Češi chtějí uzavření hranic? Politolog prozradil proč

S uzavřením hranic by Česká republika nepochybně přišla o část svobody, to by ale řada lidí ochotně přijala. Podle Peheho je možných vysvětlení mnoho: "Od komplikované historie nesamozřejmého národa, který se po staletí obával o svou existenci, až po skutečnost, že Češi po sérii etnických čistek ve 20. století ztratili v prostředí relativně vysoké etnické homogenity schopnost tolerovat vedle sebe ty „ostatní" a konfrontovat se s nimi produktivně jako s jakýmisi zrcadly vlastních nedostatků," zamýšlí se.

Výše zmíněný průzkum ale podle něj poukazuje ještě na něco jiného. "Zdá se, že během čtyř dekád komunismu se hned několika generacím Čechů hluboce zaryl pod kůži mentální stereotyp, který vytvářely hranice oplocené ostnatým drátem a poseté strážními věžemi," uvedl na Českém rozhlasu s tím, že mnozí byli sice nespokojeni s existencí této hranice nejen kvůli údajným možným narušitelům zvenčí, ale i kvůli tomu, aby svobodně nemohli ven cestovat i Češi. 

Po roce 1989 se podle politologa zdálo, že naprostá většina lidí uvítala svobodu, k níž patřilo i postupné odbourávání hranic a řada restriktivních právních omezení. "Zároveň ale v české kotlině zůstávala jakási ostražitost ke všemu, co přicházelo zvenčí. Odtud pramení opatrné postoje mnohých Čechů k Evropské unii či odpor k přítomnosti cizích vojenských jednotek na našem území. Zejména každá větší krize, které musíme čelit spolu se zbytkem západního světa, jehož jsme se po roce 1989 stali formálně opět součástí, vyvolává u nás až jakousi křečovitou reakci v podobě volání mnohých lidí po návratu do bezpečí národního státu," vysvětlil Pehe.

Podle něj je jedním z podstatných rysů českého postkomunismu, že mnozí lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se po změně režimu v roce 1989 najednou octli de facto na území nikoho. Průvodním rysem je prý i rozšířená nostalgie mezi lidmi, kteří strávili podstatnou část života v komunismu, po kultuře a dalších produktech z dob bývalého režimu, což je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledání ztraceného domova.

"Když k nám přijdou běženci, kteří byli vypuzeni ze svých domovů válkami či chudobou, sráží se chápání jejich situace ze strany našinců s jejich vlastní vykořeněností v prostředí svobodných demokratických poměrů, jejichž nárokům a komplexnosti mnozí nerozumí a nikdy se s nimi nesmířili. Jakousi zkratkovitou reakcí pak je pak volání, ať jdou ti „cizí" pryč, a pokud nepřestanou dotírat, ať se obnoví hranice, které nám kdysi zaručovaly takové bezpečí," podotkl pro ČRo Pehe.

Je tomu tak prý nejen proto, že k nám nemohl hned tak každý, ale i proto, že oplocené hranice vytvářely dojem, že se řídíme vlastními pravidly, do kterých nám svět nemá co mluvit. "Ostnatý drát coby symbol bezpečí spíše než symbol vlastní nesvobody má prostě mnoho našich spoluobčanů i dnes, po čtvrtstoletí života v demokracii, stále kdesi v hlavě," uzavřel politolog.