Matky vysmívající se otcům do očí: Podívejte se na zarážející příklady

Případ č. 1: Únos na Slovensko:

Bezmála pět let bojuje čtyřicetiletý Otakar Zatřepálek z Kolína za to, aby mohl vidět svého osmiletého syna. Jeho expartnerka unesla dítě na Slovensko, bezostyšně ignoruje verdikt českého soudu a odmítá komunikovat s otcem svého dítěte. Alespoň jednou malou dobrou zprávou v posledním vývoji je, že únosem se po několika letech začala zabývat kancelář prezidenta Slovenské republiky a také české a slovenské ministerstvo spravedlnosti. Uvidíme, jak budou zmínění instituce schopné celou věc řešit.

Pokud čtete mé články pravidelně, kauzu tohoto pána už nejspíše znáte, ale pro osvěžení určitě nebude od věci uvést základní fakta k celému případu: Na konci roku 2010 unesla matka, Jana P., dítě ke svým rodičům na Slovensko. Půl roku na to bratislavský soud nařídil návrat dítěte zpět do České republiky, kde má stále trvalý pobyt. Pro matku dítěte je ale rozsudek cárem papíru a celou dobu brání ve styku otce a syna i přes výzvu soudu a hrozbu pokuty. A soudy? Místo rázného opatření zatím jen strkají před celým případem hlavu do písku.

Považuji za tristní, že slovenský soud označil chování matky, která 3,5 roku bránila v kontaktu otce se synem, jen jako „dočasné selhání." Přitom jednání matky a slovenských soudů je jasným porušením Haagské úmluvy. Přemístění dítěte, s nímž nesouhlasí oba rodiče, je totiž mezinárodním únosem. Považuji proto neuvěřitelné, že slovenské soudy pozastavily již čtvrtý návrh otce na výkon rozhodnutí naposledy s odůvodněním, že matku nelze k navrácení dítěte do vlasti nutit, čímž de facto legalizují únos dítěte.

Fatálním způsobem zde selhala i česká strana, protože stejně jako Slovensko, nevykazuje žádnou efektivní činnost ve vymáhání soudních nařízení. Soudy tím, že nenařídily žádný postih pro matku, která úmyslně zdržuje trestní řízení, svým nekonáním mlčky tolerují její trestný čin. Bohužel podobné případy v ČR nejsou zdaleka ojedinělé.

Pro muže, kteří žijí ve smíšeném manželství, je tento případ mementem, a měli by se proto mít na pozoru, pokud ví či tuší, že jejich partnerka se s nimi chce rozejít. Případ Otakara Zatřepálka totiž představuje doslova ukázkový návod, jak snadno mohou být v případě rozchodu beztrestně uneseny děti. Pro zajímavost dodávám, že podle statistik se podobné případy dějí z 90 procent otcům.

Přestože vloni v srpnu, bylo u Okresního soudu v Kolíně zahájeno řízení o svěření dítěte do péče otce, ani to zatím efekt nepřineslo. Otec má upravený styk se synem, který je však pro něj vzhledem k cestám na Slovensko finančně likvidační. Navíc matka žádný z rozsudků upravující péči od začátku nerespektuje a celý rok brání i soudem nařízenému hovoru otce se synem pomocí skypové komunikace. Nejen soudy, ale i úřady nejednají v zájmu dítěte. Otec syna za 1600 dní od jeho únosu, viděl pouze na 4,5 hodiny.

Případ č. 2: Spiknutí matky a podjaté znalkyně

Na první pohled vše vypadalo úplně jasně: Obyčejný případ zneužívání ženy a dětí jejich otcem. Podobných případů by se určitě daly najít mraky. Jenže po roce a půl vyšetřování nastal obrat: Podle policie se otec žádného z trestných činů ve skutečnosti vůbec nedopustil. A nejen to. Chybovaly znalkyně a psycholožka z neziskové organizace Spondea, které uvěřily vyprávění zdánlivě týrané manželky, aniž by si její slova ověřily.

Ano, čtete dobře. Nezisková organizace, která má pomáhat dětem, se alespoň v tomto případě ukázala spíše jako aktivistické sdružení bojující proti otcům. Pokud bych chtěl být hodně velkým optimistou a nevěděl o celém případu více, tak bych řekl, že psycholožka jednala ledabyle a ani se neobtěžovala si matčina tvrzení ověřit. Audiatur et altera pars, tedy „budiž slyšena i druhá strana," jak zní stará právní zásada, kterou se psycholožka a dokonce ani znalkyně bohužel vůbec neřídily.

Věci se ale mají ještě hůře. Psycholožka z organizace Spondea chtěla zcela vědomě a za cenu překrucování očernit otce. Sama přiznala, že „skutečnosti, které její tvrzení nepotvrzovaly, do svých zpráv tendenčně neuváděla, protože byl zájem na pana P. něco najít." Ještě dodávám, že pokud byl někdo z rodičů opravdu problémovým, byla to matka, u níž byla zjištěna v policejním posudku histriónská porucha. Proč svěřujeme moc „znalcům," resp. dvěma znalkyním, jejichž posudky jsou viditelně zaujaté vůči otci?

Zneužívání a týrání jsou bezesporu skutky, které si zaslouží odsouzení a řádné potrestání. Není ale stejně ohavné obvinit někoho nepravdivě ze zmíněného jednání? Opravdu chceme, aby falešná obvinění ničila lidem jejich životy?

Otec se stal obětí spiknutí ze strany matky a zcela zjevně podjaté „znalkyně." Přestože je podle policie bezúhonný, děti smí vídat jen hodinu měsíčně, a to ještě za dohledu psychologa. Ve vztahu k dětem se na něho tedy pohlíží jako na někoho, kdo očištěný nebyl. Když byl otec během policejního vyšetřování osvobozený, proč se nezjednala náprava i ve věci možnosti vídat děti?

Takové jsou tedy dva případy otců bojujících o svá práva. Napadají mě na samotný závěr dvě otázky: Proč soudy nejednají ani tehdy, když matka projevuje vůči soudu doslova agresivní ignoranci, jako je tomu v kauze pana Zatřepálka?

A proč ani vyvrácení obvinění neznamená zrušení sankcí, jak tomu bylo ve druhém případě? Budeme ještě dlouho tolerovat, jak matky jednají zcela svévolně a vysmívají se kvůli zaujatým znaleckým posudkům a nefungujícím soudům svým bývalým partnerům a spravedlnosti do očí? Zákony musí platit pro všechny, jinak pozbývají svůj smysl!