ROZHOVOR | Pandemie radikalizuje část společnosti. Odpor k očkování se stal agendou radikální pravice, tvrdí sociolog Císař

Pandemie koronaviru brzy vstoupí do svého třetího roku. Do České republiky přišla s jistým časovým odstupem, navíc se situace v průběhu předchozích dvaceti měsíců dynamicky proměňovala a míra zdravotních rizik i opatření narušujících běžný život silně oscilovala. Přesto, za situace, kdy nejméně ve světě nabývá na intenzitě aktuální vlna nákazy v souvislosti s novou mutací, která může být zatím vůbec nejhorší, pozorujete v tuzemské společnosti jevy, které se v předchozích vlnách nevyskytly?

Podle mě fascinující je hlavně ta neměnnost politické reakce a způsobu komunikace, který byl od začátku velmi nepředvídatelný, interpretace situace ze strany politických představitelů i opatření se různě měnila a to se nemění ani po dvou letech a dokonce ani při startu nové vlády. Ústy jejího ministra zdravotnictví se ta nepředvídatelnost a nejasnost opatření spíše jen prohlubuje.

V minulosti jste v médiích v souvislosti s pandemií mluvil o "chaosu, nejistotě a neporozumění" v české společnosti. Charakterizoval jste tak především vztah mezi společností a politickou reprezentací. Nouzový stav se nová vláda rozhodla neprodloužit a sází na individuální odpovědnost.  Může tato skutečnost výrazněji ovlivnit postoj větší části veřejnosti?

Odpovědné individuální chování vyžaduje určité podmínky, jednou z nich je alespoň elementární srozumitelnost a předvídatelnost pravidel, jimiž se život společnosti řídí a o nichž se dá také předpokládat, že je dodržují plus mínus všichni. Ve vztahu k pandemii ale žádná taková srozumitelná a předvídatelná pravidla nemáme, takže očekávané uvolnění restrikcí k odpovědnému individuálnímu chování nepovede. Nejistota v kombinaci s deklarovaným důrazem na to, že nyní jedeme každý sám na sebe a na společensky koordinovanou pomoc není možné spoléhat, naopak motivuje jednotlivce k tomu, aby se snažili urvat, co to jde, dokud to jde.

Jak vlastně čtete výsledek podzimních parlamentních voleb z pohledu pandemie? Byl koronavirus faktor, který výrazně ovlivnil rozložení sil?

Podle analýz, které jsou k dispozici v této chvíli, ale nějaké další ještě budou později, to vypadá, že to byl faktor, který hrál důležitou roli pro ty, kdo zvažovali volbu SPD a jiných krajně pravicových subjektů. Volby ale rozhodli voliči, kteří považovali za důležité otázky ekonomické a to, zda bude Andrej Babiš sestavovat další vládu.

Dlouhá, nepříjemná a pro některé zřejmě i existenčně problematická omezení života vyvolávají odpor části společnosti, a to nejen v tuzemsku. V minulých týdnech jsme viděli násilné demonstrace v některých evropských městech, například v Rotterdamu a Bruselu. Násilnosti se zatím České republice vyhýbaly, snad vyjma loňské demonstrace fotbalových chuligánů na Staroměstském náměstí. Existuje podle Vás možnost, že se toto změní a projevy nespokojenosti začnou mít radikálnější charakter?

K radikalizaci části společnosti dochází, ale na základě těchto demonstrací nelze činit nějaká dalekosáhlá prohlášení o skutečném mobilizačním potenciálu organizátorů protestů či jejich nebezpečnosti pro demokracii. Podobná uskupení se formovala v nedávné minulosti například během takzvané migrační krize. „Islám v ČR nechceme“ měl svého času 160 tisíc laiků na Facebooku a historii několika demonstraci a jiných akcí bez toho, že by se konstituoval jako významná síla.

K dopadu může ale zprostředkovaně dojít například ve formě posunu veřejné debaty ve směru na těchto demonstracích prezentovaných postojů, zlehčovaní pandemie a kritiky racionální reakce společnosti na ni. Je samozřejmě předčasné to hodnotit, ale nejméně některá vyjádření, která se objevují v poslední době, naznačují, že se tyto postoje dostávají do většinové diskuse. Jejich efekt je v této chvíli nejasný a rozhodně hodně zaleží na dalším vývoji pandemie. Takže nejen na tom, co, kdo a jak říká, ale také, co se skutečně stane v nemocnicích a mimo ně.

Politická uskupení, která svůj program do velké míry založila na odporu proti pandemickým restrikcím, v podzimních volbách příliš neuspěla. Lze to považovat i za důsledek toho, že většina politiků nechtěla dělat z koronaviru hlavní téma kampaně?     

Podle všeho se skutečně nejednalo o nejdůležitější téma, mnohem více se zde objevovala otázka pokračování Andreje Babiše jako premiéra a koalici SPOLU se podařilo prosazovat ekonomická témata. To ovšem zcela odpovídá tradičnímu nastavení stranickopolitického konfliktu v porevoluční České republice, takže to lze nejspíše považovat za pokračující projev hlavní konfliktní linie v české politice, která byla dlouhodobě určována především otázkami ekonomickými.

Někteří komentátoři a sociologové mluví o polarizaci české společnosti ve vztahu ke koronaviru a jeho zdravotním i širším ekonomickým a sociálním dopadům. Není ale příliš zjednodušující pohled prezentoval stávající názorové rozpory prostou dichotomií dvou skupin, například zastánci roušek versus "antirouškaři", případně stoupenci očkování versus "antivaxeři"?

To určitě zjednodušující je, na druhou stranu jsem zaznamenal opačný extrém, totiž že bychom měli věnovat pozornost unikátním důvodům každého, proč se chce nebo nechce očkovat. Z tohoto hlediska se na to já dívat asi neumím.

Z hlediska skupinové dynamiky je zřejmé, že téma očkování proti koronaviru se stalo dalším kamínkem do mozaiky ideologie současné radikální pravice, která aktivně pracuje s různými záměrně prefabrikovanými a zjednodušujícími výklady o povaze současného světa. Má to pro ni instrumentální význam, protože to slouží k oslovování podporovatelů, kteří se z různých důvodů neztotožňují nebo nemohou ztotožnit s výklady světa, které prezentují hlavní politické síly. To se ostatně projevilo i ve volebním chování: SPD, koalice Trikolóry, Svobodných a Soukromníků a Volný blok v posledních volbách získaly body právě u nenaočkovaných.

Během pandemie se hodně zmiňuje krize důvěry v tradiční instituce. Je tento fenomén v tuzemsku přítomen více než v okolních zemích? Můžeme zde hledat důvod, že Česká republika v některých ukazatelích okupuje čelní místa světových koronavirových statistik?

O tom se již dlouze hovořilo a netýká se to jen České republiky, ale šířeji postkomunistických zemí a nesouvisí to nejspíše jen s krizí důvěry, ale také se strukturou domácností a průmyslu těchto zemí, která ztěžuje realizaci některých protiepidemických opatření. Roli v tom hraje ale i nízká důvěra mezi lidmi a v politické instituce, která nenapomáhá ani hledání společensky prospěšných řešení ani dodržování politických opatření. Velká část polistopadové politické elity Čechům říká, ať se spoléhají jen na sebe a řídí se jen podle svých zájmů, což společenskou kooperaci systematicky podkopává. Nakonec to může vést při řešení společenských problémů, jako je pandemie, k tomu, že je ve skutečnosti každý nucen řešit je úplně sám. V této chvíli nezbývá koronaviru nic jiného, než aby otevřel šampaňské a využil takové skvělé příležitosti.

Jaký by byl dopad dalšího plošného a tvrdého lockdownu? Neposílilo by takové opatření dále nedůvěru v instituce? Přece jen celá očkovací kampaň byla postavena na tvrzení, že očkování nás vrátí do běžného života. Očkovaní byli také ujišťováni, že pro ně pandemie končí. Navíc i v zemích, které jsou Čechům dávány za vzor - ať už Portugalsko či Belgie-, se ukazuje, že ve skutečnosti přijdou další omezení, vysoké míře proočkovanosti navzdory. Jaký signál toto vysílá a jak by se měl veřejnosti prezentovat, aby byl srozumitelný?

Na konci první vlny v červenci 2020 jsme s kolegyní Hanou Kubátovou napsali: "Všechny tyto složité, někdy se říká dokonce 'zlomyslné' společenské problémy, před nimiž dnes stojíme, nejsou dlouhodobě řešitelné s klapkami na očích. Neexistuje žádný laboratorní experiment, který je za nás vyřeší. Neexistuje nejspíše ani taková vakcína, která bude fungovat na tento a zároveň všechny další možné typy virů. Globální problémy vyžadují inkorporaci nejistoty, vyjednávání a vysvětlování do rámce jejich řešení. Ta musejí být pragmatická, postupná a srozumitelně vyložená."

Tehdy se mi jeden z vládních představitelů vysmál s tím, jak má voličům prodávat nejistotu. Po roce a půl od této diagnózy se zdá, že na ní přeci jen něco bylo. Asi nadešel čas začít si zvykat na to, že řada současných problémů nemá jednoduché řešení  "jednou pro vždy" a pak ani taková řešení neslibovat, protože se to může projevit v dále klesající důvěře v politické instituce.

Obecně společenská opatření – bez ohledu na nové problémy jako je pandemie – nefungují v režimu buď stoprocentně funkční anebo vůbec ne, ale vždy s určitou pravděpodobností jejich dopadu. A vzhledem k tomu, že ve společnosti mohou vyvolat různé nezamýšlené reakce, vyžadují často přenastavení v dalších krocích. Platí to obecně a platí to ještě více o problémech, na které jsme nebyli připraveni a považujeme je stále za nové, jako je pandemie.

Z tohoto hlediska je očkování perfektně racionální reakcí, jak jsme ji jako lidé schopni, a to jak na individuální úrovni, tak z hlediska jeho společenského efektu. Není ale zároveň kouzelným proutkem, kterým mávneme, a problém zmizí. Jsme lidé obývající lidský svět, nikoli kouzelníci z Bradavic a nemá smysl předstírat, že kdokoli z nás vládne mocí Brumbála nebo Harryho Pottera, který by za nás vyřešil společenská rizika jednoduchým opravovacím kouzlem Reparo.