam, odkud se za vlády Miloše Jakeše a jeho předchůdců daly prohlížet jen obrázky v časopisech. Lidé mohou jet a žít tam, kde chtějí, aniž by je na hranicích zadržel nebo rovnou zastřelil bdělý pohraničník.  Nikdo už si nepamatuje, co je fronta před obchodem na základní životní potřeby. Dnes se stojí maximálně při akcích v supermarketech anebo před úřady na dotace.

V nemocnici neexistují dvojí oddělení pro privilegované a neřeknou vám, že vaše léky došly a vy máte smůlu. Stejně tak neexistuje školství a vysokoškolské obory jen pro vyvolené. Ekologický stav země se zlepšil, a děsivé emise a znečistění jsou i v místech, které byly jimi zvláště postiženy, jako Teplice, jen pomalu zapomínanou noční můrou. Existuje svoboda slova. Nikdo se nemusí bát, že bude za názor, který je kritický a má hlavu a patu, popotahován po policii a výsleších.

Přesto je společnost rozdělena. Je tvrdou a neoddiskutovatelnou realitou, že mnozí na revoluci vydělali. A je i pravdou, že se často získávalo bohatství velmi nečestnou formou. Na druhou stranu často nevidíme, že se vedle „hochů se špičatými botami“, prosadili i slušní podnikavci, kteří jsou oporou a kořením země a táhnou ji vzhůru. Dříči, kteří se dostali nahotu poctivě. Krok po kroku a v noci mohou v klidu spát. To jsou vítězové revoluce.

Jsou zde však i poražení. Lidé, kteří dnešek a jeho nástrahy nezvládají.  Budeme asi těžko vyprávět o výhodách plurality, volného trhu a možnosti cestovat desetině našich spoluobčanů žijících na hranici nebo rovnou v chudobě. Stejně tak tyto pojmy neocení mnozí ti, co se často nevlastní vinou ocitli mezi 863 000 lidmi v exekuci. Nemluvě o 40 000 bezdomovcích. Tito zapomenutí rozhodně nepatří mezi ty, kterými by se demokracie a vlády po roce 1989 chlubily. 

Jenže ti, kteří tak často připomínají rozdělení společnosti, nemají na mysli materiální a sociální rozdíly, ale politické. Pokud nesouhlasíte naprosto s některými názory, polemizujete s naším členstvím v EU nebo NATO, a dokonce si dovolíte zpochybňovat vývoj po roce 1989 a některé jeho aktéry, můžete se dočkat, že budete označeni za nepřátele a ohrožení demokracie.

Ovšem nemylme se. To stejné hrozí i v opačném gardu. Časté je škatulkování lidí podle toho, koho volili. Zapomíná se na to hlavní. To je jedna z věcí, kterou demonstranti a revolucionáři roku 1989 chtěli. Konec vedoucí role jedné strany, svobodné volby a pluralitu politických názorů. Demokratická společnost je názorově rozdělena. O tom nelze diskutovat. To je prostě fakt!

Ovšem o čem je nutné diskutovat je, jak vypadá celospolečenská politická debata a stav politiky. Je nutné o politice nejen diskutovat a vést půtky, ale také do ní vstupovat a převzít za ní a za sebe a své názory zodpovědnost a realizovat je. Což po hříchu ti, co často kritizují politiky, prahnou po kultivaci politického života a morálce, odmítají. Je třeba nejen jim, ale všem občanům, připomenout jedno z hesel roku 1989, které je více než příhodné i pro dnešek: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“

Ano, je to tak. To, co se stalo před třiceti lety nám dalo do rukou náš osud. Mnozí se samozřejmě rádi vymlouvají, když něco nejde nebo jim není po vůli na Brusel nebo na svoje zabedněné spoluobčany, kteří tu vše kazí, ale faktem zůstává, že směřování a osud naší země je především v rukách nás všech. A to je to největší a nejdůležitější dědictví událostí roku 1989. O tom kam, bude směřovat vývoj naší země, už nerozhoduje jedna strana, ale voliči v demokratických a svobodných volbách. A i proti jejich výsledku se lidé mohou bez obav ozvat. Zodpovědnost svobody je na nás všech. A za tuto svoboda bychom měli být vděčni a vážit si ji.