Před 70 lety komunisté ve vykonstruovaném procesu se Slánským odsoudili k trestu smrti 11 svých soudruhů

Vykonstruované politické procesy probíhaly v komunistických zemích na popud Sovětského svazu. Stalin si nařízením takovýchto akcí hodlal upevnit vliv v podřízených státech východního bloku. Neváhal při tom ani páchat čistky mezi členy komunistické strany na vysokých pozicích. Šlo o velice promyšlený záměr. V těchto kruzích se mělo varování všem odpůrcům režimu ukázat nejvýrazněji.

Tak vznikl i tzv. proces se Slánským. Již na podzim roku 1949 byl zatčen první soudruh, a to náměstek ministra zahraničního obchodu jménem Eugen Löbl. O rok později putoval k výslechu brněnský tajemník Komunistické strany Otto Šling. Velká vlna zatýkání probíhala od začátku roku 1951, kdy byl zadržen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis i se svým náměstkem Arturem Londonem nebo náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb. Samotný Rudolf Slánský, po němž je celý monstrproces nazván, skončil ve vězení až na konci listopadu 1951. Pokyn k jeho zatčení vydal sám Stalin, ten se také podílel na vybírání jiných konkrétních osob „vhodných“ do zapojení do vykonstruovaného procesu.

Soud s obžalovanými, kteří se měli dopustit přípravy „protistátního spiknutí“, probíhal od 20. do 27. listopadu 1952. Před ním museli „zločinci“ absolvovat dlouhé měsíce krutých výslechů i fyzického násilí. U soudu pak nemohli vypovídat ze své vlastní vůle, ale dostali přesný text, který hovořil jasně proti nim, a museli se ho naučit. Před výpovědí v soudní síni byli z doslovného znění těchto lživých řádků přezkoušeni. Výsledkem soudního procesu se stalo jedenáct verdiktů trestu smrti a tři doživotní žaláře. Poprava byla vykonána v noci z 2. na 3. prosince 1952 v areálu Pankrácké věznice. 

Proces nese pojmenování po Rudolfu Slánském, generálním tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany. Ten byl zatčen v noci 23. listopadu 1951, poté následovala série výslechů. Celá situace dohnala zoufalého Slánského k pokusům o sebevraždu. Počátkem roku 1952 se hodlal oběsit, později si rozbil hlavu o radiátor ve snaze se zabít. Těžké úrazy utrpěl také při mučení během vyslýchání, kdy se pod vlivem násilí ke špionáži a velezradě přiznal. Slánský byl (stejně jako většina obviněných) židovského původu. Jeho rodiče, sourozenci, strýc i teta za druhé světové války zahynuli v koncentračním táboře. Sám Slánský přečkal druhou světovou válku již coby člen Komunistické strany v exilu v Moskvě. Zde působil v odboji, zažil zde i mnohé nepříjemnosti. Ztratil tu svou dceru Naděždu, kterou někdo unesl. Dostal se zde však také na samotný stranický vrchol, kde se pak udržel až do svého zatčení v roce 1951. Jeho slibnou kariéru přerušila zrada strany, které sám sloužil, a to včetně zapojení se do příprav předchozích vykonstruovaných procesů. Během svého věznění měl tedy poměrně jasnou představu o tom, co ho čeká.

Z reprezentantů vysoké politiky si u soudu vyslechl ortel smrti také ministr zahraničních věcí Vladimír Clemetis, zástupce generálního tajemníka Komunistické strany Josef Frank, přednosta národohospodářského výboru Kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka, vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Bedřich Geminder, brněnský tajemník Otto Šling nebo náměstci ministrů Otto Fischl, Karel Šváb, Vavro Hajdů, Eugen Löbl, Artur London, Rudolf Margolius nebo Bedřich Reicin, dále redaktor Rudého práva André Simone. Posledně jmenovaný muž byl nejstarší obětí vykonstruovaného procesu, zemřel ve věku 57 let. Rudolf Margolius nebo Karel Šváb kupříkladu přežili věznění v koncentračních táborech. Zatímco nacistům se nepodařilo je zavraždit, povedlo se to jejich spolusoudruhům z Komunistické strany. Karel Šváb straně přesto zůstal věrný do poslední chvíle. Před vykonáním popravy zazněla z jeho úst slova: „Ať žije Sovětský svaz, ať žije Komunistická strana Československa“. Všichni popravení muži byli v roce 1963 posmrtně rehabilitováni, někteří z nich obdrželi in memoriam státní ocenění.