ROZHOVOR | Co si Češi myslí o Polácích není pravda, naopak ano, říkají Czendlik a Forejt

Žijete v Čechách od roku 1992. Vypozoroval jste, že existuje jakási averze vůči Polákům? Vzájemně si o sobě myslíme, že jste odvážnější, ráznější, že více pijete alkohol

Zbigniew Czendlik: Já si myslím, že všechno, co si Češi myslí o Polácích, není pravda, ale to, co si Poláci myslí o Češích, pravda je. (smích)

A co na to Češi?

Přemysl Forejt: Já to asi vůbec nepoznám.

A pracoval jste někdy v Polsku?

P. Forejt: To ne, ale pracoval jsem s pár Poláky v Anglii a je pravda že jsou hodně ambiciózní a jdou si za svým. Třeba jedna holčina, co se mnou pracovala, přesně věděla, že rok chce být tam a tam a šla si za tím. A ono se jí to opravdu povedlo.

A Češi tedy takovou ambicióznost nemají?

P. Forejt: To ne, ale je to věc, které jsem si hodně všiml právě na Polácích. Navíc jsem nikdy  s žádnými Poláky rozepře neměl. Celkově nemám rád rozepře.

Z. Czendlik: Mě by zajímalo, kolik jsou zvyklí dát Poláci za gastronomii a jestli navštěvují tvou olomouckou restauraci Entrée?

P. Forejt: To se přiznám, že moc ne.

Z. Czendlik: Oni možná o tvé restauraci ani nevědí.

P. Forejt: To je taky možné, ale je pravda, že prostě za gastronomií moc nejezdí. Ale já bych se chtěl jet do jedné restaurace v Polsku podívat. Jmenuje se Ateliér Amaro (Od r. 2011 restaurace ve Waršavě, jejíž mottem je: Tam, kde se snoubí příroda s vědou - pozn.redakce). Má michelinskou hvězdu, hodně jsem o ní slyšel, zajímá mě. Navíc kamarád tam byl a říkal, že párovali různá jídla s bramborovou pálenkou, což zní opravdu zajímavě.

Z. Czendlik: Já vám něco řeknu. Vrátím se k vaší první otázce. Četl jsem zajímavý článek o Krakovu. Toto město miluju a vozím tam své přátele. Ono to, co si myslí Češi o Polácích, pak není úplně náhoda, Polsko nemá ten mediální obraz úplně dobrý. Například, když probíhalo mistrovství světa ve fotbale, neustále strašili fanoušky, že jakmile pojedou do Wroclawi, musí si dát pozor. A potom tam přijedou, a vidí, jak Poláci fandí, jak je tam úplně skvělá atmosféra a jsou poté velmi, velmi příjemně překvapeni. Takže já jsem vlastně rád, že média lidi masírují, protože potom se koná to hezké překvapení.

Pro mě hezkým překvapením také bylo, když jste ve své knize Poste Hospoda Kostel napsal, že pokud chceme dobře vychovat své děti, vytvořme především kvalitní a láskyplný rodičovský pár. Základem všeho je maminka a tatínek, kteří se milují, respektují se a jsou si navzájem oporou.

Z. Czendlik: Víte co, já si myslím, že všechny knihy o výchově dětí jsou prostě nesmyslné. A jenom to ukazuje, že ty maminy, co je rády čtou, trpěly v dětství deficitem lásky a pomazlení. Protože když se rodiče mají rádi, milují se, tak je veškerá psychologie a pedagogika úplně zbytečná, protože děti se všechno naučí jenom z toho vztahu rodičů. Hezky jste mi navíc nahrála.  Já bych právě teď chtěl využít toho, že tady sedím s Přemkem a chtěl bych říct, proč máme tak rádi to jeho jídlo, protože on jej dělá s láskou, a to tomu neskutečně moc dává. Když věci neděláte s opravdovou láskou, a i pokud ve vztahu není opravdová láska, tak se vám nikdy nic nepovede. Já, když někam jedu, tak mám v Mohelnici oblíbenou benzínku. Vždycky tam zastavím. Mají zde automaty na kávu. Ta obsluha tam mě už zná a vědí, že když mi to kafe z automatu udělají oni, budu rád.  Já jim vždycky říkám, že ta káva s úsměvem je úplně jiná, než když si ji udělám sám. Já při té kávě potom myslím na ten úsměv a káva, i když je pořád z toho stejného automatu, je prostě úplně jiná.

P. Forejt: To je stejně jako s tou slečnou, co nás tady byla obsloužit, přišla s obrovským úsměvem a najednou se tady úplně změnila nálada a vznikla tady moc příjemná energie. (Restaurace Maryčka, pozn. redakce)

Z. Czendlik: I kdyby to víno bylo zkažené, tak konto zaplatíme v plné výši, a ještě jí dáme „dýško“, protože už nám takto zlepšila den. A to je takový základní princip. Přimíchávat lásku do všeho, co děláme a do našich mezilidských vztahů. Je to hrozně důležitá věc.

A co vaše dětství? Jak moc lásky přimíchávali vaši rodiče?

Moje dětství bylo úžasné. Však se na mě podívejte, kdybych neměl nádherné dětství, nevyrostl by ze mě tak nádherný člověk. (Smích.) To už je vizitka mého dětství. Tak samozřejmě byly nějaké krize, ale to zásadní si odnášíme z naší rodiny a z našeho domova. Toto všechno nás ovlivňuje, i když třeba nepřímo. Vidíte, u nás v rodině nikdo nebyl farář. Ale nějakým způsobem mě rodina přivedla na tuto cestu. Nejen rodiče, ale i učitele ve škole, kamarádi a lidé, se kterými se setkáme. A já musím říct, že jsem měl vždycky štěstí na lidi. Nevím, jak to bylo u tebe Přemku....

P. Forejt: Já jsem měl taky obrovské štěstí a nic bych nezměnil, jak se spousta lidi ptá, co bych změnil, já bych neměnil vůbec nic. Všechno, co se stalo, se mělo stát a mělo to takhle být. Já jsem měl taky vždycky štěstí na lidi a díky nim jsem tam, kde jsem. I to že jsem se kolikrát spálil, mělo svůj smysl.

Z. Czendlik: To koresponduje s tím, o čem tady budu za chvíli mluvit, mám tady besedu “Na půdě bez hnoje nic krásného nevyroste”. (Diskuzní fórum Meltingpot na Colours of Ostrava 2019, pozn. redakce)

To je tak krásné. (Shodně řečeno s P. Forejtem, pozn.redakce)

Z. Czendlik: Já jsem toho v životě pohnojil hodně, ale znáte to. Na podzim se do pole vyleje močůvka a někomu to smrdí, ale smrdí to krásně, mně to třeba voní, protože to je vůně podzimu a půdy. To je stejné jak s kuchyní. Někomu to v kuchyni smrdí. Moje maminka nesnášela, když jsem si nabíral polévku, nějaký vývar a říkal jsem, že si ještě přidám té vody, ta by mě dala facku, vždycky říkala, copak toto je voda?! Já ti ukážu, co je doopravdy voda. A v kuchyni je to podobné, někomu to v kuchyni smrdí, a někomu voní.

P. Forejt: Je to tak, my jsem si teď v Entrée pořídili kompost, nakoupili jsem si žížaly a tak. My o sobě říkáme, že jsem inspirováni přírodou, takže se snažíme k těm surovinám i tak přistupovat, zpracovat všechno a ty přebytky použít do kompostu. Například s tou vodou ze žížal zaléváme kytky, bylinky, které pěstujeme a ono to pak roste jak divé. A je super, že my si tak spoustu surovin sami vypěstujeme a kuchaři k tomu pak přistupují úplně jinak. Když vám zelinář ráno bouchne krabicemi se zeleninou o zem, tak se to vůbec nedá srovnat s tím, když si ty bylinky sami ostříháte a připravíte. Já teď tedy odbočuju, ale my byli jsme na okraji Olomouce, myslím v Zahrádkách, a tam si dva kluci koupili farmu a pěstují tam spoustu věcí. Přijedete a natrháte si, co chcete. A pak následně vidíte, jak se všichni mohli přetrhnout, aby tu zeleninu očistili a zpracovali. Ale to jsem teda úplně odbočil.

Z. Czendlik: Já myslím, že neodbočil. Já Přému poslouchám a vidíte, jak každý mluví s nadšením o tom, co dělá? My prostě všechno děláme s láskou. Já miluji to, co dělám, já miluji lidi a dělám to pro ně. Moje práce je přece služba pro lidi. A ty to taky děláš pro lidi. A to nás spojuje. A to tak moc, že Přéma je normálně pohan, to znamená takový duchovní bezdomovec, po fyzické stránce je občan České republiky, ale po duchovní je bezdomovec. No a my jsme spolu měli takový projekt a on se rozhodl, že se nechá pokřtít.

P. Forejt: Ale ne, fakt, na Velikonoce se chci nechat pokřtít.

Z. Czendlik: A to jsou prostě takové věci, co nás spojují. Jak jezdím na různé besedy, potkávám hrozně moc různých lidi. Jednou mluvím na vesnici k babičkám, jednou k bankéřům a říkám jim stejné věci. Ty základní věci jsou pořád stejné, jenom se mění slovník. Všechno v životě funguje na stejných principech. Já mám rád tradici, myslím si, že s křesťanstvím je to podobně, to je jak ta zelenina vypěstovaná na kompostu. Křesťanství je součást našeho jídelníčku, stejně jako je součástí našeho jídelníčku švestka, brambory a tak, můžeme si to sice okořenit něčím exotickým, ale ty základní suroviny budou vždycky klasické, jako sůl či pepř. Tohle je určitý základ a Přemek jde podobnou cestou, si myslím.

Určitě. Ano, kuchaři k tomu mají úplně jiný vztah, když jsou to jejich suroviny, jejich bylinky. I doma to máme stejně se zeleninou, bylinkami, které si sami vypěstujeme.

P. Forejt: Nás třeba hrozně baví vyběhnout do lesa a tam nasbírat nějaké bylinky, které známe, takže tam natrháme nějaké šťovíky nebo jsme našli nedávno obrovské množství tymiánu, cele trsy. Tak jsem to všechno sklidili, a udělali jsem z toho másla, smetany, mléka... A teď vůbec nevím, proč jsem to řekl.

Asi že jste měli radost, že takové věci rostou u nás a že jste měli radost, že jste právě tyto zdánlivě obyčejné bylinky našel.

P. Forejt: Jo, přesně tak, hrozně moc věci roste mezi námi a my je vůbec nevidíme. A tak je to se vším. Spoustu věci máme takhle na dlani a nevidíme je, protože o nich nejsme nějak informováni. A to vlastně platí i celkově v životě.

Z. Czendlik: A tak je to třeba i s módou. Já, kdybych nebyl farář, tak bych byl stylista a vás dámy bych oblíkal. A tak aspoň oblékám lidskou duši, ale to, co nosím, je domov pro mou duši. Zda se to nedůležité, ale pro mě to má velký význam, beru to jako určitou kulturu. A jsou lidé, kteří to umí správně kombinovat. Vidí věci jinak než devadesát devět procent ostatní populace. Teď jsme tady v krásném areálu Vítkovic, a někdo by řekl, že tady ta zeď je ošklivá, opadaná, ale pro někoho je krásná. Ty rozbitá okna a tak, má to své kouzlo. Kdyby to bylo zrestaurováno, úplně to ztratí své kouzlo. Jak jsem už říkal, dokonalost je nudná. Vem si dokonalou ženu, představ si, že by si měl za ženu panenku Marii. No to by si asi nevydržel, to nejde (smích). Ale věřte mi, to, co ženy často na mužích přitahuje, jsou právě ty neřesti. A pak začnou ty neřesti v mužích odbourávat a ani ztratí tu svou výjimečnost. Přece tou svou nedokonalostí jsme krásní, ne dokonalostí.

P. Forejt: A to je zase i k té přírodě. Každý chce mít přírodu děsně pod palcem, a chce ji mít pod kontrolou, ale všechno si naštěstí roste, jak chce, nepravidelně, rozházeně. Vedle kopřivy vyroste něco nádherného a celkově to spolu dokonale sedí a dává to smysl.

Ano, vždyť nás příroda překvapuje každé jaro, jak se zase zazelená a vykvete.

P. Forejt: Přesně tak!

Vy jste říkal, že nikdo z vaší rodiny není farář. Vaše sestra je řádová sestra, že?

Czendlik: Ano, ale ona je mladší než já, o deset let, takže se rozhodla vlastně až po mně.

A kde vznikl ten nápad?

Z. Czendlik: Víte co, já vždycky říkám, a někomu se to nelíbí, že láska a průjem přichází nečekaně, a stejně rychle odchází. A na mě to přišlo taky tak rychle. A ještě to neodešlo, pořad se mě to drží.

A co vy? Máte taky nějakou takovou historku, jak to na vás přišlo, jak jste se motal v kuchyni nebo tak?

P. Forejt: Ne, to vůbec. Já jsem nevěděl, co budu dělat. Dokončil jsem základní školu a vůbec jsem nevěděl kam jit a protože jsem byl lajdák, a neměl jsem nikdy moc dobře známky...

Czendlik: Když nevíš, co dělat, jdi na kuchaře.

Forejt: Ae jo, přesně tak, to bylo to heslo. Ale díkybohu mě to začalo bavit, našel jsem si v tom to, co chci dělat a kam se v tom chci posunout. Když už to budu dělat, tak aby mě to bavilo a aby mě to třeba i někam dostalo.

A když to zhodnotíte zpětně, třeba učitele, jak vás vedli, nastala někde nějaká chyba?

P. Forejt: Já si myslím, že mě neuměli zaujmout tak, aby mě to bavilo a chodil bych do školy rád. Ale já to tak mám celkově, já mám trochu problém se soustředěním, takže mě něco musí fakt hodně zaujmout a pak už hltám opravdu každé slovo. Přesně tak jsem to měl i v jedné restauraci, kde jsem byl, bylo to v Anglii a tam jsem byl vyloženě jak Alenka v říši divů, jen jsem s otevřenou pusou koukal na těch šest dvacetiletých kluků, kteří připravovali jídla, o kterých se nám tady vůbec nesnilo. A u toho jsem si řekl: jo, tohle chci dělat.

Z. Czendlik: Tady jde krásně vidět ta týmová práce. Není tam chaos, má to řád, má to logiku. To je jak s fotbalem.

Ale taky to musí dělat s nadšením a láskou, jak jsme už probrali,  protože kdyby tam byl někdo, kdo to dělá jen na sebe, takový ten frajírek, tak se to okamžitě pozná.

Z. Czendlik: Je to tak.

P. Forejt: My máme v Entrée docela velký tým a když se tam ocitne někdo, kdo se do toho týmu nehodí, a kdo jde proti němu, tak se to přirozeně projeví a ten tým toho člověka prostě odmítne.

Katka: (Kateřina Bortlová, manažerka restaurace Entrée v Olomouci, pozn. redakce) A pak se prostě uvidí, jestli to chce změnit a nějakým způsobem to změní a zařadí se do toho týmu a nebo ne a ten tým ho prostě nepřijme.

Musí tam prostě fungovat i ta láska.

P. Forejt: Je to tak, já jsem měl opravdu obrovské štěstí na lidi. Občas tam byl někdo, kdo úplně nezapadal, nebo šel nějak proti tomu týmu, a pak prostě nějak přirozeně odešel.

Z. Czendlik: Když mluvíme o tom týmu, podle mě je hodně důležitá pokora. Rozumíte, egoista nemůže být týmovým hráčem. Bez určité pokory to nejde.

P. Forejt: Já se přiznám, že jsme teď přijali jednoho kluka, který byl hodně egoistický, a jel tak hodně na sebe a já jsem si říkal, kluci mu to dají „vyžrat“ a ten tu bude měsíc a nezvládne to. A opravdu, kluci mu to dávali vyžrat do posledního sousta a byly tady dvě možnosti – buď to nezvládne a odejde, nebo mu přepne, řekne si, že tady nechce s nikým válčit a změní přístup. A fakt se to tak stalo. On fakt přišel jako „namachrovaný“ frajer a teď, když na něj potom měsíci nebo dvou koukám, tak je to úplně jiný kluk. Už nemá takový ten přístup, podívejte se: já jsem Oliver… Prostě spadl z hrušky, postavil se zpátky na vlastní nohy a je z něho úplně fajn kluk.  

Katka: Já jsem si teď u toho uvědomila, že to zdravé jádro týmu je vážně hrozně správné.

Pane Czendlik, vy máte v knížce i krásnou větičku, že život je příliš krásný na to, abychom z něj dělali bojiště. Tím vlastně navážu na předchozí téma.

Z. Czendlik: Já hrozné nemam rád slovo boj. Ve veřejném životě mě hrozně štve, že lidi neustále bojují. Zejména v tom politickém. Já říkám, že jsem tady od toho, abychom budovali, ne bojovali. Mě tyhle věci hrozně stresují, nemám rád zvýšený hlas, když křičí dítě nebo dospělý. Nemám to rád a utíkám před tím. Já už jsem navíc starší člověk, takže už si můžu vybírat, s kým chci být. Ale víte co, já mluvím o tichu na Colours of Ostrava, ale to ticho si může každý udělat v sobě, já si v tom největším hluku umím v sobě udělat dokonalé ticho. To není o těch vnějších zvucích, ale o tom umět si udělat v sobě to tichu.

Přesně tak. To si člověk najednou v tom hluku uvědomí, že je tady s někým, s kým je mu dobře a může prožít své vnitřní ticho, štěstí. Myslíte, že je důležité, když potkáte v životě někoho negativního, vyloženě zlého, říct si - ten člověk je vlastně nešťastný?

Z. Czendlik: Je to tak.

P. Forejt: Můžu já? Mě třeba hrozně mrzí jedna věc. Když začal Masterchef, tak mi někdo napsal pod fotku nějaké odporné věci o tom, co všechno jsem a tak. A já jsem to pak nasdílel, a brzo to zase smazal, protože jsem tím nevědomky ten hejt rozšířil. Prostě kluk mi napsal nějaké sprosté věci a já to sdílel a tím, jak mě sleduje docela hodně lidí, tak si ten jeho komentář lidi rozklikli a začali mu psát hromady, ale hromady hnusných věcí. A úplně na něj byli hnusní. A já jsem si říkal, co jsem to udělal? Ten klučina ať si píše, co chce, ale já jsem proti němu teď poštval spoustu lidí. Hned jsem to smazal, a úplně jsem se cítil provinile, s tím, co jsem to prostě udělal? Hejtem, tím zlem, jsem rozšířil ještě na větší zlo. Hned jsem si říkal, že tohle už nikdy neudělám. Mě mrzí, když mi někdo něco takového napíše, já vím, že se nikdy nezavděčím všem s tím, co dělám, možná mi vadí, že jdu někomu takhle na nervy a říkám si proč, ale teď vím, že bych nikdy neudělal to, že bych nasdílel, že mě někdo nemá rád a tím vytvořil takovou vlnu zla.

Z. Czendlik: Já si myslím, že to jsou lidé nemocní a zranění. Já nevím, jaké měli dětství, koho potkali, a co se jim stalo. Snažím se ty lidi omlouvat. Lidé mají dvě oči, aby to jedno mohli přimhouřit. Vždycky se snažím na ty lidi dívat trochu shovívavě. Nikdo není tak svatý, aby na něm nebylo něco špatného a nikdo není tak špatný, aby na něm nebylo něco svatého. Musíme se na toho člověka snažit nahlížet jinak a říkat si, že kdybych já vyrůstal v takovém prostředí, tak bych byl možná taky takový zlý. Často se shledáváme s různými zločiny. Probírá se to v mediích, ale nikdo se už nepodívá do minulosti, jaký měl ten člověk dětství, na prostředí, ve kterém žil a tak, protože pak bychom zjistili, že za ten čin neseme taky trochu odpovědnost, třeba tím, že jsme mlčeli anebo něco schválně přihlíželi. Takže se je snažím pochopit. Představte si, že když budete mít třeba nemocné dítě, nebo maminku, tatínka, a i starého, tak na něj taky musíme nahlížet jinak, a taky nás ta péče bolí. A jak tady Přemek mluvil o těch nadávkách, myslím si, že i slovo je silná zbraň. Slovem můžeme ublížit úplně stejně jako zbraní.

Z. Czendlik: Já teď převezmu vaši roli, jo? Já bych se chtěl zeptat Přemka, protože ho znám a poznal jsem ho jako obyčejného kluka: jak ti změnil život Masterchef?  Protože ty máš teď na Instagramu skoro sto tisíc fanoušků.

Děkuji. Chtěla jsem se právě v souvislosti s tou historkou na to samé zeptat.

Z. Czendlik: Ano, tím vstupem do veřejného života se stáváte tak trochu veřejným majetkem těch lidi tady všude kolem

P. Forejt: Já ničeho nelituji, všechno se stalo tak, jak se mělo stát.

A vnímáte nějakou změnu na sobě?

P. Forejt: Vnímám změnu v tom, že si mě lidé víc všímají, ale protože se od malička rád ukazuji, tak mně to nevadí, mě to baví. Když mě někdo požádá, jestli se s nim nevyfotím, tak  to hrozně rád udělám.

Z. Czendlik: A to já mám třeba úplně stejně. Mně to dělá dobře. Nechcete se někdo vyfotit? (smích)

P. Forejt: Na druhou stranou doufám, že mě to nějak nezměnilo, ale to asi nedokážu říct sám o sobě.

Katka: Já myslím, že víc přemýšlíš o tom, co chceš udělat. Předtím jsi byl jenom střelec a teď přemýšlíš, jaký může mít důsledek to, co chceš udělat.

P. Forejt: Jo, to je přesně to, co jsem udělal s tím postem člověka, co mě nějak urazil, který jsem sdílel. Teď už bych to neudělal. Já hlavně doufám, že jsem pořád nohama na zemi.  Necítím, že jsem najednou někdo a choval bych se nějak jinak než dřív. Já doufám, že jsem pořád stejný. Kdybych se začal chovat najednou nějak arogantně, tak lidé to ze mě vycítí. Prodávám služby lidem a chci to pořád. A když bych se nějak úplně otočil někam pryč… Je to možná blbé, ale já pořád „kadím stejné bobky, jako jsem kadil dřív“ a pořád dělám to samé, co jsem dělal dřív, takže nevím, proč bych se vlastně měl začít chovat úplně jinak.

Z. Czendlik: Já to doplním, ano? Já jsem mediální kariéru, pokud tomu teda jde tak vůbec říkat, začal v Českém rozhlase v Hradci Králové a tam byla moderátorka Martička. A my spolu uváděli takový noční program Nocturno pro osamělé duše. A ta paní Martička Růžičková, (už je po smrti - odjela do Řecka, tam dostala embolii a živá se už nevrátila), tak ta mi říkala: „Zibi, tady v tom studiu jsem jenom my dva, nikdo nás nevidí, ale je hrozně důležité, abychom se do toho mikrofonu usmívali. Ten tvůj úsměv nikdo neuvidí, ale je slyšet.“ A to mě teď napadlo, že my oba jsme tací. Já jdu možná víc vidět než Přemek v kuchyni, ale oba se musíme při té naší práci usmívat. Když vám potom přinesou jídlo, a nejen ta servírka, která ho přinese se usmívá, ale i to jídlo samotné se usmívá. Proto se i já snažím takhle působit na lidi. Když mluvíte a usmíváte se u toho, tak nemůžete přece říkat nic špatného. S úsměvem řeknete: Miluji vás. Ale nejde přece říct s úsměvem: Nesnáším tě. To vám nikdo neuvěří. Tím pádem zabráníte i tomu, aby z vás vyšla některá negativní slova, když se budete usmívat.

Na co se těšíme, když se nám narodí miminko? Na ten první úsměv. Úsměv je hrozně důležitý.

Z. Czendlik: A na to až se rozbrečí, protože tak se nadechne a víme, že žije. Jeden pán mi vyprávěl, o svém tatínkovi. Ten mu vyprávěl, že měl malé dítě, když mělo tak šest let, mělo dýchací problémy a mělo inhalovat. A to dítě se ptalo toho tatínka: A jak to mám dělat?  Mám se první nadechnout a pak vydechnout, nebo naopak? A tatínek říká: To mě nikdy nenapadlo. Mám chytré dítě. No, asi první nadechnout a pak vydechnout. A mě napadlo, že tak je to i se životem, když se narodíme, tak se první musíme nadechnout a když ze světa odcházíme, tak musíme vydechnout. A celý život je takový kolotoč, nádech a výdech, a také něco přijmout a něco dát. My se nadechujeme a s tím výdechem něco předáváme vám a lidem okolo, a to sdělení je vlastně ten výdech, a ten potřebujeme. A my potřebujeme kolem sebe lidi, od kterých máme co nadechnout, abychom mohli zase mi něco vydechnout.

Přesně tak, my posluchači vydechujeme.

Z. Czendlik: Ámen. Stačí vám to takto? Udělali jsme dobrou věc?

Určitě a hlavně pro mě jste udělali dobrou věc, já osobně mám  z toho našeho rozhovoru ohromnou radost.

Z. Czendlik: A to je to, co já dělám v těch mých pořadech.